„Jeden z našich lidí byl držen na území Čečenska, kde musel být skoro celý rok na zemi a dělat, že je pes. Další zase byli věšeni za prsa, roztahovali jim ruce a nohy nebo byli týráni elektrickým proudem, který jim pouštěli do análního otvoru,“ říká ukrajinská zmocněnkyně pro lidská práva Ludmila Denisová. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz také popisuje, jak si díky telefonům schovaným pod matracemi se zadrženými vězni tajně vyměňovala SMS zprávy.

Rozhovor Kyjev/Moskva 6:00 6. prosince 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Ukrajina a Rusko si 7. září vzájemně vyměnily 35 zajatců a vězňů, na svobodu se tak mimo jiné dostal i režisér Oleh Sencov zadržený po ruské anexi Krymu. V ruských věznicích se ale stále nachází zhruba 115 ukrajinských vězňů. Za co byli v převážné většině odsouzeni?
K dnešnímu dni je přesný počet 114. Jeden z vězňů totiž před nedávnem dokončil výkon svého trestu, byl propuštěn na svobodu a dnes se nachází na území okupované republiky Krym. Vězni jsou buď ve věznicích na území Ruské federace, nebo právě na Krymu. Osmnáct z nich sice dostalo podmíněné tresty, jsou ale drženi na území okupované republiky a nemají dovoleno odsud odjet ani kvůli lékařskému vyšetření.

Většinou se jedná o krymské Tatary, kteří byli ruskou vládou odsouzeni za členství v organizaci Hizb ut-Tahrir. Ta je v Rusku považována za teroristickou, proto také dostávají vysoké tresty, někdy až 18 let. V poslední době navíc Moskva přichází s novou strategií likvidace krymských Tatarů, která se zaměřuje na ty vězně, jimž se doba výkonu trestu chýlí ke konci a v nejbližší době by se měli vrátit ke svým rodinám.

Jak tato nová strategie vypadá a kolika lidí se v současnosti týká?
V současnosti to jsou tři krymští Tataři, kteří si odpykávají trest na území Ruské federace. Se začátkem roku měli výkon trestu dokončit a vrátit se domů, úřady se ale obrátily na ruské soudy s žádostí, aby i po propuštění na svobodu byli pod dohledem. Během pobytu ve vězení totiž údajně nedošlo k jejich „nápravě“.

Jeden z těchto krymských Tatarů už soudní rozhodnutí obdržel – stanovuje, že po propuštění na svobodu bude pod dohledem dalších osm let, pravidelně se bude hlásit na policii a od desíti večer do šesti hodin ráno nesmí vycházet z domu. Po celou dobu přitom nesmí opustit území simferopolského okrsku, který mu byl určen. Jeho dcera je ale invalidní a musí často navštěvovat lékaře, kteří se nacházejí jinde v Simferopolu.

Zkusil se proto obrátit na soud s žádostí, aby mu dovolili navštěvovat alespoň hlavní krymské město. Byla ale zamítnuta. Po pěti letech strávených ve věznici tak bude dopraven do zmíněného okrsku a dalších osm let ho nebude moct opustit, přestože si svůj trest už odseděl.

Jaké jsou vůbec podmínky ukrajinských politických vězňů v ruských věznicích?
Podmínky ve věznicích jsou hrozné a my je považujeme za určitou formu mučení. K týrání vězňů dochází už během převážení mezi jednotlivými ruskými věznicemi. K převozu se využívají speciální auta, kterým se říká „autozaky“, kde se nacházejí klece o velikosti 40 na 60 centimetrů. Uvnitř je malá židlička, na kterou se vězeň posadí, a tímto způsobem je převážejí i šest až sedm hodin. Za tuto dobu mají jen jednu zastávka, během které si vězni mohou odskočit na záchod a trochu si prohýbat tělo.

