Děti, které chtějí být sériovými vrahy.
Výchovné ústavy nemají jak pracovat s extrémními případy

„To dítě znásilní, zmlátí a já ho tady mám s klukem, který prostě jenom neuznává autority,“ popisuje ředitelka pražského diagnostického ústavu Petra Prymulová. V ústavní výchově končí totiž i děti, které spáchaly závažné trestné činy. Zaměstnanci ale ze zákona nemají dostatečné nástroje, jak s nimi efektivně pracovat. Server iROZHLAS.cz popisuje v sérii článků krizi ústavní výchovy.

Praha 3. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Sedmnáctiletý Petr (jméno bylo změněno – pozn. red.) zaútočil na svého otce nožem poté, co mu odmítl dát cigaretu. V reakci na to soud Petrovi uložil ochrannou výchovu a poslal ho do výchovného ústavu v Boleticích nad Labem – zařízení, které se specializuje na vážné případy dětí s extrémními poruchami chování.

Jeho pobyt od začátku provázely výhrůžky a zvýšená agrese. Od nástupu do ústavu tvrdil, že slyší hlasy a chce zabíjet. „Nejméně pětkrát během čtrnácti dnů vychovatelé zaznamenali, že chlapec chce být sériovým vrahem. Máme tady kluka, který vyhrožuje, že zabije,“ popisuje Rudolf Jakubec, ředitel ústavu.

S odstupem několika dnů vychovatelé popsali další incidenty. Chlapec mimo jiné tvrdí, že mu vadí jeho spolubydlící na pokoji a že ho plánuje zabít.

Petra proto přesunuli do jiného pokoje a poté, co vyhrožoval pracovníkům ústavu, že je zabije, posílil ředitel Jakubec dozor tak, aby s ním vždy byli alespoň dva vychovatelé.

Jednoho dne se Petr pokusil podřezat si žíly břitem z žiletky. Neúspěšný pokus o sebevraždu, který se přidal k popisům „hlasů v hlavě“ i opakovaně vyjádřené touze vraždit, vedlo boletické zařízení k okamžitému zařízení jeho hospitalizace na psychiatrii.

Jakubec logicky usoudil, že pro Petra výchovný ústav, kde pracují výhradně speciální pedagogové, není vhodným zařízením.

Z psychiatrie ale Petra po několika dnech vrátili do Boletic zpět. „Propouštěcí zpráva naznačuje, že je skutečně nebezpečný. Poslali ho ale zpátky do ústavu, protože tam (na psychiatrii – pozn. red.) na takový případ nemají dostatek kapacit a nevědí si s ním rady,“ líčí Jakubec.

Zařízení v reakci na to oslovilo externího psychologa, aby Petrovi vypracoval psychologický profil a posoudil, zda skutečně může být nebezpečný.

„Chlapec je schopný vraždy,“ vyplynulo z posudku. Dál v něm stojí, že je misandrijní (hluboce nenávidí muže – pozn. red.) a trpí poruchou osobnosti. Posudek upozorňuje také na to, že pobyt na psychiatrii nebyl jeho prvním.

‚Všichni vědí, že se něco stane‘

Petr roky střídal pobyt doma, na psychiatriích a v různých formách institucionální výchovy. Doma opakovaně vyhrožoval vraždou, páchal trestnou činnost a tento kruh se neustále opakoval. Bez úspěchu, o čemž vypovídá jeho nedávné přijetí v Boleticích.

Boletické zařízení obvolalo řadu psychiatrických léčeben, kde jim řekli, že si Petra vzít nemůžou – nemají metody, jak s tak rizikovým případem pracovat. Jakubec upozornil ministerstvo školství, chlapcova kurátora (přiděleného Odborem sociálně-právní ochrany dětí – pozn. red.) i ombudsmana na hrozbu, kterou chlapec může představovat, pokud se mu nedostane odborné péče.

„Obrátil jsem se i na policii a podal trestní oznámení kvůli nečinnosti. Policisté ho ještě ten den odvezli do psychiatrické nemocnice, aby byl chlapec léčený a jeho problém se začal řešit, třeba ochranným sexuologickým léčením nebo ústavní formou léčení. Místo toho nám ho ale znovu vrátili zpátky,“ popisuje Jakubec.

„Všichni vědí, že se něco stane. Všichni ale říkají: ‚To není náš problém.‘ Za chvíli mu bude osmnáct, můžu ho tu mít až do devatenácti, ale tak jako tak ho brzy budu muset pustit ven. Někdo pak bude mít smůlu, nedá mu cigaretu, a tak ho pobodá. Všichni vědí, že se má něco dělat, ale nikdo není ochoten něco skutečně udělat,“ kritizuje ředitel.

„Evidentně je to nebezpečný psychiatrický pacient, ale místo toho se hodí do ústavu, aby se problému zbavili. Jsme horký brambor, se kterým nikdo nechce mít nic společného,“ uzavírá Jakubec. Potvrzuje tím tak slova dalších ředitelů o tom, že výchovné ústavy systém vnímá jako zařízení poslední instance, kam často směřují děti, se kterými si nikdo jiný neví rady. 

