Svědectví prvních příchozích z Ukrajiny: Hodiny čekali hladoví na hranicích, syn se vrátil k armádě
Do Česka přijíždějí první uprchlíci z Ukrajiny. Musejí absolvovat cestu dlouhou stovky kilometrů a vystát i nekonečné fronty na hranicích. „Pět kilometrů před hranicí se kolona zastavila, auta už dále nepouštěli. A právě v koloně zastihla rodinu zpráva, že prezident Zelenskyj vyhlásil mobilizaci. Syn tak nemohl zemi opustit. Naložil alespoň snachu s vnučkou do autobusu a sám se vrátil,“ přibližuje pro server iROZHLAS.cz Ukrajinka žijící v Česku.
Je čtvrtek ráno a Rusko zahajuje vojenskou invazi na Ukrajinu. V západoukrajinském městě Stryj bydlí rodina v Česku žijící Ukrajinky Zorky Zoubkové. Její syn rychle balí zavazadla a vyráží autem se svou rodinou na polskou hranici.
Od ukrajinských hranic se zatím vrátil jeden evakuační vlak Českých drah, druhý na místě zůstává
Číst článek
Jak Zoubková vysvětluje, vyzývala syna k přesunu do Česka už o čtyři dny dříve. „Přesun rodiny do Česka jsem řešila už v neděli, protože jsem tušila, co bude následovat. Ale moje děti tomu nechtěly věřit. A i ony mě přesvědčily, že k tomu (ruské invazi na Ukrajinu, pozn. red.) nemůže dojít. Takže jsme v tomto zaspali,“ vysvětlila Zoubkova.
Ve čtvrtek už utíkaly na západ celé rodiny. Jejich auta ucpala dálnice i místní komunikace. Zejména pak v hraničních oblastech.
„Jeli od čtvrtečního rána v koloně. Pět kilometrů před hranicí se ale auta zastavila, na hranicích je nechtěli dále pouštět. A právě v koloně rodinu zastihla zpráva, že prezident Zelenskyj vyhlásil mobilizaci. Syn proto nemohl zemi opustit, porušil by tím zákon,“ přiblížila dilema, které najednou musel před polskou hranicí řešit.
Nakonec se mu povedlo najít autobus, který plánoval cestu do Česka. „V autobusu se zachovali velmi lidsky. Sice si nechali všechno zaplatit, ale to je v pořádku. Syn tak snachu s vnučkou naložil do autobusu a obě od čtvrtečního večera střídavě čekaly a cestovaly těch 700 kilometrů do Čech až do páteční téměř 23 hodin, kdy obě dorazily tady ke mně,“ přiblížila cestu příbuzných Zoubková.
Situace na hranicích
Samotná cesta k hranici byla podle jejího vyprávění pro snachu i vnučku velmi náročná. „Situace na hranicích byla šílená. Už cestou tam nebylo žádné jídlo, nic. Všechno je zavřené. Od pátku tedy téměř nic nejedly, měly pouze vodu a nějaké sušenky, které si zabalily sebou. A autobus před hranicemi pouze stál, nikdo nic nevěděl a hodiny ubíhaly,“ popsala pocity nejistoty utíkajících lidí.
Uprchlíci, vítejte! Prolomí blízkost válečného konfliktu nenávistný postoj Česka k uprchlíkům?
Číst článek
Na hranicích chyběly informace, a dokonce i pomoc pro utíkající lidi. „Žádné jasné organizační pokyny tam nebyly. Jak jsem viděla děti, jak ke mě přijely, tak byly opravdu v bídném stavu. Jak vyrazily ve čtvrtek ze Stryji, tak přijely do Česka,“ vysvětluje.
K jídlu a pití se lidé dostali až přímo na hraničním přechodu. „Byl tam malý obchůdek. Každý tam pak šel a doplňoval si zásoby. Dávali tam lidem třeba i teplý čaj,“ tlumočí zážitky své snachy. Jedním dechem ale dodává, že lidé byli vzhledem k situaci velmi ukáznění. A to i přesto, že nebylo vůbec jasné, jestli polské úřady autobus nakonec přes hranici pustí.
„Bylo to všechno ale poklidné. Lidé se chovali na hranicích velmi ohleduplně. Nebyly tam žádné známky nějakého významného zmatku. Velmi nepříjemné ale bylo právě to dlouhé čekání,“ přibližuje po rychlé konzultaci se svou snachou.
Syn zůstává
Vnučka a snacha jsou v bezpečí, Zubková má ale i nadále obavy o svého syna. „Vrátil se do Stryji, je záložník. Být v armádě mu nedovoloval jeho zdravotní stav, nikdy tedy nesloužil. Má ale technické vzdělání, takže se nechal zapsat jako automechanik na opravy aut a případně může sloužit i jako řidič. Vláda má na něj kontakt a může ho povolat,“ vysvětluje.
‚Jak vyrobit Molotovův koktejl.‘ Ukrajinci zaplavili vyhledávač Google dotazy na výrobu zápalné lahve
Číst článek
Má strach zejména proto, že město Stryj by mohlo být pro ruskou armádu strategickým cílem. „Nechci, aby se pohyboval na místech, kde by se mu mohlo něco stát. Pocházíme z města, které je významnou železniční spojnicí v zemi. Tak by to mohlo být nebezpečné,“ přiblížila své obavy.
Udržuje proto se synem pravidelný kontakt. Telefonuje si s ním, alespoň dvakrát denně. „Teď jsem s ním mluvila, říkala jsem mu, aby se zkusil vyspat. Oni totiž už tři dny prakticky nespali. A není nic horšího, než když je člověk unavený a dezorientovaný.“
Jak dodává, nemělo by se po lidech za každou cenu chtít, aby bojovali. „Léta letoucí se nám vštěpovalo, že válka není dobrá. Řada lidí na Ukrajině na to není připravená. Čemu pomůžou, když tam zůstanou a budou sloužit jako terče? Takže si myslím, že člověk, který se na válku necítí, by měl zemi opustit a pomáhat raději zvenčí,“ vysvětluje.
Pomoc krajanům
Sama jde v této věci příkladem. Je ochotná třeba nabídnout k ubytování ukrajinské rodiny svůj byt. „Samozřejmě, že se snažím pomáhat. Nabídla jsem synovi – protože říkal, že vedle nich na hranicích stála rodina z Kyjeva s malým dítětem, navíc ta žena byla těhotná – že by tato rodina mohla bydlet u nás,“ vysvětlila.
Stejně tak utíkajícím krajanům nabízí rady, jak postupovat. „Lidé se na mě obracejí. Vyhýbám se sociálním sítím, odmítám je. Takže radím lidem po telefonu. Snažím se pomáhat cíleně. Nepotřebuji vést dlouhé debaty a polemiky na sociálních sítích,“ říká.
I proto nabízí třeba uprchlíkům z Ukrajiny své telefonní číslo. A doufá, že jim alespoň takovou formou bude schopná pomoci.
