Zahraniční tisk o efektivitě pomoci Africe
Dnešní zahraniční noviny píší o budoucnosti Severoatlantické aliance a Ruska, mocenském boji v Izraeli, tvrdí, že bruselské peníze do Polska netečou že pomoc Africe je neefektivní.
Proměnu vztahů Severoatlantické aliance a Ruska komentuje v souvislosti s probíhající schůzkou ministrů zahraničí NATO v Rejkjavíku německý Die Welt.
Po skončení Studené války se NATO prostřednictvím programu "Partnerství pro mír" opatrně roztahovalo na východ. Když se v roce 1994 jeho rozšíření stalo tématem americké předvolební kampaně, v Evropě panovaly smíšené pocity. Dříve či později hrozila buď konfrontace s Ruskem, nebo rozšíření o Rusko, čímž by došlo k vnitřnímu zablokování aliance. 11. září však změnilo svět, a tím i NATO. Washington vede válku proti terorismu a ve válce nelze být vybíravý.
Ruska je třeba kvůli tajným službám, kvůli získání souhlasu s přelétáváním území, kvůli základnám ve střední Asii, které si Rusko střeží jako své "blízké zahraničí". Rusko má navíc ropu, kterou Západ potřebuje a jejíž zdroje na Blízkém východě jsou mezitím ohroženy. Rejkjavík je přípravou na podzimní pražský summit NATO a řeší neřešitelné rozpory: větší NATO má být užší.
Britský list The Times komentuje mocenský boj v izraelské straně Likud: Premiérovi Arielu Šaronovi vstoupil do cesty jeho předchůdce Benjamin Netanjahu. Po napochodování izraelské armády na západní břeh Jordánu Šaronova popularita rostla.
Jeho ochota vyjednávat s palestinským šéfem Jásirem Arafatem a jeho postup v otázce extremistů v bazilice Narození Páně však na jeho hlavu snesly kritiku. Nemá smysl, aby se Šaron snažil být pravicovější než Netanjahu. Jeho protivník má výhodu, že je v opozici, míní "Timesy". Šaronova nejlepší volba spočívá v další spolupráci se Stranou práce, v pokračování v politice rozbíjení teroristické infrastruktury a vyhledávání rozhovorů s Palestinci pod patronátem amerických vyjednávačů. Izraelský premiér musí doufat v to, že - za pomoci dalších aktérů mírového procesu - budou do prosince patrné výsledky tohoto postupu.
Bruselské pokladnice zůstávají pro Polsko uzavřené, konstatuje rakouská Die Presse. Cituje přitom představitele Evropské unie, Ira Johna O'Rourka, který je zodpovědný za předvstupní programy: Peníze z těchto programů podle něj byly dosud využity jen sporadicky.
Polsko bude muset po vstupu do Evropské unie platit plné členské příspěvky. Prostřednictvím pomoci ze strukturálních fondů by se pak peníze měly vracet zpět do země. Unie tímto způsobem plánuje v letech 2004 až 2006 splatit asi 13 a půl miliardy eur. Evropské strukturální fondy by však mohly zůstat jen na papíře a Polsko by z nich nemuselo nic mít.
Evropská unie si stěžuje, že polské úřady neumějí včas vyplnit příslušné podklady pro získání pomoci a že nemají dost prostředků na splácení požadovaných 15-ti až 25-ti procent částky. Podle polských představitelů jsou programy koncipovány příliš draze a složitě, takže se do nich málokterý podnik může zapojit. Nelze vyloučit, že se kvůli těmto sporům může posunout i datum vstupu do Unie, dodává pro vídeňskou Die Presse hlavní polský vyjednávač s EU Jan Truszczynski.
Ještě méně efektivní je západní pomoc africkým zemím. Rozdělování velkých finančních částek v Africe nebylo úspěšné a lze očekávat, že nepřinese nic pozitivního ani v budoucnosti, soudí britský The Daily Telegraph. Příčinou africké chudoby není nedostatek peněz, nýbrž způsob, jakým většina států po svém údajném osvobození z koloniální nadvlády hospodařila. Stav zemí, za jaký jsou zodpovědni afričtí politici Amin, Mobutu, Mengistu či Mugabe, brání rozvoji schopností a motivace místních obyvatel i stabilizaci politických institucí. Dokud budeme těmto diktátorům nadále přiznávat legitimitu a poskytovat jim pomoc při ničení jejich zemí, africký propad bude pokračovat.
