Američan Otto Frederick Warmbier se do vězení dostal kvůli krádeži propagandistického plakátu. Je v KLDR skutečně tak jednoduché skončit za mřížemi?
Cesta do vězení pro Severokorejce je velmi snadná. Severní Korea patří mezi země, kde se stále praktikuje trest nejvyšší, trest smrti. Dle nového trestního práva můžete dostat tento absolutní trest, i pokud zavoláte svým přátelům a budete kritizovat severokorejský režim. Trestem za tento přestupek je v nejlepším případě poslání na převýchovu a finanční pokuta, což i tak může mít pro jedince katastrofální následky. V horším případě pachateli hrozí poprava. Tresty, byť menšího rázu, jsou zde i za naprosto absurdní přestupky. Například jízda na kole či řízení motorových vozidel je pro ženy zakázáno. Kim Čong-un to odůvodnil tím, že ženy nejsou geneticky schopné vozidla řídit. Pokud tedy žena usedne za volant, může mít z toho velké problémy.

Jak je tomu v případě zahraničních návštěv?
Pro cizince platí jiná pravidla. Nicméně pokud cestujete do jakékoliv země, měli byste respektovat místní režim a zákony. V případě KLDR to platí dvojnásob. Otto Warmbier se snažil ukrást propagandistický plakát v hotelu, čímž se podle zákoníku dopustil protistátní činnosti. Pro většinu světa je to jen malý přestupek, klukovská nerozvážnost. Severokorejské myšlení je diametrálně jiné. Pro ně je to partyzánská válka. A člověk, který dělá protistátní činnost, není nevinný.

Jakou roli propagandistické materiály hrají v běžném životě Korejců, kde všude jsou vidět?
Propaganda je součástí každodenního života Severokorejců. Umění, literatura, architektura, žurnalistická praxe i vzdělávání degradovaly, zejména přičiněním tendenční marxistické historiografie, na pouhý prostředek severokorejské politické propagandy. Propaganda je všude a proniká i do zcela soukromých záležitostí - od povinného nošení odznaků s portréty vůdců, projevů zástupců národních výborů při uzavírání sňatků, po povinnou sebekritiku, až přes iniciaci manželství. Dívky v mládežnických organizacích jsou vyzývány, aby si braly například za muže vojáky (poddůstojníky a důstojníky), kteří utrpěli nějaká závažná zranění během vojenských cvičení. Je to snaha státu zajistit vojenským invalidům laciné ošetřovatelky pro nonstop službu. Jen stát zde určuje, jak budete žít.

Mohla navíc hrát roli Warmbierova národnost?
Určitě. Mezi KLDR a USA stále probíhá studená válka, ve které účastníci obou stran odmítají uznat jeden druhého a systematicky si navzájem vyhrožují. Zadržení Američané jsou tak pro severokorejský režim cenným klenotem při vyjednávání s americkou vládou.

Dá se odhadnout, co se Američanovi přihodilo?
Zadržení Otto Warmbiera se odehrávalo podle jednoduchého a známého scénáře: zatknout Američana, začít soudní proces končící dlouholetým uvězněním, následné propuštění výměnou za návštěvu vysokého amerického představitele. V minulosti záchranou misi absolvovali Jimmy Carter či Bill Clinton. Zprávy o těchto návštěvách se hned dostaly na první stránky severokorejských novin a severokorejský režim je hned využil k budování místní propagandy.

S Otto Warmbierem chtěli Severokorejci znovu hrát stejnou hru, ale pak se stala někde chyba.

Jaké jsou v severokorejských věznicích podmínky, mají například věznění cizinci jiné než domácí vězni?
Podmínky pro cizince a Severokorejce se nedají vůbec srovnávat. Severokorejský režim si vždycky dával záležet na dobrém zacházení s americkými vězni, a to z čistého pragmatismu. Nebylo by dobré, kdyby propuštění vězni začali prodávat svůj příběh o utrpení a mučení, protože takové promo by mohlo poškodit mezinárodní postavení Severní Koreje.

Vy jste v této zemi byla celkem dvakrát na studijním pobytu. Bylo něco, na co jste si dávala pozor?
Na fotografování. Na to jsou Severokorejci opravdu hákliví. Několikrát se mi stalo, že po procházce jsem musela ukazovat fotky a na pokyn představitele koleje vše "nežádoucí" mazat. Dále to byly návštěvy vedlejších uliček. Studijní vízum mi umožnilo volný pohyb po Pchjongjangu bez všudypřítomného průvodce. Mohla jsem navštívit centrum města, památky, obchody, parky, hlavní ulice. Jakmile jsem zašla do opuštěných ulic či na periferii města, musela jsem vždy vysvětlovat důvod návštěvy. Nikdy mi nebylo řečeno, kam smím a kam ne, ale poměrně brzy to člověk vycítí.

Dostala jste se někdy do situace, kdy jste si pomyslela, že dopadnete podobně jako Warmbier?
V Severní Koreji jsem se dostala do podobné situace. Ale musím přiznat, že jsem tomu i já dopomohla. Podplatila jsem paní prodávající lístky na metro a jela se projet. Jízda metrem mimo určené stanice je pro cizince zakázána, s čímž jsem se nemohla smířit. Metro je jedním z míst, kde můžete vidět každodenní severokorejský život a já jsem toho chtěla být součástí. Během pár minut jízdy jsem zpozorovala, že tajná policie začíná naznačovat, že máme opustit vagon. To jsem udělala. Ale ve stejný den jsem se rozhodla navštívit i zakázané vedlejší uličky. Byla to hloupost, za kterou jsem zaplatila.

Co se stalo?
Hned se kolem nás shromáždili členové tajné policie, kteří nás chtěli někam odvést. Snažila jsem se to vysvětlit, leč ne úplně úspěšně. Nakonec jsem byla s kolegyní vyslýchána, byly nám odebrány pasy, elektronika, a jelikož byl výslech dlouhý, nedostaly jsme ani večerní příděl jídla, což nás ve finále naštvalo úplně nejvíc. Ten den byl totiž státní svátek. A během státních svátků jsou příděly jídla od vůdce větší.

Slyšela jste vy sama o případech, kdy v Koreji zatýkali cizince z našeho pohledu za 'malicherné přestupky'?
Slyšela jsem o případu bulharského studenta, který dělal běžné přestupky jako my. Projížděl se metrem, směnil si peníze na černém trhu a následně je rozhazoval na zem, snažil se mluvit s místními. Za tyto činnosti proti státu měl dostat 3 měsíce prací. Nikde jsem tento případ ale v médiích nezaznamenala.

Čeho by se měl cizinec stoprocentně vyvarovat?
Pokud jede cizinec do KLDR jako turista, cestovní agentura a všudypřítomný severokorejský průvodce vám řekne, co se smí a nesmí. Myslím, že každý ví, v jakém režimu se nachází. Stačí používat selský rozum a neměli byste se dostat do problémů.

Jak v KLDR pohlíží na cizince, jak jste se tam cítila?
Obyvatelé Pchjŏngjangu na nás reagovali většinou různě. Někteří si nás měřili zvídavými pohledy, druzí raději přehlíželi či nás okamžitě s ustrašeným výrazem obcházeli. Zvlášť když jsem na ně promluvila korejsky. Není běžné, aby se cizinec procházel po ulici bez průvodce. Děti ale byly vždycky pozoruhodně otevřené. Mávaly, smály se a ty odvážnější na nás pokřikovaly „Hello, how are you?". Lidé na vesnicích či v horách byli o dost uvolněnější. Ti se nebáli s námi i komunikovat či nám nabídnout vodu.

Ondřej Golis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít