Studie: Česko je rovnostářské v příjmech, u majetku panuje větší nerovnost než v USA nebo Británii
Podle švýcarských analytiků patří nejbohatšímu jednomu procentu Čechů jmění ve stejné hodnotě, jakou má celkový majetek „dolních“ 90 procent. Česko se tak podle studie výzkumného institutu Credit Suisse Research Insitute řadí k nejnerovnějším zemím Evropy.
Zatímco ze srovnání příjmových nerovností vychází Česko – na evropské poměry – jako spíše rovnostářská země, v žebříčku majetkových nerovností je na špici. Překonává Německo, Spojené království, ale i Spojené státy.
Na rozdíl od řady jiných porovnání se vymykáme obvyklým poměrům visegrádské čtyřky: v Polsku, Maďarsku a především na Slovensku jsou nůžky mezi chudými a bohatými rozevřeny výrazně méně.
Detailní statistiky toho, jaké jmění mají jednotlivci nebo rodiny uložené v nemovitostech nebo cenných papírech, český stát na rozdíl od některých jiných evropských zemí neeviduje.
Výzkumný institut Credit Suisse Research Institute si proto v pravidelném mezinárodním srovnání pomáhá nepřímými daty, například sumou celkového majetku vypočítanou Českou národní bankou, případně odhady jmění nejbohatších, které zveřejňuje časopis Forbes.
K vysokým ukazatelům majetkové nerovnosti v Česku podle Švýcarů přispívá právě to, že setina nejbohatších Čechů vlastní zhruba 36 procent veškerého majetku.
„Majetek není téma, které by se týkalo vztahu nižší a střední třídy. Jde především o vztah horního jednoho procenta a zbytku společnosti,“ komentuje zjištění Jakub Komárek z agentury PAQ Research a autor výzkumné zprávy Majetkové nerovnosti. Na otázky serveru iROZHLAS.cz vedle něj odpovídá Kamila Fialová, ekonomka Sociologického ústavu Akademie věd.
Pokud nemáme k dispozici oficiální detailní údaje o distribuci majetku v Česku, jak moc přesné mohou odhady Credit Suisse Research Institute být a co z nich vlastně vyplývá?
Komárek: Na rozdíl od Skandinávie nebo Švýcarska, které podléhají daňovým záznamům majetku, nebo zemí eurozóny, kde probíhá majetkové šetření, skutečně taková data nesbíráme. Do majetku nezahrnujeme jen nemovitosti, ale všechna aktiva, která mohou vytvářet příjem – akcie, dluhopisy.
Fialová: Máme údaje o celkové hodnotě jmění českých domácností pocházející z národních účtů. Data jsou tedy poměrně spolehlivá, i když údaje o nejbohatší skupině mohou být zkreslené. Úplně nám ale chybí důležité informace o tom, jak je bohatství ve společnosti distribuováno. Zvláštní je, že příjmové nerovnosti jsou v Česku jedny z nejnižších Evropské unii, společně se Slovenskem. V majetkové nerovnosti se však podle odhadů Credit Suisse Česko od postkomunistických zemí liší, podle nich je tu výrazně vyšší.
V zemích visegrádské čtyřky je nejvyšší majetková nerovnost právě u nás. Jak to?
Komárek: Podle dat je u nás mnohem koncentrovanější majetek na vrcholu než například na Slovensku nebo v Polsku. V tomto ohledu se ale spoléháme na odhady magazínu Forbes a jejich metodologii odhadu majetku těch nejmovitějších. Je nutné říct, že je tu prostor pro chybu.
Fialová: Ekonomická transformace po pádu komunismu proběhla v každé z těchto zemí odlišně. Faktory ovlivňující majetkové nerovnosti byly ale všude podobné: privatizace, restituce i přelévání vlivu jednotlivců z období komunismu do výhod v nových režimech. Pomáhaly jim interní znalosti, politický kapitál… Proč by se ale zrovna Česko mělo takovýmto způsobem v majetkové nerovnosti odlišovat, to říct nedokážu.
O rozložení bohatství ve společnosti vypovídá i takzvaný Giniho koeficient. Kdyby měli všichni stejně, bude jeho hodnota 0, kdyby naopak jediný člověk vlastnil všechno, bude 1. Česká republika je na této škále lehce nad evropským průměrem.
Komárek: To je sice pravda, ale zdá se, že majetek se u nás silně koncentruje na vrcholu. Proto můžeme odhadovat, že vysoká majetková nerovnost je u nás skoro výlučně způsobena koncentrací jmění na samotném vrcholu distribuce, tedy u jednoho procenta nejbohatších.
Proč majetek v posledních letech hraje větší roli než dříve?
Komárek: Struktura společnosti a ekonomický vývoj posledních dvou až tří dekád se vrací k tomu, jak je známe z konce 19. nebo počátku 20. století. Příjem z kapitálu hraje větší roli než příjem z práce. Tedy čím více majetku vlastníte, tím je pro vás snazší ho dále kumulovat a bohatnout. Zažíváme pomalejší ekonomický růst než ve druhé polovině minulého století a zároveň nižší produktivitu práce, ve společnosti je také méně mladých lidí v produktivním věku.
Koncentrace majetku je tedy demografický problém? Jaké budoucí dopady to může mít?
Komárek: Zčásti je, protože se majetek kumuluje u starších lidí a následně se dědí mezi méně a méně lidmi, tudíž se koncentruje. V druhé polovině 20. století byla demografie v západních zemích mladá. Koláč bohatství se každých dejme tomu patnáct let zdvojnásobil, byl prostor pro to si z něj vzít. Teď ten koláč roste pomaleji a větší vliv má to, jak ho dělíme mezi sebou. Na to nejsme zvyklí. Během socialismu neměla většina lidí prostor pro to nějaký kapitál získat, zato ročníky produktivní až po roce 1989 už budou do důchodového věku vstupovat s kapitálem.
Fialová: Že lidé vlastní majetek, který mohou v důchodu prodat nebo pronajmout, může časem přispívat ke zvyšování nerovností mezi seniory. Současný důchodový systém je poměrně rovnostářský. Pokud někdo bude mít přístup k příjmům z majetku, může to jeho životní situaci v důchodu výrazně zlepšit.
Česko má zároveň jedny z nejnižších daní z nemovitosti mezi zeměmi OECD, a to jak v poměru k HDP, tak k ostatním daním. Je na místě tuto daň zvedat?
Komárek: Nejdříve bychom měli získat přesná data o tom, jak je majetek koncentrován. Teprve pak bychom měli jasnější představu a nemuseli se odkazovat na odhady, jejichž metodologii kritici z principu nedůvěřují. Hlavním úkolem společnosti je proto vytvořit tlak na to, aby byla vůle začít data sbírat. Dřív, než by se zvedala nebo zaváděla jakákoliv daň, měli bychom mít ucelenou představu o tom, jak je majetek ve společnosti distribuován.
Fialová: V budoucnu se daňový systém patrně bude muset nějakým způsobem změnit. Zvlášť po zrušení superhrubé mzdy, které výrazněji snížilo daně bohatších zaměstnanců než daně těch hůře placených, a nastalém výpadku v daňových příjmech. S ohledem na tempo narůstání rozpočtových schodků zřejmě bude třeba hledat zdroje příjmů a daň z nemovitostí je jednou z těch, u kterých by ke změnám dojít mohlo. Pokud je naším cílem snížit nerovnosti ve společnosti, pak zvýšení daně z majetku relativně více zatíží bohatší skupiny. To se nedá říct o jiných daních, jako je třeba DPH u potravin, za které větší díl svých příjmů vydávají chudší.
Pokud ale chceme, aby mladí měli vůbec šanci majetek získat, nebylo by namístě daň z majetku spíš nezvedat?
Komárek: Lepší způsob, jak podpořit mladé, je změnit strukturu danění příjmu tak, aby mladí měli větší čistý příjem z práce. Tudy jim vede cesta k vlastnímu majetku. Práce je u nás špatně placená a zdanění spolu s odvody patří k nejvyšším v OECD, proto zde není velký prostor pro získání dalších peněz do státního rozpočtu. K tomu, aby mohl být vyrovnaný a zároveň nabízel kvalitní vzdělávání, zdravotnictví nebo sociální služby, musí ale stát řešit i příjmovou stránku rozpočtu.
Kde k tomu podle vás prostor je?
Komárek: Určitě ve zdanění digitálních korporací. V tom se ale Česko jako malá země musí spoléhat na Evropskou unii. Další možností je zaměřit se na to, že jsou u nás daně z majetku téměř nejnižší v Evropské unii a podívat se, jak by v tomhle ohledu šlo zdanit na jedné straně zahraniční kapitál a na druhé ne střední nebo vyšší střední třídu, ale tu nejvyšší vrstvu.
Globální daňová reforma
Ministři financí a šéfové centrálních bank zemí G20 v říjnu schválili globální dohodu o reformě daňového systému zahrnující zavedení 15% minimální daně pro nadnárodní podniky od roku 2023. Předpokládané dodatečné daňové příjmy odhaduje OECD na 150 miliard dolarů ročně.
Vraťme se k tomu, že nemáme oficiální data o majetkové distribuci v Česku. Proč téma není součástí politické debaty?
Komárek: Akcentování jiných než majetkových témat v politice je fenoménem celého západního světa. U nás k tomu ještě musíme přičíst nuance postsocialistického vývoje. Nejsme zvyklí o těchto tématech mluvit, je to tabu, abychom si nezáviděli. Naše společenská debata zůstala v 90. letech. Jakákoliv ekonomická témata spadají do zjednodušování a nálepkování, místo toho abychom s chladnou hlavou využili státní aparát a statistický úřad ke sběru dat. Jsme zvyklí na to, že velká část společnosti mohla v 90. letech privatizovat byty a majetkově se tak zabezpečit. Že to má strukturální dopady na budoucí vývoj společnosti, neřešíme.
O jakých dopadech se konkrétně bavíme?
Fialová: Sociální dopady rostoucí majetkové, ale i příjmové nerovnosti mohou být dalekosáhlé. Nerovnosti je nutné chápat i v kontextu širší nerovnosti v příležitostech, kdy lidé ve spodní části příjmového žebříčku mají omezené šanci postoupit po něm výše. To platí jak z pohledu života jednotlivce, ale také mezigeneračně. Děti z chudších rodin mají nižší šance vymanit se z postavení svých rodičů. Vyšší míra nerovnosti v příjmech může mít také vliv na míru soudržnosti ve společnosti, důvěru ve fungování demokracie a jejích institucí, politické postoje lidí nebo na politickou participaci. Výzkumy v jiných zemích ukazují, že větší společenské nerovnosti mohou snižovat zájem o politiku u chudších lidí, což může vést k tomu, že jsou nadreprezentovány zájmy bohatých.
