Kuťa, vertep nebo ščedrivky. Ukrajinské vánoční tradice i přes válku zůstávají, změnilo se jen datum
Ruská invaze změnila na Ukrajině mnohé. A to i takové věci, které s válčením na první pohled vůbec nesouvisí. Země například vůbec poprvé v novodobé historii bude slavit Vánoce oficiálně 25. prosince podle západoevropské tradice. Datum církev a následně oficiálně i úřady posunuly, aby se co nejvíce odstřihly od ruského pravoslaví, které Vánoce slaví podle juliánského kalendáře od 7. ledna.
Centrální stanice charkovského metra osvětluje vánoční výzdoba. Učitelka Valentina svým žákům zrovna rozdala dárky. A teď je fotí před svítícím vánočním stromkem. Běžně se učí jen on-line. Teď si ale škola vypůjčila třídy v metru a s některými ze svých žáků se tak učitelky potkaly vůbec poprvé osobně.
Vala, jak jí také říkají, pochází z jedné z 26 vesnic v Charkovské oblasti, které jsou stále pod ruskou okupací. Dřív učila ruštinu na ukrajinské škole. Teď učí ukrajinštinu a literaturu. Minulé Vánoce Vala strávila v Žitomyru. Letošní už v Charkově.
V bytě na sídlišti s ní žije ještě manžel, její matka a taky snacha s desetiměsíčním dítětem. Valin syn je hasič. Přes Vánoce slouží v Kupjansku. Nyní už osvobozené město leží nedaleko frontové linie a stále ho opakovaně ostřelují ruská vojska.
Ukrajina letos poprvé ve své novodobé historii slaví Vánoce 25. prosince. Dřív svátky země slavila až v lednu jako pravoslavní křesťané v Rusku. Datum Ukrajina změnila jako reakci na ruskou invazi a okupaci části země.
Nový den křesťanských svátkům letos oznámily ukrajinská pravoslavná a taky řeckokatolická církev. Ukrajinský parlament pak upravil i data státních svátků. Ty ale stejně za válečného stavu na Ukrajině neplatí. Oficiálně je taky i letošní 25. prosinec den jako každý jiný.
Vánoční oslavy
Vánoce plánuje podle průzkumu společnosti Deloitte v novém termín slavit skoro polovina Ukrajinců.
Asi pětina chce zůstat u starého data a třetina chce slavit svátky dvakrát. Píšu několik lidem, se kterými jsem se v letošním roce na Ukrajině setkala, a ptám se jich, jak budou svátky slavit oni. Mezi odpověďmi zaznívá i to, že nic velkého nechystají. Jen třeba navštíví své rodiče a prarodiče na vesnici.
„Jsem z východu a tam jsme v mé rodině nic moc tradičně neslavili,“ vysvětluje mi Arkadij – podnikatel, které kvůli válce přesídlil z Dnipra na západ Ukrajiny. „V této části země jsou lidé víc náboženští. Ti, kteří se tu narodili, slaví Vánoce víc tradičně. Připravují slavnostní večeři, rodinná setkání a zpívají tradiční písně,“ popisuje.
To Vala doufá, že společně celá rodina oslaví Nový rok. Ani oni na Vánoce žádnou velkou oslavu nechystají. Nejsou věřící, ale některé ukrajinské tradice dodržují. Vánoční oslavy na Ukrajině začínají svatou večeří, která má mít dvanáct postních chodů. Vala z nich plánuje připravit ale jen kuťu – vánoční sladkou kroupovou kaši.
Na sporáku v malé kuchyni stojí čtyři hrnce s vroucí vodou. Vala z krabičky vytahuje balíčky s pšeničnými kroupami, ořechy, rozinkami a mákem. Z předsíně přinese med a pytel sušených jablek a hrušek a několik hrstí hodí do vařící vody.
„To bude uzvar,“ vysvětluje a její matka dodává, že doma v Tokarivce ještě sušily tmavé plody chutnající podobně jako švestky. Když 24. února 2022 napadla Ukrajinu ruská vojska, Tokarivkou jen prošla. „Že se něco stane, jsme tušili tak čtyři dny dopředu, jinak to ale bylo překvapení,“ vzpomíná Vala a prochází fotky z posledních předválečných Vánoc.
Vzpomínky na domov
Nazdobený stromeček, západ slunce na velké zahradě za domem a ruská hranice zhruba šest kilometrů od domu. I proto byl ve Valině škole o výuku ruštiny jako dalšího jazyka zájem. Školní rok pod ruskou okupací dokončili žáci online ještě jako ukrajinská škola. V létě Vala jako jedna z malá pracovníků původní školy odmítla přejít pod ruskou správu.
Rusové tehdy okupovali mnohem větší část Charkovské oblasti. Většinu obcí se na podzim 2022 podařilo osvobodit ukrajinské armádě. Pro Tokarivku to ale znamenalo, že se jí fronta nebezpečně přiblížila. A s ní se ve vesnici objevilo i mnohem víc ruských vojáků.
Valin syn zůstával v Kupjansku a ocitl se tak na osvobozeném území. Kontakt s rodinou pod okupací se zkomplikoval. Ve vesnici přestala fungovat ukrajinská telefonní síť a ta ruská byla jen slabá. Vala popisuje, jak si koupili ruské SIM karty a chodili na kopec za vesnicí s mobilními telefony na tyči, aby odeslali svým blízkým zprávu.
Vale přibývalo důvodů, proč se ve vesnici necítit bezpečně. S rodinou nakonec utekla do Charkova. Cesta, která by normálně trvala tři hodiny, jim zabrala devět dní. Přes Rusko, Bělorusko a Polsko zpět na Ukrajinu. Jednoduchá evakuace do oblasti ovládané Kyjevem nebyla možná.
Rodina vzpomíná na dobrovolníky, kteří jim cestou pomáhali. I v Rusku. Dostali kontakt na dobrovolnickou skupinu, která jim pomohla s dopravou i přespáním. „Jména říkat nebudu. Nechci, aby se jim něco stalo,“ vysvětluje Vala. „Celou cestu zpět na Ukrajinu jsme ale absolvovali zadarmo.“
Ukrajinské koledy
Zatímco Vala v předvečer Vánoc vaří ve svém novém domově kuťu a vzpomíná na Tokarivku, do potemnělého sálu s pódiem ve sklepě nedaleko Puškinova divadla v centru Charkova přichází rodiny s dětmi. Vánoční program končí koncertem ukrajinských vánočních koledy. Dvacítku zpěváků diriguje Ksenia Pidopryhorová.
„Tradici ukrajinských národních písní známe podle písemných zmínek od 17. století,“ vypráví mi později. „Ale víme, že některé mají původ v době, kdy na Ukrajinu přišlo křesťanství. To znamená, že znám zůstaly písně, které naši předci zpívali už v 10. století nebo dřív.“
S vánočními písněmi do ulic ukrajinských měst a vesnic vychází koledníci od svatého večera. Nejdřív zpívají koljadky o narození Ježíše Krista. Pak ščedrivky v období Nového roku, kdy se jednotlivým hospodářstvím přeje, aby ten další rok pro ně byl bohatý a štědrý. A po svátku Třech Králů a připomínce Ježíšova křtu přijdou jordanky.
„Ty znám tak čtyři, jinak si koled pamatuji tak stovku,“ říká Ksenia s tím, že celoukrajinských vánočních písní je tak desítka. Patří mezi ně i Ščedryk. Po celém světě je známá její anglická verze Carol of the Bells. Na Ukrajině zní ale v původním ukrajinské verzi o vlaštovce, která přiletěla hospodáři zvěstovat dobrý rok.
Jinak se ale koledy region od regionu liší. Některé písně mají třeba i třicet variant. „Například Huculové na západě Ukrajiny mají původní koledu, ve které se zpívá o tom, že se Ježíš narodil na saních,“ říká Ksenia. „Huculové totiž žijí v horách a je u nich hodně sněhu.“
Vánoční vertep
Koledy Ksenia učí i sbor i v jednom ze dvou charkovských řeckokatolických kostelů. Když v něm na první svátek vánoční končí bohoslužba, je ve městě vyhlášený letecký poplach. Do chrámu vchází skupinka dospělých a dětí v převlecích andělů, pastýřů, betlémské hvězdy nebo taky krále Heroda a Smrti. Takzvaný vertep je divadelní scénka o narození Ježíše Krista.
Maria, Josef a Ježíšek v tom charkovském jako postavy chybí. Místo toho divadelníci vypráví příběh betlémských neviňátek, které král Herodes přikázal zabít. Mladá žena drží v rukách panenku zabalenou do deky, přichází k ní voják s mečem. Žena prosí, aby její dítě ušetřil. Nepomůže to. Voják se dotkne mečem panenky a ta spadne na zem. Vertep, který vypráví příběh starý dva tisíce let, se najednou bolestně protnul se současností. Nakonec je ale v příběhu zlo potrestáno a koledníci sklidí potlesk.
