Válka v Iráku se zrcadlí i před britským parlamentem
V Londýně před parlamentem a na přilehlé třídě Whitehall s hlavními ministerstvy je živo celý den, ale pozdní odpoledne a večer jsou tam často akce, jimiž britská demokracie proslula - na příklad protiválečná shromáždění. Včera tam bylo jedno takové shromáždění žen.
Náš spolupracovník ve Spojeném království Milan Kocourek se tam stavil po setkání londýnských korespondentů s pěti iráckými občany na ministerstvu zahraničí. Setkání třiceti londýnských korespondentů s pěti iráckými obětmi útlaku režimu Saddama Huseina bylo vlastně jakýmsi opakováním besed těchto lidí s premiérem Tonym Blairem, který je minulý pátek přijal ve své úřadovně v Downing Street hned za rohem od ministerstva zahraničí. Výpovědi těchto živých obětí režimu Saddáma Husajna, dvou žen a tří mužů, pronesené na setkání s námi novináři byly vskutku otřesné.
Každý z nich má za sebou vězení a mučení různých stupňů krutosti. Tak příslušník turkmenské národnostní menšiny v Iráku, Nashat Ahmad, je dnes v důsledku mučení invalida. Irácký Kurd Maher Soltan, jako student bagdádské univerzity odmítl nastoupit vojenskou službu za války proti Iránu v roce 1982, za což byl, jak řekl, mučen jedenáct měsíců často pět až šest hodin denně; potom strávil v různých věznicích režimu Saddáma Husajna deset let.
Režim však nepronásledoval jen jeho - kvůli němu byla rok a půl vězněna jeho matka, která brzy po propuštění z vazby zemřela. Bylo mi těch Iráčanů velice líto, zvláště oněch dvou žen mezi nimi. V Británii našli útulek. Nyní se někteří z nich těší na návrat do posadamovské vlasti. Možná, že mezi nimi byli budoucí členové nové prozatímní vlády Iráku. Nicméně v debatě se také projevily názorové rozdíly.
Například Maher Soltan argumentoval proti významnější roli OSN v poválečném Iráku jednoduše proto, že OSN, jak řekl, pro Irák nic neudělalo, a stavělo se proti osvobození Iráku. Přál by si, aby nový Irák spravovali prozatímně Američané a Britové.
S tímto názorem nesouhlasil nejméně jeden z iráckých kolegů. Ale všech pět se shodlo v tom, že v posaddámovském státě nakonec musí vládnout Iráčané sami, jak to opakovaně konstatovali pánové Bush a Blair. Jejich jména padla několikrát a irácká pětice jim závěrem besedy vyslovila srdečný dík.
Cestou z ministerstva zahraničí zpět k metru jsem se zastavil na protiválečném mítinku před parlamentem:
Global Women Strikes - oficiální anglický název hnutí globální stávka žen, k nimž se hlásí dámy z osmdesáti zemí, mezi nimi z České republiky, jak mi ochotně sdělila jedna z organizátorek. Bylo těch nadšených bojovnic proti válce asi dvacet a scházejí se tam každý večer od půl šesté do sedmi. Snad je poslanci a vláda občas slyší. Skandují jim do oken parlamentu hesla jednak proti válce, jednak heslo, které mě také zaujalo "STOP THE WORLD AND CHANGE IT!"- Zastavte svět a změnte ho!
