Zkusil jsem natáčet, ale nešlo to, říká izraelský filmař, který nyní pomáhá uprchlíkům z Ukrajiny
Nejen Češi, Slováci nebo Poláci pomáhají běžencům na západních hranicích Ukrajiny. K přechodům vyrazili na pomoci tisícům lidí taky tři filmaři, Izraelci původem z Ukrajiny. Kamery si s sebou sice vzali, ale nedokázali nic natáčet. Rozhodli se, že budou jenom pomáhat.
Dima Konoplov svolává kousek od brány hraničního přechodu Vyšné Nemecké skupinu pár desítek žen a jejich dětí. Volají, že chtějí jet do Neapole. Dima jim pomáhá se zorientovat ve stanovém pohraničním městečku. Má na sobě oranžovou vestu dobrovolníka. Dostal ji od slovenských skautů, skautem ale není. Prostě chce jen pomáhat a skauti byli první, kteří jako novou krev u hranic přijali jak jeho, tak i jeho kolegy Dariu Turetski a Dekela Berensona.
2:58
‚Až to dobře dopadne, pozvu vás na svatbu.‘ Ukrajinská rodina našla azyl u manželů z Košic
Číst článek
„Všichni máme na Ukrajině rodinu, větší než v Izraeli. Jsme Židé. Já se z Ukrajiny přestěhoval do Izraele v roce 2001,“ vysvětluje svůj původ Dima. „A já před deseti lety. Ale Dekel se v Izraeli narodil,“ přitakává Daria. „Mám na Ukrajině babičku. A taky spoustu přátel,“ doplňuje Dekel.
Všichni tři se znají díky práci. „Když válka začala, neustále jsme jen byli přilepení k telefonu a ke zprávám. Po týdnu jsme zjistili, že prostě vůbec nemůžeme pracovat. Pořád jsme sledovali, co se děje, byli jsme ve stresu. Tak jsme si řekli, že pojedeme někam na hranici a budeme pomáhat. Původně jsme chtěli do Polska, ale tam nám přišlo, že je to zařízené, tak jsme si vybrali Slovensko. Slováci dělají, co můžou, ale síly jsou tu potřeba,“ myslí si Dima.
On sám pomáhal režírovat špionážní seriál Tehran, produkoval také krátkometrážní film Anna z prostředí války na Krymu, který režíroval jeho kamarád Dekel. Ten s filmem úspěšně obrazil několik festivalů, včetně toho v Cannes. Daria zase natočila krátký snímek The Child o dívce, která chce z Ukrajiny emigrovat do Izraele.
Úřady práce hlásí návaly desetitisíců Ukrajinců. Hledají humanitární pomoc i pracovní uplatnění
Číst článek
„Vzal jsem si sem kameru a všechno vybavení. První den jsem zkusil natáčet lidi, chtěl jsem natočit dokument. Ale rychle mi došlo, že se na tu situaci nemůžu dívat zvenčí. Musím být uvnitř. Musím pomáhat. Nemůžu stát za kamerou,“ přiznává Dima, že ho napadlo na kameru zachytit dění na hranicích.
Filmaři nemůžou nabídnout víc, než rychlou pomoc, tlumočení a vlídné slovo. Shodují se ale, že uprchlíci jsou často rádi i za to, že si mají s kým popovídat. A že občas potřebují jen obejmout a slyšet, že jim někdo pomůže. Všichni tři mají elánu na rozdávání a stále se usmívají.
„Pro některé je to vůbec poprvé, co odejdou z Ukrajiny, co opustí své město anebo svou vesnici. A někteří se tu rozhodnou – a to už na tom asi musí být psychicky velmi špatně – že se chtějí vrátit zpátky,“ ukazují Dima a Dekel na osamělou lavičku u křižovatky uprostřed stanového městečka, na kterou si podle nich občas sedne někdo, kdo čeká na auto, které ho odveze zpátky do země zmítané válkou. Z Vyšného Nemeckého nejde přejít na Ukrajinu pěšky. Jen autem.
Hůle z Člověka v tísni: Pomoc uprchlíkům bude trochu na úkor českých chudých
Číst článek
„Viděl jsem tu starou paní, bylo jí přes 70 let. Ptal jsem se, proč chce jít druhým směrem. Přijela z Charkova s podobně starou kamarádkou. Ona ale hranici přešla dřív a už se tady neshledaly. Paní tu zůstala sama, nevěděla si rady s telefonem a SIM kartou. Přespala tu a rozhodla se, že když tu nic nemá, tak že se vrátí,“ popisuje muž.
Hodinu s ní mluvil a snažil se jí vysvětlit, proč není dobrý nápad se vracet zpátky. Pomohl jí nastartovat telefon, vyměnit SIM kartu. Zavolali její rodině, která ženu taky přemlouvala, ať zůstane na Slovensku. Nakonec souhlasila. Protože měla jen hřivny, Dima jí dal 50 euro na cestu, posadil na autobus a odjela dál do azylového ubytování.
Podobných příběhů pomocníci z Izraele uslyší asi ještě mnoho. Vyrovnávají se s nimi tak, že si o nich každý večer povídají. Emoce ze sebe dostávají ven. U hranic chtějí být dva týdny. Příběhy si od nich domů odvezou jen ve vzpomínkách. Kamery prý nehledě na jejich profese nechají v kufrech.