Lidé mi do vězení v Rusku poslali 20 kilo dopisů. Byly pro mě tím nejcennějším, říká krymský aktivista

Číst článek

Když je dovezou do vazebních věznic, jsou obvykle drženi v cele pro jednu osobu a je na ně vyvíjen psychologický nátlak, aby svědčili tak, jak si představuje Ruská federace. Od propuštěných politických vězňů jsme se dozvěděli, že to mučení je skutečně hrozivé. Vyprávěli nám strašidelné věci, které ve věznicích zažili.

Zdravotní stav mnoha našich občanů držených v ruských věznicích je ale hodně špatný, proto je pro ně pobyt často velice nebezpečný. Ruská vězeňská služba nepovoluje, aby je mohl navštívit nezávislý lékař, mám proto o zdraví všech 114 ukrajinských vězňů velký strach. 

Jak mučení Ukrajinců v ruských věznicích vypadá? Týká se všech zadržených?
Mučeni byli téměř všichni. Musím říct, že psychický stav některých vězňů propuštěných začátkem září (v rámci výměny zajatců mezi Ukrajinou a Ruskem – pozn. redakce) je opravdu velice špatný. Jeden z našich lidí byl držen na území Čečenska, kde musel být skoro celý rok na zemi a dělat, že je pes. Další zase byli věšeni za prsa, roztahovali jim ruce a nohy nebo byli týráni elektrickým proudem, který jim pouštěli do análního otvoru.

Některé cely měly 15 metrů čtverečních, kde bylo nacpáno několik lidí, a ven se dostali jen na jednu hodinu denně. Procházky probíhaly v takzvané „sklenici“ – to je takový tubus, který je dva metry široký a šest metrů dlouhý a nahoře je mříž. Procházíte tedy úzkou kamennou chodbou, kdy ani nevidíte slunce, a v takových podmínkách žil jeden z vězňů po dobu pěti let.

Další propuštění Ukrajinci zase popsali, že jim zapichovali injekční jehly pod nehty. To se stalo jednomu s vězňů, kterého jsme z letiště vezli rovnou do nemocnice v Kyjevě, odebrat mu krev na rozbor ale nebylo možné. Injekční jehly nemohl ani vidět. Neměli jsme tedy šanci zjistit, jaké látky mu byly po dobu strávenou ve věznici podávány.

Tito lidé byli mučeni jen proto, že jsou Ukrajinci – podobně jako za dob Sovětského svazu, kdy byla u popravených uvedena příčina smrti: „Ukrajinec“.

S vězni jsme si psali SMS

Řekla byste, že se podmínky jednotlivých vězňů liší? Před nedávnem jsem hovořila s jedním z ukrajinských vězňů propuštěných letos v září, Olexanderem Kolčenkem, který v rozhovoru pro iROZHLAS.cz popsal, že byl mučen za účelem „doznání“, ve vězení už ale mučen nebyl. Odůvodňoval to přitom tím, že ruská strana nechtěla, aby se zprávy o jeho mučení dostaly na veřejnost.
Samozřejmě že se ty podmínky liší. Olexander Kolčenko byl mučen na začátku, když ale zjistili, že od něj nic nezískají, nechali ho na pokoji. I proto, že vězeňská pravidla nijak neporušoval.

Ale například Stanislav Klych (ukrajinský novinář a aktivista, který byl jedním z propuštěných vězňů v rámci zářijové výměny zajatců mezi Ukrajinou a Ruskem – pozn. redakce) byl mučen do poslední chvíle, a když v září přiletěl do Kyjeva, byl ve velmi špatném psychickém stavu a jeho rehabilitace bude trvat ještě dlouhou dobu. Během svého pobytu v ruském vězení byl několikrát převážen do psychiatrické léčebny a nikdo neví, co tam s ním dělali.