Extrémní poruchy chování

Podobné případy spadají do kategorie tzv. extrémních poruch chování. Ta se podle vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy projevuje antisociálními, sexuálně deviantními a jinak nebezpečnými projevy. Nerozhoduje o ní soud, ale určuje ji lékař či diagnostický ústav.

Typy dětí, které trpí extrémními poruchami chování, ilustrují následující příklady:

V Česku jsou čtyři výchovné ústavy, které se na děti s extrémními poruchami chování specializují. Jsou to výchovné ústavy Ostrava-Hrabůvka, Nový Jičín, Jindřichův Hradec a již zmíněné Boletice nad Labem.

Paradoxní je, že zákon 109 s diagnózou extrémních poruch chování nepracuje. Místo toho se v něm píše o „závažných poruchách chování“ a „zvlášť závažných poruchách chování“. Ty jsou blíže popsány až ve vyhlášce 438/2006.

„Je jasné, že v rámci novelizace je třeba pojmosloví upravit dle současného vývoje,“ uvedl mluvčí ministerstva školství Patrik Kubas.

U extrémních poruch chování pak vyhláška uvádí pouze neukončený výčet situaci, kdy je možné touto diagnózu dítěti přiřknout. „Pokud schází jasně vymezený výčet důvodů, pro které lze u dítěte konstatovat extrémní poruchu chování, hrozí, že tak bude označeno jakékoli ‚problémové‘ dítě,“ upozorňuje zpráva ombudsmana.

Zákon ani neuvádí, jak by léčba extrémních poruch chování měla vypadat, ani jaká zařízení ji mohou poskytovat. Přestože se tedy některé ústavy na takové případy specializují, v praxi může takové dítě být umístěno kamkoliv.

Pobyt ve specializovaném zařízení by měl být navíc časově omezen, zařízení by měla fungovat na bázi pobytových programů. „Právní úprava ale tento účel popírá tím, že znemožňuje vytvořit základní podmínky pro stabilizaci dítěte,“ upozorňuje zpráva ombudsmana s tím, že přemístění dítěte se např. nedotýká jeho práva na samostatnou vycházku.

V praxi se lze setkat i s tím, že dítěti je nařízena ústavní výchova, kterou soudce odůvodní tím, že jejím smyslem je předcházet pokračování v trestné činnosti. K tomu ale ústavní výchova sloužit nemá, zařízení se mohou spolehnout jen na pedagogické a terapeutické působení.

„Mám tu kluka, který někoho znásilnil. Tenhle týden proběhl soud a pan soudce řekl, že má ‚ústavku‘ a to stačí,“ popisuje ředitelka diagnostického ústavu na Praze 2 Petra Prymulová.

Prymulová tím poukazuje na nejednotnost v rozhodování soudů a často špatný výklad zákona 109 a ústavní a ochranné výchově.  

„Běžně se stává, že soudce pošle dítě například z dětského domova do výchovného ústavu s tím, že je třeba, aby se dostalo do jiného režimového zařízení. Jenže takové zařízení neexistuje, my i výchovné ústavy máme stejné kompetence jako dětské domovy, je to úplně stejný režim. Soud předpokládá, že můžeme dítě nějak omezit. Nemůžeme,“ vysvětluje Prymulová.

„Tlačím na to, aby děti byly zahrnuty do chystané koncepce ochranného léčení na ministerstvu spravedlnosti. Potřebujeme cosi jako forenzní psychiatrická zařízení, která budou specializovaná na děti, které inklinují k násilí, a bude tomu odpovídat odborný, materiální i technický standard a nastavení péče,“ říká vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

„Dneska jsou děti sesypané dohromady, v boletickém zařízení jsou z toho zoufalí, nemají dostatek odborníků ani dobré materiální technické podmínky pro to, aby dokázali dobře reagovat na potřeby takhle zatížených dětí. Nedokážou tak ochránit ani děti, ani personál, ani komunity, kde se taková zařízení nacházejí,“ podotýká.

Práce s agresivními dětmi

Zákon má také zásadní mezery v případech, kdy se zaměstnanci setkávají s agresivním chováním dětí. Takové situace v zařízeních nastávají, zejména u dětí s extrémními poruchami chování. Téma však mnozí v systému označují za tabu.

„Práce s agresí dětí je téma, kterému se není možné dále vyhýbat,“ upozorňuje Jakubec.

„V systému pracují i dámy, které mají třeba čtyřicet kilo. Co mají dělat v situaci, kdy je potřeba zpacifikovat stokilového kluka?“ ptá se ředitel výchovného ústavu v Moravském Krumlově Jan Košíček.

Agresivní děti představují riziko nejen pro zaměstnance, ale i pro ostatní vrstevníky v ústavu, a v důsledku i dítě samotné. „Vůbec nejsou zpracované metodiky, jakým způsobem pracovat s klientem, který je opravdu vysoce agresivní a třeba tluče jiného,“ podotýká Košíček.

