Dodání základních potravin a léků může vyrvat Madurovi poslední nástroj, jímž si drží náklonnost klíčových částí společnosti, zejména armády.

Režim je stále dodavatelem nedostačujících základních surovin. Maduro tak využívá stejnou taktiku, která ho v minulosti, během mnohem těžších krizí, udržela u moci – vyčkávání.

Udržení statu quo a prodlužování prezidentského schizma může oslabit jednotu opozice, zatímco zbytek světa zapomene, kdo je dočasný prezident Juan Guaidó a co se ve Venezuele vůbec děje.

To může trvat týdny a měsíce, během nichž si režim dokáže udržet dostatečný příjem z alternativních ropných trhů či prodeje drog, aby si koupil podporu ozbrojených složek.

Bez dialogu a demokracie

Žádné masové dezerce z armády se nedějí a lidé jsou spíše unavení, hladoví a zaneprázdnění přežitím než myšlenkami na další vlnu krvavých protestů. Ani stovky mrtvých demonstrantů během posledních několika let nepřiměly vládu Nicoláse Madura k dialogu či demokracii.

Přistupováním na slovíčkaření ve venezuelské ústavě je přistupováním na Madurovu hru na čekání. Dalším stejně špatným scénářem je nicméně americká intervence. Ta by měla v regionu, historicky postiženém americkým imperialismem, naprosto negativní dopad.

Spíše než o ropu jde Donaldu Trumpovi - vzhledem k energetické nezávislosti USA - o blížící se prezidentské volby, kde se může pasovat do role bojovníka proti socialismu a levicové politice, i když s tou nemá Venezuela moc společného. Ropa ale bude určitě zajímat Čínu, která má od Caracasu, výměnou za finanční půjčky, obdržet v ropě až 60 miliard dolarů.

Vzhledem ke třem milionům venezuelských uprchlíků v regionu není situace v zemi už dávno jen vnitřní politickou záležitostí. Jednoduchým krokem by byla ochrana konvoje doručujícího pomoc a její distribuce. To je úkolem pro sousedící státy.

Brazílie je regionální vojenskou velmocí se zkušenostmi s vedením mírových misí OSN. Kolumbie má pro změnu čerstvé vojenské zkušenosti s ochranou cílů během let dlouhé války v zemi s gerilami. Rezolutní postoj vůči Madurovu režimu pomohl kolumbijskému prezidentovi Ivanu Duquemu vzkřísit svou popularitu z 27 na 43 procent.

Odpovědnost chránit

Co dalšího by mělo být v otázce Venezuely vzkříšeno? Především mezinárodní norma Odpovědnosti chránit (Responsibility to Protect, R2P), a to ze strany nezápadních zemí.

Koncept, jenž měl zabránit opakování masakrů ve stylu Rwandy či Srebrenice, byl de facto pohřben při intervenci NATO v Libyi, a to překročením mandátu západními silami pod rouškou ochrany obyvatel.

Brazílie v reakci na to vypracovala doplňující koncept Odpovědnost během ochrany (Responsibility while protecting, RwP), založený na proporcionalitě či kontrole mandátu a monitoringu jakéhokoliv zásahu.

Koncept mezinárodní odpovědnosti stojí za to obnovit nejen kvůli Venezuele, ale zejména kvůli znovuzavedení jakékoliv zodpovědnosti celosvětové komunity. Ať je to klimatická změna nebo další výzvy, proti kterým společně stojíme.

Pokud nejsou relevantní státy schopny vnímat zodpovědnost doručit humanitární pomoc do geograficky omezeného území, lze si jen těžko představit, že v současném světovém uspořádání nalezneme zodpovědnost chránit biosféru na celé planetě.

Venezuelu každopádně čekají ještě těžší časy. Ekonomická rekonstrukce bude extrémně náročná. Ropa, jejíž produkce je na třetině svého maxima, může být prvním pilířem, ovšem ne odpovědí. Bez humanitární pomoci ale hrozí, že se současný totalitní režim udrží a Venezuela skončí jako Kuba.

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky a spolupracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů.

Petr Boháček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít