Sociální stát je scénář pro slunné dny. V krizi je třeba individuální a lokální solidarita, radí ekonomka
Pro to, aby jakékoliv solidární aktivity byly úspěšné, tedy aby se eliminovala bída a společnost šla dopředu, je hlavní úzký vztah mezi dárcem a obdarovaným, věří historička ekonomie Antonie Doležalová.
„Tedy je nezbytné, aby donor přesně věděl, komu peníze poskytuje. Dříve dárci byli tak chytří, že určovali nějaký sbor, který rozhodl, kdo jejich peníze dostane po jejich smrti. Většinou to byl zase někdo z jejich komunity, dneska bychom řekli z obecního úřadu,“ popisuje v Leonardu Plus solidární historické zvyklosti badatelka.
Mecenášství, charita nebo i osobní solidarita jsou v období krizí pro každou společnost zásadní
Podle ní podnikatelé vnímají dotační programy jako čisté zlo. „Ovšem v čisté zlo se mohou proměnit i daňové úlevy, protože když se to s nimi přežene, tak se můžeme dopracovat do situace, kterou mají ve Spojených státech,“ varuje ekonomka.
„V USA už přímo banky zakládají nadační fondy, do kterých podnikatel nebo firma odvedou peníze, tím pádem nezaplatí daně, ale tyto peníze ve fondech zůstanou a podnikatel či firma čeká na správnou příležitost, do jaké nadace nebo neziskovky tyto peníze pošle. S těmito penězi se dál nakládá byznysově,“ popisuje Doležalová.
To je také důvod, proč 400 nejúspěšnějších a nejbohatších lidí ve Spojených státech platí průměrně daň kolem osmi procent. „To je méně, než platí ty nejméně vydělávající skupiny obyvatelstva,“ upřesňuje.
Kdo si skutečně zaslouží podporu státu?
„Státu už došel dech dávno a těch 150 let snahy o sociální stát ukázalo, že to je scénář pro dny plné sluníčka, ale ne pro krizové situace. Je potřeba, abys stát zúžil a přesně si definoval skupinu obyvatel, vůči kterým by transfery za každých okolností měly jít,“ navrhuje Doležalová.
„Státu už došel dech dávno a těch 150 let snahy o sociální stát ukázalo, že to je scénář pro dny plné sluníčka, ale ne pro krizové situace. Je potřeba, abys stát zúžil a přesně si definoval skupinu obyvatel, vůči kterým by transfery za každých okolností měly jít.“
A jestli chce mít obec dětské hřiště, domov důchodců, je to na jejím vedení a obyvatelích. „Ti sami nejlépe vědí, jak lokální situace vypadá a jaké možnosti jsou,“ dodává badatelka.
„Se svými studenty z celého světa jsem se shodla, že ti, kteří si za každých okolností zaslouží podporu státu, jsou lidé postižení. Ti jediní si sami nepomůžou a těm musíme pomoci my. Ale za těch 150 let se tam nabalilo i všechno ostatní a my už vlastně nevíme, co stát dělá,“ zdůrazňuje.
Cestou je umožnit větší veřejnou kontrolu toho, co stát jako filantrop vlastně dělá.
„Protože my ji nemáme. Pro nás jsou daně utopené náklady. My je musíme státu poslat, ale vůbec nevíme, jestli tyto peníze stát vynakládá efektivně na to, co bychom opravdu všichni podepsali,“ zamýšlí se Doležalová.
„A vymýšlet stále nové oblasti, kam by stát měl posílat skrze sociální transfery peníze, tak to si opravdu můžeme hrát donekonečna. Stát sám nemá ani nástroje k tomu, aby kontroloval, že ten, ke komu se peníze dostaly, je využil správně,“ připomíná Doležalová.
Jediná funkční solidarita je ta mezigenerační
Proto aby bylo možné mluvit o podpoře solidarity, tak musí jít o solidaritu mezigenerační.
„Už teď se musí stát ohlížet, aby jeho transfery mířily do udržitelné ekonomiky. Jen to je mezigenerační solidarita, protože budoucnosti dlužíme to, aby naše děti a vnoučata mohly žít v životním prostředí, ve kterém se vůbec dá žít.“
„Už teď se musí stát ohlížet, aby jeho transfery mířily do udržitelné ekonomiky. Jen to je mezigenerační solidarita. Budoucnosti dlužíme to, aby naše děti a vnoučata mohly žít v životním prostředí, ve kterém se vůbec dá žít,“ zdůrazňuje ekonomka.
Ale musí to být i naopak, tedy že starší lidé musí mít jistotu, že budou žít důstojně. „Musí tedy být garance toho, že budeme žít v udržitelném sociálním i přírodním systému a zároveň, že tento systém myslí na obě strany,“ upřesňuje.
Progresivnímu zdanění se sice vyhnout nedá, ale dá se omezit portfolio úkolů, na které stát míří. „Tak můžeme pak mluvit o radikálně nižším zdanění a lidé pak peníze, které nepošlou do státu, mohou využívat jinak,“ říká Doležalová.
„Teprve po třiceti letech vidíme, že vyrůstají kořínky individuální, lokální a komunitní solidarity. Proto si nejsem jistá, že lze už zavést jako generální pravidlo to, kdy řeknete, že děláte nějakou charitu a stát vám sníží efektivní daňovou sazbu. Přesně to se dělo v 90. letech a tehdy měli lidé nadace na cokoli, protože platili nižší daně,“ uvádí badatelka.
26:08
Michálek: Rozpočtová situace je neudržitelná. Dotace budeme muset škrtat ve všech oblastech
Číst článek
Doporučuje proto znovu promyslet, co vlastně znamená solidarita a jak ji podporovat, zejména skrze komunitní aktivity, a jít tak obraceným směrem.
„Tedy dáme komunitě peníze, aby něco vybudovala, ale příští rok už dárce musíte najít mezi sebou, aby aktivitu podpořili. Jen tak se budou podporovat ty aktivity, o které komunita opravdu stojí,“ objasňuje funkční základy společenské solidarity Antonie Doležalová.
Jak se historicky vyvíjelo mecenášství, dárcovství a sponzorství? Jaké místo měla, má a především měla by mít společenská solidarita? Poslechněte si celé Leonardo Plus!