Ale v Lefortovo – hlavní věznici ruské služby FSB – byly podmínky vězňů zcela odlišné. Byli tam drženi i zajatí ukrajinští námořníci, které samozřejmě nikdo netýral. Po návratu sami říkali, že je nikdo nemučil a všichni se k nim chovali s respektem. Lefortovo je totiž jakousi výkladní skříní FSB, na druhou stranu ale strávili ve vězení 10 měsíců, přestože nespáchali žádný zločin. I jejich zdravotní stav se proto zhoršil a i oni potřebují čas na to, aby se dali zejména z psychologického hlediska dohromady.

Máte možnost ukrajinské vězně navštěvovat? Dovolí vám to ruská strana?
V létě roku 2017 se prezidenti Ukrajiny a Ruské federace domluvili na tom, že já a moje ruská kolegyně Taťána Moskalková (ruská komisařka pro lidská práva – pozn. redakce) budeme mít možnost vězně vzájemně navštěvovat – já ukrajinské vězně v Rusku a paní Moskalková ruské vězně na Ukrajině. Tato domluva se ale bohužel nikdy neuskutečnila.

Nikdy jsem nedostala povolení naše vězně na území Ruské federace navštívit. Dvakrát jsem byla například v Labytnangi (vězení za polárním kruhem, kde byl držen režisér Oleh Sencov – pozn. redakce) a chtěla jsem vidět Sencova, ale nebylo mi to umožněno. Protože jde o dvoustrannou dohodu, samozřejmě jsme ani my nedovolili paní Moskalkové, aby navštívila ruské vězně na území Ukrajiny.

Povolení podívat se do Lefortova jsem dostala jen letos v září – tedy těsně před výměnou vězňů, jinak ne. Je to spojeno i s omezeným mandátem paní Moskalkové v Rusku. Ombudsman Ukrajiny má právo umožnit cizí osobě, aby se zúčastnila návštěvy detenčního zařízení na území Ukrajiny, pokud to považuje za vhodné. Ombudsman Ruské federace ale nemůže z vlastní vůle navštívit ani detenční zařízení v Rusku – potřebuje k tomu zvláštní souhlas federální penitenciární služby. Pokud tedy ombudsman sám nemůže věznice navštívit, těžko to umožní dalším osobám. 

Pokud nebyl možný osobní kontakt, měla jste alespoň příležitost si s některými vězni vyměnit alespoň dopisy nebo si s nimi zatelefonovat?
Samozřejmě že ano, ale nemohu o tom veřejně moc mluvit. S některými jsme si posílali esemesky – hlavně v noci, když už všichni spali a oni měli šanci vytáhnout telefony schované pod matrací. Díky tomu jsme byli v neustálém kontaktu s některými krymskými Tatary i Volodymyrem Baluchem (zadrženého za vyvěšení ukrajinské vlajky na svůj dům po anexi Krymu – pozn. red).

Nejhorší byla situace Oleha Sencova. Do Lefortova se totiž nedalo telefonovat a nebylo možné se s ním spojit ani za pomoci vězeňské pošty.

Ani já na Krym nemůžu

Jak blízko máte vy osobně k panu Sencovovi? Jedna z fotek pořízených během zářijové výměny zajatců mezi Ukrajinou a Ruskem ukazuje vaše vřelé objetí. Jak jste jeho návrat do Kyjeva i dalších ukrajinských vězňů prožívala?
Oleha Sencova znám léta – už z doby, kdy jsem žila na Krymu. Jsem krymská rodačka a stejně jako řada dalších nemám ani já možnost se od roku 2014 vrátit domů. Když jsem v březnu roku 2018 nastoupila do funkce ukrajinské ombudsmanky, stalo se pro mě hlavní prioritou dodržování práv našich občanů, kteří se nacházejí na prozatímně okupovaných územích, a právě propuštění politických vězňů. Po nástupu do funkce jsem tedy začala prožívat každý jejich den.

Přestože jsem většinu z nich předtím osobně neznala, jsou pro mě teď velice blízcí, skoro jako příbuzní. Rodiny vězňů často ztrácejí naději a přestávají věřit tomu, že se jejich blízcí budou moct vrátit domů. Snažím se je přesvědčit o opaku, proto musím sama věřit tomu, že to dokážu. Někdy je to ale těžké.

Ani v září jsem si do poslední chvíle nebyla jistá, že výměna zajatců dopadne dobře. Pamatuji si, že jsem 7. září časně ráno dostala zprávu, že 35 našich kluků sedí v autech a jsou na cestě na letiště, já ale stále nemohla věřit tomu, že se výměna nakonec skutečně podaří. Mnohokrát se mi zdálo o tom, že se něco pokazilo a nebylo kvůli tomu možné návrat lidí uskutečnit.

Víme, že se výměna mezi Ukrajinou a Ruskem nakonec podařila. Jak z vašeho pohledu probíhala?
Příbuzní všech politických vězňů se tehdy sešli u mé kanceláře, nastoupili do připravených autobusů a odjeli jsme směr letiště. Uprostřed cesty jsme ale zastavili a čekali, až se obě letadla s vězni, která měla vzlétnout z Ukrajiny a Ruska současně, odlepí od země. Byly to nekonečné minuty čekání, kdy všichni mlčeli a modlili se, aby letadla skutečně odstartovala. 

Krymská režisérka: Doma jsem nebyla pět let, ani otci jsem nemohla na pohřeb. Dnes tam vládne strach

Číst článek

Třeba Edema Berikova (58letého krymského Tatara propuštěného v září – pozn. redakce), který ve vězení strávil přesně 259 dní, jsem předtím neznala. Když ale o člověku každý den něco píšete – ať už prostřednictvím příspěvku na facebooku, nebo dopisu diplomatickým misím evropských zemí na území Ukrajiny – vytvoříte si k němu vztah.

Pan Bekirov je přitom vážně nemocný, dělali jsme proto všechno možné, abychom ho z věznice dostali ven. Po 259 dnech už opravdu máte pocit, že toho člověka znáte celý život. Na letišti jsem ho proto vítala jako vlastního příbuzného. Dnes už má za sebou složitou operaci srdce, kvůli pobytu v nemocnici se ale zatím nedostal domů. 

Jak logisticky náročné vůbec je takovou výměnu vězňů uskutečnit? Co všechno je potřeba zajistit?
Logistika je při jednání s ruskou stranou to nejjednodušší. Zcela zásadní je hlavně to, aby nejdůležitější člověk Ruské federace výměnu vězňů odsouhlasil a dal pokyn k přípravám svým podřízeným. Ukrajina je připravená převzít si své občany za jakýchkoliv okolností, protože život našich občanů je pro nás tou největší prioritou.

Výměna vězňů je mnoha politiky vnímána jako první krok ke zlepšení vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem. Je podle vás možné výměnu vnímat jako signál vedoucí k v uvozovkách „normalizaci“ vztahů?
Nelze to úplně vnímat jako mírový krok. Stále zaznamenáváme oběti v řadách ukrajinských vojáků, kteří jsou na východě Ukrajiny zabíjeni ruskými žoldáky. Ale abychom mohli zasednout k jednacímu stolu, potřebujeme určitá gesta a výměna vězňů je jedním z nich. Snažíme se především o naplnění minských dohod, které byly podepsány v roce 2015 a jsou velice důležitým dokumentem.

V současnosti všichni s napětím očekáváme setkání v normandském formátu. (V pondělí 9. prosince bude o situaci na východě Ukrajiny jednat „normandská čtyřka“, kterou tvoří prezidenti Emmanuel Macron, Vladimir Putin, Volodymyr Zelenskyj a kancléřka Angela Merkelová – pozn. redakce). Náš prezident je na jednání připraven a my doufáme, že po setkání na nejvyšší úrovni bude následovat další výměna vězňů.

Věříte tedy tomu, že se po 9. prosinci podaří zbylé ukrajinské politické vězně dovézt do Kyjeva?
Samozřejmě, že tomu věřím. Bez víry bych to dělat nemohla.

Eliška Orosová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít