Sociální antropoložka Lucie Trlifajová: Vize o chudobě. Mluvme o nízkých mzdách a prekérní práci

Pandemie COVID je první velkou krizí, která se ekonomicky v Česku projevuje silněji v městských centrech. Najednou nejsou ohrožení jen nízkopříjmové, často prostorově a tedy i imaginaci vzdálené skupiny, ale i střední vrstva ve městech. Tedy lidé, kteří běžně nejsou vnímáni jako chudí nebo ohrožení.

Souvisí to samozřejmě s tím, že i u nás pandemie dopadla zatím nejviditelněji na sektor služeb – jako je pohostinství, kultura, volný čas, turismus – který je více koncentrován ve městech. Stejně podstatné ale je, že v něm pracuje více lidí na flexibilních, nebo řekněme přesněji „prekérních“ pozicích. A ukazuje se, že to je problém.

Podcast hledající cesty, jak současnou situaci kolem pandemie koronaviru změnit ve výzvu. Přinese inspirativní vize 21 českých osobností pro následující rok 2021. Ve svých krátkých esejích nabídnou zajímavé cesty, kterými se Česká republika může po odeznění pandemie ubírat. Mezi tématy jsou budoucnost školství, péče o seniory, život ve městech, cestování, klima a mnoho dalších.

V zahraničí častěji používaný pojem „prekérní práce“ popisuje efekty rostoucího přenášení rizik na zaměstnance v globalizované ekonomice, které dopadají na široké spektrum obyvatel – od pracovníků ostrahy nebo pokladní po architekty a akademiky. Prekérní práce je charakteristická nejistotou ohledně výše a trvání příjmu, přístupu k sociální ochraně při krizové situaci, absencí odborů. Nejde tedy jen o finanční nestabilitu, ale celkovou, dlouhodobou nejistotu a omezenou možnost vyjednávání.

V Česku se s prekaritou jako pojmem tolik nesetkáváme. Ne, že by neexistovala fakticky – práce bez pevného úvazku, na živnostenských list a různé dohody je v některých odvětvích běžná. Jen se schovává pod pozitivněji znějící pojem flexibilita. Někdy je i pracovníky preferovaná jako hodnota, symbol kreativity, svobody. (Ostatně v kombinaci s vysokými příjmy a jistotou bydlení to pro řadu lidí funguje.)

Moc se nemluví o odvrácené straně, o těch, kteří se točí mezi nejistými, ne moc dobře placenými smlouvami nebo takovými pracemi doplňují nízký příjem: důchodci pracující jako ostraha, ženy, které chodí uklízet, když děti spí. Lidé v exekuci, kteří pracují za nízkou mzdu a zbytek dostanou na ruku, protože jinak by nepřežili. Nemluví se o nich kvůli tomu, že je nezachytí indikátory chudoby, ale i proto, že nízký výdělek a neschopnost ušetřit je vnímána jako individuální selhání, za které se sami mnohdy stydí.

Pandemie COVID nasvítila situaci lidí na prekérních pozicích. Ukázalo se, že přicházejí jako první o příjem a vypadávají ze systémů podpory. Nasvítila také, jak málo o nich víme. Poprvé se začalo počítat, kolik lidí pracuje na dohody. Neznalost je vidět v konstantním přenastavování kritérií podpory pro dohodáře a živnostníky, z níž sem tam někteří vypadávají a jiní se vrací. Při pandemii lze trochu chaosu očekávat, dlouhodobá neznalost situace jej ale násobí. O této skupině jsme doposud ve státních politikách neuvažovali jako o ohrožené – což je načase měnit.

Znamená to uvažovat jinak o systému sociální podpory. Má nabízet ochranu, ale dlouhodobě je utvářen představou žadatelů jako lidí, kteří se vyhýbají práci. Vévodí mu snaha omezit výdaje, nedůvěra a kontrola. Řada lidí s nízkými a nejistými příjmy, kteří se dnes na stát obracejí jako poslední východisko, se tak k podpoře nedostane: nesplní jedno z mnoha kritérií, nezískají informace, bojí se stigmatu. Rychlá a adekvátní podpora je přitom důležitá jak proto, aby se domácnost nezamotala do pasti dluhů, tak i proto, aby se předešlo pocitu nespravedlnosti a nezájmu státu.

Nízké a nejisté příjmy, a tedy i zranitelnost řady lidí by ovšem neměla být primárně záplatována sociálním systémem. Příčinu je třeba hledat v celkovém nastavení české ekonomiky. Ta je ovšem dlouhodobě postavena na prioritě nízké nezaměstnanosti, neodvisle od kvality pracovních míst. I v době konjuktury kupní síla českých mezd zaostávala za většinou Evropy. Když jsme v mezioborové expertní skupině letos aktualizovali minimální důstojnou mzdu, ukázalo se, že na ni stále nedosahuje polovina zaměstnanců.

Systémové změny, které by umožnily vyšší stabilitu nízko-příjmových domácnosti, zatím nevidíme ani u opatření, které stát kvůli pandemii zavádí. Zvlášť ne u těch, které s námi zůstanou – spíše naopak: v oblasti bydlení byla zrušena daň z nabytí nemovitosti, z čehož těží nejvíce ti, které současná krize nezasahuje, nebo na ní bohatnou.

V oblasti mezd vláda schválila změnu zdanění, která nejen výrazně zvyšuje schodek státního rozpočtu, ale zároveň nejvíce pomáhá vysoko-příjmovým skupinám. Těm s nejnižšími příjmy nejméně. Přijetí těchto změn je o to absurdnější, že každým rokem roste počet analýz, které ukazují, jak růst příjmu nejbohatších skupin nevede k prosperitě společnosti jako celku, ale prohlubuje její polarizaci.

V příštích měsících se budou diskutovat zásadní ekonomická opatření reagující na pandemii COVID, včetně využití nemalých evropských peněz. Pokud chceme vyjít z pandemie jako společnost silnější, je třeba pojmenovat nízké mzdy a prekérní práci a zranitelnosti z nich plynoucí jako problém. Legitimizovat zkušenost a obavy lidí, na které dopadá, a promítnou ji do tvorby politik.

V opačném případě posilujeme stávající nerovnosti a vytváříme nové. Není potřeba sahat hluboko do minulosti pro příklady toho, jak pocity přehlížení a nespravedlnosti negativně dopadají na demokracii.