Zákon zná jediný nástroj pro práci s agresí, a tou je tzv. oddělená místnost. Do té může být umístěno dítě starší 12 let, aby se zklidnilo, stabilizoval se jeho psychický stav a zajistila bezpečnost dítěte i jeho okolí.

„Existence oddělené místnosti by postrádala smysl ve chvíli, kdy dítě v záchvatu agresivního afektu neuposlechne slovní výzvu, aby se do ní odebralo. Personál nemá žádné nástroje, jak k tomu dítě přimět a zabránit tomu, aby svým jednáním ohrožovalo své okolí,“ uvádí zpráva ombudsmana.

Zaměstnancům zákon nepovoluje, ale ani nezakazuje dítě přidržet či zpacifikovat jakýmkoliv fyzickým způsobem. S takovými situacemi se přitom personál v zařízeních setká, v některých i na denní bázi.

Výbor OSN pro práva dítěte uznává, že je v některých případech nutné použít přiměřené omezovací prostředky ke zvládnutí nebezpečného chování. Zároveň rozlišuje mezi použitím síly v případě ochrany dítěte nebo jiné osoby a v případě potrestání, což je podle něj neakceptovatelný zásah.

Prostředky pro případy, kdy klient ohrožuje zdraví sebe nebo ostatních, definuje také jak zákon o sociálních službách, tak i zákon o zdravotních službách. Oba zákony jasně stanovují, v jakém rozsahu může pracovník zakročit, k jakým fyzickým omezením může přistoupit a jak má v rizikových situacích postupovat. Obě oblasti přitom pracují často s podobnými typy klientů jako výchovné ústavy.

Šedá zóna

Kvůli tomu, že český zákon v tomto ohledu mlčí, se dostává práce s agresivními dětmi do šedé zóny. Vychovatelé nemají, kromě občanského zákoníku a nutné sebeobrany, o co se opřít, pokud je dítě agresivní a nebezpečné.

Často tak musí improvizovat a vyhodnocovat situace individuálně. Tím se například vystavují riziku, že jejich postup bude později prošetřován, zaměstnanci nejsou při svém postupu jakýmkoliv způsobem chráněni.

Z toho stejného důvodu ale nejsou chráněny ani samotné děti. Zákon tuto oblast kompletně odsouvá do šedé zóny a dělá z ní tabu. I z toho důvodu pak v zařízeních může docházet k extrémním situacím.

Příkladem může být loňská kauza výchovného ústavu ve Višňové na Znojemsku. V ústavu mělo podle svědectví i zprávy České školní inspekce docházet k řízené šikaně ze strany pedagogů i fyzickému napadání dětí. Ředitel ústavu byl následně odvolán.

„Zaměstnanci se nacházejí v nejistotě. Na jednu stranu se mohou zdráhat fyzické úchopy vůbec použít, čímž ale nestihnou předejít či minimalizovat újmu. Na druhou stranu mohou k fyzickým úchopům přistupovat v situacích, kdy to není nezbytné, případně volit nesprávné a nepřiměřené techniky,“ vysvětlují autoři zprávy kanceláře ombudsmana.

Veřejný ochránce práv proto doporučuje na zákonné úrovni stanovit nástroje a postupy pro práci s agresí dětí a zavést prostředky ke kontrole jejich využívání.

Ministerstvo v tomto směru podle mluvčího Kubase připravuje změny na příští rok. „Ministerstvo školství v tomto směru připravuje komplexnější nastavení vzdělávacích a výchovných procesů, které bude práci s agresí dětí obsahovat,“ avizuje.

Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková poukazuje na nefunkční systém prevence. „Je to také téma vnitřní bezpečnosti. Lidé, kteří vyrůstají v nestabilitě, mají těžká traumata a nedostanou včas odbornou pomoc, se můžou daleko častěji uchylovat k nebezpečným způsobům vztahování se ke světu,“ vysvětluje.

„A víme, že ti, kdo se třeba dopouští hromadných střeleb a násilí, jsou častokrát přesně těmi, které systém včas neviděl a neuměl včas zajistit odbornou pomoc,“ říká Laurenčíková.

Ve spolupráci s ministerstvem vnitra proto Laurenčíková chystá plán Bezpečné dětství. Soubor opatření má reagovat na loňskou střelbu na pražské filozofické fakultě, útok nožem ve škole v Domažlicích i obecné zhoršování psychického zdraví dětí.

Vládní materiál má obsahovat komplexní kroky napříč resorty. „Jenom tak můžeme být úspěšní a nebude nám do té lodi pořád každý den téct další a další voda a my nebudeme dávat spoustu peněz na to, že ji vyléváme. Ve skutečnosti totiž ta loď jde ke dnu,“ uzavírá Laurenčíková.

Miroslav Harant

Související témata: výchovný ústav, Výchovný ústav Boletice nad Labem, výchovný ústav Moravský Krumlov, diagnostický ústav, diagnostický ústav Praha 2, Rudolf Jakubec, Klára Šimáčková Laurenčíková, děti, školství, ministerstvo školství, agrese, ústavní výchova, krize ústavní výchovy