Tisíce Poláků nevědí, že jsou Židé. Rodiny jim to tají, říkají rabíni
Polsko je známé jako dominantně katolická země. Po ulicích tamních měst a vesnic ale chodí podle rabínů tisíce až desetitisíce lidí, kteří nevědí, že mají židovský původ. Objevit jim ho pomáhají třeba plakáty v ulicích Krakova, ale i internetové diskuze.
Rabína Aviho Baumola ta historka pobaví vždy, když si na ni vzpomene. Jejím hlavním hrdinou je on – sympatický čtyřicátník, jehož zaměstnání světu prozrazuje jenom malá jarmulka - a žena Paula, kterou potkal v krakovském nákupním centru. Paulu zaujala právě zmiňovaná jarmulka, tak rabína oslovila a začala se zajímat o judaismus a hebrejštinu.
„Zeptal jsem se jí, zda je Židovka. Řekla, že ne. Tak jsem se jí zeptal, jestli si je skutečně jistá, protože se zdá, že ji k tomu něco opravdu přitahuje,“ vypráví Baumol. Paula tehdy zopakovala, že ona Židovka není, ale její babička byla, což je něco, co u rabína i ostatních Židů, kterým historku občas vypráví, dodnes vyvolává úsměv na tváři. „Neexistuje osoba, jejíž babička by byla Židovka a ona by nebyla,“ vysvětluje rabín (židovství se dědí po ženské linii, pozn. red.).
Rabín tehdy překvapené Paule uprostřed obchodního centra sdělil, že je Židovka a souhlasně přikývl i na její další dotazy, jestli náhle zjištění znamená, že Židovkou je i její matka, sestra a její děti. „Když se mě lidé zeptají, kolik Židů je v Polsku, odpovídám, že to závisí na tom, jestli je to před tím, co jsem potkal Paulu, protože po našem setkání je jich o pět více,“ směje se Baumol.
Paulu zmátlo, že ji za Židovku nikdy neoznačila její matka ani babička. Podle rabína Baumola jsou takových lidí v Polsku tisíce a není kvůli tomu možné ani přesně říct, kolik Židů dnes v zemi vlastně je. „Hlavní polský rabín mluví o desítkách tisíc Poláků s židovskými kořeny, ze kterých víme tak o deseti procentech,“ říká. Před druhou světovou válku přitom žilo v Polsku přibližně 3,5 milionů Židů. Jejich přesný počet dnes nikdo nezná, odhaduje se v tisících nebo nižších desítkách tisíc lidí. „Je spousta Poláků se židovskými kořeny, kteří nevědí, že jsou Židé, nebo se necítí připravení to přijmout,“ vysvětluje Baumol.
Důvodem je podle něj minulost a dlouhá léta komunismu. „Když žijete padesát let v komunistické zemi, která je velice antisemitská, rychle zjistíte, že nechcete, aby lidé věděli, že jste Žid. Nechcete to říct ani svým dětem, a ani svým vnoučatům, abyste jim zabezpečili lepší budoucnost. Chcete, aby měli možnost začít nanovo,“ říká rabín. „Jsme přesvědčení, že jenom v Krakově jsou tisíce lidí, kteří mají židovské kořeny a nevědí o tom, nebo nevědí, co to znamená.“
Poslanci chtějí odstřihnout od evropských grantů Kotlebovce a Dělnickou stranu sociální spravedlnosti
Číst článek
Je to i váš příběh?
Židovské komunitní centrum v Krakově by to rádo změnilo. U jeho dveří je proto plakát, který se ptá „Může to být také tvůj příběh? Zeptej se!“ a v centru pracuje genealog. Člověk ale vůbec nemusí jít až do centra. To, jak je téma pro místní Židy důležité, dokazují i plakáty v centru města. „Peče tvoje babička chalu a točí dědeček drejdl?“ ptá se jeden z nich. Tradiční židovské pečivo i hra podle něj může být jednou ze stop, jak mohou mladí Poláci odhalit své kořeny.
Zájem je oboustranný. V diskusi polského fóra na portále Gazeta.pl spolu lidé rozebírají svůj domnělý či skutečný židovský původ. „Jsem mixem, moji předkové se ženili se Židovkami, které změnily vyznání. Našel se i jeden Žid, který také přestoupil,“ popisuje uživatelka, která si říká Barkaczka. „Nic z toho jsem nevěděla, ale fascinovali mě kolegové židovského původu. Když jsem se své těžce nemocné matky zeptala, zda jsem Židovka, řekla, že ano. Mám konečně pocit identity a jsem na to hrdá,“ říká. Další uživatelka kolegům na fóru děkuje za to, že ji pomohli přijít na to, že je Židovka.
Podobný příběh má i osmnáctiletá dobrovolnice ze židovského centra, která do něj přijela pomáhat, protože ji judaismus zajímal. Když o tom řekla doma rodičům, řekli jí, že je to zajímavé, jelikož jsou sami vlastně Židé.
Takové příběhy ale nejsou každodenní událostí a Baumol přiznává, že dostat lidi přes dveře až do centra je problém. „Je velice těžké chodit po ulicích a neustále se ptát – máte židovské kořeny, jste Židé? Lidé žijí své vlastní životy a nezabývají se tím.“ Obecný návod, jak na to, podle něj neexistuje. „Prostě musíte jenom pokračovat v tom, co děláte a ukázat, že je zde příležitost prozkoumat své kořeny,“ vysvětluje ve společenské místnosti centra.
Její stěny zdobí fotografie z nejrůznějších událostí a barevné kresby, které upozorňují na vše, co se v centru děje. Komunita ve městě podle něj sdružuje zhruba šest stovek lidí, dveře do centra jsou ale otevřené všem. Od hodin jógy, přes hodiny arabštiny a hebrejštiny, až po kurzy vaření pro seniory. „Věřím, že čím více lidí potkáváme a mluvíme s nimi, tím více jim dáváme šanci objevit svou identitu,“ říká Baumol.