„Vertep vznikl na jezuitských kolejích už v 18. století,“ vysvětluje Ksenia s tím, že nejstarší vertepy jsou často i zapsané, protože je tvořili studenti, kteří písmo ovládali. Když se ale vertep začal šířit mezi lidi, častěji se předával jen ústně.
„Jak se ta tradice rozšířila po celé Ukrajině, vznikaly různé vertepy. U nás slobožanský vertep,“ popisuje Ksenia tři sta let starou verzi divadla vlastní právě východní Ukrajině. „Slobožanščina je historická oblast zahrnující východ Ukrajiny a taky část Ruska. Za Sovětského svazu ale tradice vertepu v Charkově v podstatě vymřela.
Skupinka divadelníků – vždy v omlazeném obsazení – hraje vertep ve městě od 90. let. Loňský rok byl výjimka. Kvůli ruské invazi na Ukrajinu tradiční koledování vynechali. A i letošní rok je jiný než předchozích třicet let. A to právě kvůli novému datu svátků.
Nové datum ale letošní Vánoce nemají zdaleka pro všechny Ukrajince. Hlavně na západě byli 25. prosince dávno zvyklí Vánoce slavit lidé z římskokatolické církve. Některé vesnice tak datum Vánoc rozdělovalo na půl. A i v Charkově „evropské“ datum Vánoc není úplnou novinkou. Večer 24. prosince, jakmile skončil jeden z dalších leteckých poplachů, vyrazil do centra zpívat ukrajinské vánoční koledy sbor baptistické církve.
Asi 70 procent Ukrajinců se ale podle loňského průzkumu think-tanku Razumkov Center hlásí k pravoslaví. Ukrajinská řeckokatolická církev přišla se změnou už na začátku roku. Ukrajinská pravoslavná se k ní přidala v červenci. Na Ukrajině jsou ale i kostely, které patří pod takzvanou pravoslavnou církev moskevského patriarchátu. Některé z nich kvůli vlivu Moskvy ukrajinské úřady přikázaly zavřít.
V Charkově ale moskevský patriarchát i ruský zvyk zůstávají stále silné. V náhodné anketě v charkovském metru dostávám na otázku, kdy lidé budou slavit Vánoce, častěji odpověď „postaru.“ To je i plán Katariny, která si zrovna šedým tunelem propojujícím dvě stanice nese vánoční stromeček. „Myslím, že příští rok už asi přejdu na nové datum.“
Symbolická změna
To, že pro některé Ukrajince je posun Vánoc vítaná symbolická změna a jiným lidem bude trvat, než si na ni zvyknou, potvrzuje i řeckokatolický arcibiskup Ihor Isičenko: „Problém je v tom, že pro některé lidi je priorita víra, pro jiné kulturní tradice.“
Právě ukrajinské koledy a vertep jsou na východě Ukrajiny pro některé lidi cesta, jak k ruskojazyčným Ukrajincům dostat víc z ukrajinské kultury. O to se snaží taky skupinka okolo Nadije Aliunovové.
„Snažíme se inspirovat. Protože někteří říkají, že v Charkově nejsou ukrajinské tradice. Ale ony tady jsou,“ vypráví členka skupiny Anastazia ve sklepě proměněném na divadelní sál v centru Charkova. Města už před ruskou invazí o Vánocích obcházeli s koledami, rozdávali lidem texty a učili je nápěvy. „Snažíme se s nimi seznámit ty, kteří o nich nevědí, a podpořit ty, kteří je znají.“
Po začátku války nabyla práce Nadiji další smysl. Snaží se zpěvem lidi povzbudit. „Teď je to taková terapie. Víme, že lidem pomáhá přežít těžké věci. Nejdřív jsme chtěli hlavně šířit kulturu, teď se snažíme lidi podržet.“
Letos má tradiční koledování často ještě jednu funkci. Koledníci vybírají peníze pro vojáky. „Peníze sbíráme pro mechanizovanou brigádu, aby si mohli nakoupit termovize,“ upřesňuje Anastazia.
Ruské tanky Charkov už přímo neohrožují. Nejbližší frontová linie ale leží jen zhruba sto kilometrů od města právě za Kupjanskem, ve kterém slouží syn učitelky Valy. Rusové město už okupovali a teď se ho znovu pokouší získat zpět.
Ukrajinští vojáci se snaží severní část fronty hájit. Bez ohledu na to, jestli je všední den, nebo Vánoce. Z Kupjansku už několik měsíců pravidelně přicházejí zprávy o ruském ostřelování. Do trosek zasažených domů pak vyjíždějí hasiči včetně Valininého syna.
