Jeden opakující se motiv podle mě perfektně vystihuje Abramsův finální přídavek do celkově už třetí (ale pokud do toho má studio Walta Disneyho co mluvit – jakože má – rozhodně ne konečné) trilogie Star Wars.

Pokaždé, když se trojice hlavních postav (Daisy Ridleyová, Oscar Isaac, John Boyega), jimž je po oddělených dějových linkách z Posledního z Jediů dopřáno zažívat ono titulní hvězdné válčení pospolu, dostane do nějaké šlamastyky, tak se jeden z nich otočí na druhého a dramaticky prohlásí, že mu vždycky chtěl něco říct.

Vzestup Skywalkera se z velké části nese v duchu loučení. Někdo se naposledy dívá na své přátele, dochází ke skupinovým objetí, pronáší se hluboká slova na závěr. Jakkoli má ale nový snímek zavírat dveře za dosavadní částí divácky oblíbené sci-fi série, příliš uspokojivě to nepůsobí.

Kdyby se jednotlivé dějové zápletky, historie celého universa George Lucase a propletené osudy všech postav naskládaly do krabic a zavřely do místnosti, Abramsovo počínání v deváté epizodě by bylo jako plnění prázdných částí daného prostoru krabicemi s velmi lákavými názvy. Nikdo je tam ale nevkládá s větším rozmyslem, spíš agresivně vhazuje.

Některé se proto zdeformují, popadají, a přitom s sebou shodí další, které tu byly postavené už z dřívějška. Jiné sice zaplní plochu, ale nechají kolem sebe prázdné místo, nebo naopak trčí ven z místnosti otevřeným vchodem.

Většina těch krabic je navíc prázdná. Když pak někdo stačí přibouchnout dveře dřív, než se jich část vysype ven, může mít sice pocit splněné práci, ale nepořádek, který uvnitř způsobil, už popřít nezvládne.

Věčná snaha hrdinů něco si navzájem sdělit proto začne být po chvíli úsměvná. Buď totiž jejich prohlášení vůbec nikam nevede, nebo má zcela expoziční nádech, a vypadá proto nějak následovně: „Zapomněl jsem zmínit, že mám kamaráda, který nás může nasměrovat k té věci, co sháníme.“ Nebo také: „Pamatuješ na to důležité odhalení z minulého filmu, kvůli kterému se lidé na sociálních sítích dodnes hádají? Jo? Tak to nebylo všechno.“

Vypovídá to prakticky vše o příběhu, který vede od jedné dobrodružné výpravy „za získáním tamté věci od tamtoho člověka/vesmírné bytosti“ a mezi tím nenechává žádný prostor na to, aby postavy pouze netrousily hlášky a moudra, ale skutečně si promluvily.

Odpovídá to vypravěčskému stylu režiséra. Abrams, který má na svém kontě kromě první části poslední trilogie také například obnovenou sérii Star Treku, totiž není pouze známým propagátorem odlesků světla od čočky kamery, ale i takzvaných mystery boxů. Rád tak po svých projektech rozsévá záhady, jež často nemají jiný účel, než aby byly pro diváky atraktivní. Protože záhady, které slouží ději, se obecně známo přeceňují, že ano.

Vzestup Skywalkera si dá tu práci vyhrabat staré kostlivce a současně ještě zaživa pohřbí některé věci, které do série uvedl teprve předchozí snímek Riana Johnsona. Ne vždy je to ale na škodu. Osobně se třeba přikláním k formě vyprávění, kde nejsou hlavní hrdinové rozházení do několika linek.

Abramsovo snažení vychází tak, že věnoval větší pozornost fanouškovským spekulacím a přáním, než srozumitelnému rozvoji děje. Snad doufal, že si v zástupu cameo rolí diváci nevšimnou, že některé charaktery najednou zapomínají rozsévat po galaxii zlo nebo že ona slibovaná reprezentace sexuální menšiny je ve skutečnosti pouhý záblesk v pozadí jednoho záběru.

Pokud ale nechcete od Star Wars víc než zábavu, možná budete jako já a aspoň v tomto ohledu odejdete z kina spokojení. Uprostřed vší té grandiózní výpravy a strhující hudby a zvukových efektů se totiž najde dost k pobavení – ať je to proto, že je Abramsův snímek opravdu vtipný, nebo proto, že je směšný.

Snímek Star Wars: Vzestup Skywalkera měl v českých kinech premiéru 19. prosince.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít