Už ne krize, ale katastrofa. Izraeli tu nikdo nevěří a údery přitvrzují, hlásí z Bejrútu zpravodaj

Praha/Bejrút 9. října 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Stovky raket létají každý den z Libanonu do Izraele od hnutí Hizballáh a z Izraele do Libanonu na hnutí Hizballáh. Jak silné jsou údery v Bejrútu, kde právě teď jsi?
Ubytoval jsem se na bulváru Verdun, což je páteřní spojnice mezi jihem Bejrútu a centrem blíže k pobřeží. Je tu klid, ale jen zdánlivě. Spousta obchodů a restaurací v minulých týdnech z obav zavřela a místní mi popisovali, že celá čtvrť, která dříve nespala, jakoby přes noc usnula. Teď už je tu znovu rušno, ve stáncích s šavarmou se točí kuřecí a hovězí maso, krájí se basterma, takže všichni se snaží o normální život. Platí ale, že o tři čtyři kilometry vzdušnou čarou jižněji na předměstí Dahíja dopadají každou noc izraelské bomby, lidé nemohou spát, ozvěny jsou slyšet až sem, neustále nad námi všemi v Bejrútu krouží izraelské drony, které vydávají pronikavý zvuk. Velká část lidí z toho má bolesti hlavy, stavy úzkosti a tak dále. Navíc tu Izraeli nikdo nevěří, nikdo nemá jistotu, že se bombardování neposune dál a izraelské letectvo nebude pravidelně zasahovat i okolí, ve kterém se nacházím. K této nedůvěře vedl jeden z útoků z minulého pondělí, který Izrael provedl. Udeřil totiž na zdejší čtvrť Kola, konkrétně na jeden obytný dům přímo u velmi rušné křižovatky zhruba dva kilometry od hotelu, ve kterém se nacházím. Izrael tam zlikvidoval tři představitele Lidové fronty za osvobození Palestiny, tedy lidi, které pokládá za teroristy a kteří usilovali o zničení jeho samotné podstaty. Izrael však tímto útokem zároveň zasel velkou porci obav do hlav civilistů v Bejrútu. 

Město plné domácích i uprchlíků

Jak moc přetlakovaný je teď Bejrút s ohledem na to, že donedávna všichni z jihu země prchali právě do hlavního města? Kolik lidí potkáváš v ulicích? 
Už několik dní se rozmýšlím, zda v reportážích zůstat u označení humanitární krize, nebo přeřadit na vyšší rychlostní stupeň a hovořit o humanitární katastrofě. Možná bych teď poprvé využil příležitost a zvolil druhou možnost. Vezměme si jen uplynulý rok od začátku loňského října, kdy teroristické hnutí Hizballáh otevřelo na podporu stejně smýšlejících teroristů z Hamásu druhou frontu s Izraelem a vtáhlo Libanon do současné situace. Od té doby, od 7. a 8. října 2023, muselo ze svých domovů utéct asi 540 tisíc Libanonců, ale polovina z nich opustila své domovy teprve v posledním měsíci, což svědčí o velmi prudké a rychlé eskalaci. Izraelské bombardování přitvrzuje. Přitvrdilo zejména po likvidaci Hasana Nasralláha, šéfa Hizballáhu. Izrael poté sáhl také k omezené pozemní invazi přes jižní libanonskou hranici na výsostné území Hizballáhu, což je také krok, který vypudil další lidi k tomu, aby opustili své domovy a vydali se na sever. Většina uprchlíků v Bejrútu přespává, kde se dá, spoustu lidí ubytovali známí, rodiny, ale spí i na ulicích, v parcích, na plážích. Živelně vznikají stanová městečka, je tam hodně dětí v podmínkách, které mi fyzicky vyvolávají pocit úzkosti, možná taky strachu o jejich budoucnost. Část lidí se přesouvá dále na sever i do hor, které Libanoncům historicky poskytovaly bezpečný úkryt. Je důležité dodat, že nejde o žádnou dobře řízenou, organizovanou evakuaci. Je to živelný úprk. Někteří lidé přicházejí pěšky, to znamená spíše stopem a nikdo tento proud uprchlíků neřídí, nikdo je nekoordinuje a neříká jim, co mají dělat. Lidé zkrátka přijdou, roztáhnou si spacák, matraci, postaví stan někde v Bejrútu a čekají, až se situace změní.

Přesně o tom jsme nedávno mluvili s Janem Danielem z Ústavu mezinárodních vztahů. Taky říkal, že nejde o řízené evakuace a libanonské úřady nic neorganizují, takže jeho slova potvrzuješ. Mluvil jsi o hledání úkrytů, tak jak to vypadá s úkryty pro uprchlíky v Bejrútu a s kryty vůbec, když říkáš, že máte drony a rakety nad hlavami? Jak se skrývají běžní Libanonci před údery, které míří na pozice Hizballáhu? 
Osobně jsem žádný protiletecký kryt neviděl a upřímně si nemyslím, že jich bude ve městě příliš, alespoň těch veřejných pro civilisty. To je mimochodem velká změna oproti mému působení na Ukrajině, kde šipka směřující k úkrytu nebo krytu je téměř na každé budově a vede někam do sklepení. Tady se nic takového živelně ani koordinovaně příliš neděje. Oficiálním hlavním místem pro uprchlíky jsou školy, v nichž už se více než čtyři týdny vůbec nevyučuje, a 900 z asi 2000 se přeměnilo na taková uprchlická centra. Problém je, a to se ukazuje i ve školách coby uprchlických centrech, že v zemi je nefunkční státní správa, velmi slabá vláda a téměř všude se dostává korupce. Dovolím si popsat vlastní zážitek: natáčel jsem v jedné ze škol, kterou jako uprchlické centrum provozuje jedna z místních islamistických stran a nechává tam přespat jen své členy nebo své voliče, čímž si je samozřejmě do jisté míry zavazuje. A jak to v těchto školách vypadá? Představte si třídu, v níž jsou lavice a židle pro žáčky odsunuty někam do rohu a na podlaze jsou žíněnky, matrace a spí tam lidé. Natáčel jsem například s dvacetičlennou, vícegenerační rodinou, která pro sebe dostala jednu třídu o zhruba deseti, patnácti metrech čtverečních. 

Jak moc kontrastní je obrázek Bejrútu v momentě, kdy stále probíhají údery, a do toho se Libanonci snaží žít běžný bejrútský život?
Znovu si vypůjčím svou zkušenost z bombardovaného Kyjeva nebo jiných ukrajinských měst. Touha žít normálně u sebe doma je v každém zakořeněná, navíc pro Libanon a Libanonce toto zdaleka není první válka a první výbuchy, které zažili. Vznáší se tu hrozba občanské války, která zemi uvrhla do chaosu a její démoni ještě zcela nezmizeli. V tomto smyslu může izraelská operace proti Hizballáhu podnítit celou řadu dalších pnutí uvnitř libanonské společnosti, ale to bych nechal bokem. Libanon zažil izraelské bombardování Bejrútu v roce 2006. Předtím otřásla městem exploze, to byl atentát na premiéra Rafíka Harírího, v roce 2020 přišel obří výbuch sila v přístavu. Zvuk exploze tvrdě dopadá na psychiku Libanonců, ale zároveň to zkrátka není nic, co by výrazně narušilo touhu normálně žít u sebe doma, takže obyvatelé metropole i přes obavy zůstávají, žijí. Ti, kteří na to mají, jedí v restauracích, využívají služby, ale pravdou je, že spousta podniků je uzavřená, řada lidí nemá peněz nazbyt. Připomněl bych další důležitý kontext, totiž že Libanon je zemí v dlouhé, táhlé ekonomické krizi už od roku 2019. Velké banky padly a lidé tehdy přišli o téměř veškeré úspory, libanonská střední třída přišla o desetitisíce, statisíce dolarů. Inflace od té doby vyskočila na tisíce procent meziročně a ožebračila velkou část společnosti. 

Nemocnicím chybí personál i vybavení

Už to dávno není Švýcarsko Blízkého východu. Mluvil jsi o zavřených obchodech. Co zavřené být nemůže, jsou nemocnice. Vím, že jsi natáčel na jednom z pediatrických oddělení jedné z místních nemocnic, tak jak to tam vypadá?  
Čtyři nemocnice jsou uzavřeny zejména na jihu Libanonu z různých důvodů – chybí personál, vybavení. Natáčel jsem v otevřené nemocnici Rafíka Harírího, která částečně leží v bombardované čtvrti Dahíja. Nějakou dobu jsem stál u vchodu do budovy a přicházelo tam velké množství lidí s obvázanou rukou a zároveň i poraněním obličeje, což je v Libanonu docela časté poranění od doby, kdy Izrael na dálku odpálil pagery členů Hizballáhu. Každopádně tato nemocnice v současnosti funguje jako spádová a stejně jako celá země čelí krizi materiální a personální. Kvůli bombardování tam matky přicházejí rodit ve špatném psychickém stavu, podle ředitele nemocnice Džiháda Sadíha, se kterým jsem o tom hovořil, se prudce zvyšuje počet rizikových a předčasných porodů. Konkrétní statistiky mi nepodal, ale říkal, že nárůst je exponenciální. Pokud jde o péči o novorozence, tak na oddělení, kde jsem byl, mají osm inkubátorů, bez kterých předčasně narozené děti nepřežijí. Mohli by tam mít až 24 těchto přístrojů, mimochodem dva z nich koupilo Česko z rozvojové pomoci, ale na další nemají peníze. Hovořil jsem o tom s naším velvyslancem v zemi, panem Jiřím Doležalem, který podával opravdu kruté statistiky na toto téma.

Poté, co byla v televizi odvysílána reportáž, se mi ozvali hned dva lidé, Češi, které tento stav šokoval a mají zájem inkubátory do nemocnice nějakým způsobem darovat z Česka. Snad se to podaří zadministrovat. 

Jsou v nemocnicích, na ulicích a v uprchlických centrech z drtivé většiny právě Libanonci, nebo například i Syřané? Jaké je vůbec složení obyvatel, které potkáváš v Bejrútu? 
Z toho, co říkal personál nemocnice, poskytují ošetření všem, ale toto je jedna z mála nemocnic, která sousedí s čtvrtí Dahíja, a velmi pravděpodobně tam je poskytována zdravotní péče také členům Hizballáhu. Uprchlická centra ve školách jsou například otevřená jenom pro Libanonce, a proto venku na ulicích přespávají hlavně Syřané, kteří se tak stávají v mnoha případech několikanásobnými uprchlíky. Jde totiž zpravidla o lidi, kteří utekli před občanskou válkou v Sýrii a teď utíkají před izraelským bombardováním z libanonského jihu. Platí to, co asi v každé zemi na světě, a to je možná pro řadu českých posluchačů velmi zajímavé, že na jedné straně osud Syřanů vyvolává v Libanonu soucit, ale na druhé straně taky částečně odpor, včetně klasických protiuprchlických nálad. Sýrie okupovala Libanon dlouhá desetiletí, takže to je jedna negativní emoce, která se váže k syrským uprchlíkům na libanonském území, a navíc uprchlíci v poslední dekádě a zvláště během ekonomické krize, o které jsem hovořil, v uvozovkách brali Libanoncům práci a nacionalisté vůči nim vířili emoce, které známe mimochodem i z Česka, tedy takové to: Oni dostávají víc než naši lidé. I mezi uprchlíky je silné pnutí. Mimochodem podle OSN už překročilo hranici Libanonu se Sýrií a uteklo do Sýrie před izraelským bombardováním na 100 tisíc lidí, takže se dá předpokládat, že ve velké míře to byli právě dřívější syrští uprchlíci. 

Když má přijít bombardování, respektive když jsou hlášeny rakety, které letí na Bejrút, co se děje? Mám si to představit stejně jako v Izraeli, tedy že přijdou nějaké notifikace do aplikací na mobily a zapnou se sirény, nebo jak to vypadá?
Avichay Adraee je arabsky mluvící mluvčí izraelské armády a bez přehánění je to možná nejsledovanější osoba v Libanonu. I několikrát denně totiž publikuje satelitní snímky nebo popisy oblastí, v nichž Izrael hodlá zasahovat cíle Hizballáhu, varuje civilisty s předstihem, aby se evakuovali. Nutno dodat, že část útoků Izrael podniká bez předchozího varování. Dalším vodítkem, kam Izraelci útočí, může být do jisté míry i znalost prostředí. Víceméně totiž platí, že Izrael míří na šíitské čtvrti, města a občany spjaté s Hizballáhem, takže lidé se stahují mimo šíitské oblasti pod vlivem Hizballáhu, kde je dosud relativní klid. Například v křesťanské čtvrti v Bejrútu jsem několikrát slyšel od místních ujištění, že tam bomby patrně dopadat nebudou. Ale jistotu tady nemá vůbec nikdo a Izraeli se v tomto ohledu vůbec nevěří. Největší obavy panují z toho, že se Hizballáh právě do těchto čtvrtí přesune, a tím pádem se i dnes klidné čtvrti stanou terčem izraelských náletů. 

Libanonci a Hizballáh

Když Libanonci nevěří Izraeli, věří tedy Hizballáhu, nebo jsou na něj naštvaní?
Těžko to shrnout. Co se týče samotných Libanonů, tak je těžké popsat jeden obecný postoj. Místní, se kterými jsem mluvil, hovoří o tom, že libanonská společnost, i když je velmi rozdělená a fragmentovaná, se za poslední měsíc sjednocuje před vnějším nepřítelem. To je asi názor, který je tu do jisté míry obecný, ale může být vysněný, nemusí to být úplně pravdou. Nevím, do jaké míry to je jen zbožným přáním, každopádně jakési spojení rozdělené společnosti patrné je. Podíl na moci v Libanonu je rozdělen mezi šíity, sunnity, křesťany a každá z těch skupin má své zájmy, historické bolesti a hlavně vzájemné nevyřízené účty. Jsou tady tací, ve kterých bombardování libanonského území prohlubuje nenávist vůči Izraeli, ale vím i o lidech, hovořil jsem s nimi, kteří se naopak radují z úderů Izraele proti Hizballáhu, a celkově jich ve společnosti nebude zas tak málo. Jsou skupiny, kterým oslabení Hizballáhu zcela jistě vyhovuje, jsou tu také ti, kteří odmítají radikální islám. Jeden z Libanonců, se kterými tu pracuji, je křesťan a ten to komentoval tak, že Hizballáh si za celou situaci může sám a jednoduše neměl dráždit hada bosou nohou. 

Z toho, co jsi viděl a pochytil, co se může změnit, aby se situace uklidnila? 
Na to nechci komentativně odpovídat, na to jsou asi povolanější, ale reportérsky bych popsal dva příběhy, zážitky, rozhovory. První byl s panem Kalasem, což je Libanonec, který v 80. letech studoval v Československu, hovořil pěknou češtinou a položil zajímavou otázku. Ptal se, o co přesně Izraeli v Libanonu jde. Hned jsem novinářsky namítl, že Izrael má právo se bránit, je napadenou stranou a chce zajistit severní hranici, aby z Libanonu nepřišlo stejné nebezpečí v podobě Hizballáhu jako 7. října 2023 ze strany Hamásu. Pan Kalas na to říkal: Dobře, takže Izrael chce vojensky oslabit Hizballáh. To se mu asi podaří, ale otázka zní, jak zajistí, že Hizballáh oslabí i politicky. Jinými slovy, jak zajistit to, že se lidé, kteří teď prchají z libanonského jihu před izraelskými bombami, nezradikalizují a neposílí to v nich odpor k Izraeli a podporu Hamásu? To je docela zásadní a zajímavá otázka, kterou nechám asi bez odpovědi, protože ji nemám. Druhý zajímavý rozhovor jsem vedl s majiteli bistra, dvěma mladými Libanonci Bašírem a Zaídem. Myslím, že každý je jiného vyznání, ale to úplně nehraje roli. Mají pár měsíců otevřené bistro, kuchyni poskytli dobrovolníkům a přátelům a vaří asi tisíc porcí jídla denně pro uprchlíky, po městě rozvážejí balíčky s jídlem. Když jsem se jich ptal na politiku, tak ji moc komentovat nechtěli, ale přeci jenom jsem jim položil otázku, co by se stalo, kdyby izraelské bomby teď hned přestaly na Libanon dopadat. Jejich odpověď je, myslím, také poměrně k zamyšlení. Konec bombardování se podle nich nerovná konci problémů. Upozorňovali na to, že stále je několik set tisíc lidí, kteří se nemají kam vrátit, a že konec izraelských náletů neznamená konec libanonských problémů. Oba říkali, že lidé, kteří uprchli z libanonského jihu, se stejně jako po válce v roce 2006 na toto území vrátí a budou chtít vybudovat domovy, nemocnice, školy a tak dále. A nebude to za peníze libanonského státu, protože to je padlý stát, ale za peníze Hizballáhu poskytnuté Íránem a jeho spřátelenými satelity. Jejich otázka na závěr tedy zní: Komu budou potom tito lidé vděční? Znovu to nechám bez odpovědi, ale dokumentuje to celou složitost a komplexitu problému, který rozhodně nezačal 7. říjnem 2023. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: ČT, archiv Andrease Papadopulose, YT Avichay Adraee, YTNewsXLive, X Chloe Domat, BBC, CNN Prima News, Reuters