Srbská menšina v Chorvatsku si stěžuje na skrytou diskriminaci
Jugoslávská válka, která vypukla v létě 1991, tedy před 20 lety, po sobě zanechala statisíce uprchlíků, z nichž jen malá část se vrátila do svých předválečných domovů. Ale ani ti, kteří svůj domov našli, to nemají jednoduché, jak ukazuje příklad rodiny chorvatských Srbů, kteří byli 19 let uprchlíky ve vlastní zemi.
V chorvatské vesnici Kusonje, nedaleko Pakracu, žila před válkou většina srbského obyvatelstva a několik chorvatských rodin. Některé domy jsou ještě stále po válce pobořené, rostou v nich stromy, nikdo se o ně nestará. Některé domky jsou opravenější, ale zavřené. Majitelé si převzali svoje věci, ale v domech nežijí.
Cihlový domek pana Neša stojí v jedné z vesnic na okraji Pakracu, slavonského městečka, které téměř úplně zničila válka na počátku 90. let. Nešo měl tehdy 15 let - po dopadu prvního granátu na nic nečekal a utekl do Srbska, kde se vyučil automechanikem a založil rodinu s Nadou, která také uprchla z Chorvatska. 19 let střídali podnájmy po celém Srbsku a cítili se jako lidé druhé kategorie:
„Všude jsem byl jen nájemník, za práci platili mizerně a stalo se, že jsem rok nedostal výplatu. Co jsem si vydělal bokem, stačilo tak na inkaso. Byty jsme si opravili, ale pak nás většinou majitelé vyhodili. Tak jsme se vrátili - tohle je můj dům, máme zahradu a něco trochu dělám.“
Nešo má chorvatské i srbské občanství, stejně jako jeho tři dcery. Manželka Nada ale uvízla v byrokratickém labyrintu bez východu:
„Jsem cizinkou v rodné zemi. Rodiče totiž pocházejí z bosenského Brodu, později se přestěhovali do chorvatské Požegy, kde jsem se narodila. Chorvatsko ale kvůli válce neposlalo dokumenty do Bosny a opačně. Nezapsali mě do matriky, takže teď nemůžu získat ani chorvatské, ani bosenské občanství. Mám jedině srbské, protože to dají každému, kdo o ně požádá.“
Mezi lidmi ani ve škole zdejší Srbové problémy nemají. Dcerky se v Srbsku naučily psát jak cyrilicí, tak latinkou. Místo hodin katolického náboženství mají volno a na pravoslavné si je vyzvedává místní pop:
Nešova kritika míří také do vlastních řad: politici, kteří mají srbskou menšinu zastupovat, se podle něj o obyčejné lidi moc nestarají:
„Nemáme člověka, který by nás vedl a dal nás dohromady. Každý se jen snaží urvat nějaké křeslo pro sebe a pak už nedělá nic. Říkám vám otevřeně, jak to je.“
Nejvíc ale pakracké Srby trápí nedostatek práce:
„Pracuji načerno. Abych si něco otevřel oficiálně, na to zatím nemám papíry, ani peníze na poplatky. To je daleká budoucnost. Dělám proto co můžu,“ dodává Nešo, který už vzdal snahu najít si normální zaměstnání. Pokaždé totiž narazil na skrytou diskriminaci:
„Ať už jsem přišel kamkoli nebo mě kvůli práci volali, první, na co se ptali bylo, jestli jsem Srb.“
Návratu Srbů do Chorvatska pomáhají srbské nevládní organizace. V Pakracu je zastupuje sociolog Goran Labus:
„Lidé se už po návratu nebojí o svoji bezpečnost. Jde o ekonomickou stránku - v Srbsku je ještě hůř, než tady. Chorvatsko je přece jen pořádnější stát, pokud jde o respektování zákonů. Historie návratu Srbů - to je 15 let obstrukcí. Chorvatsko formálně plní všechno, co mu v Bruselu nařídí, nemá ale dost vůle prosadit menšinová práva v praxi.“
Chorvatsko stojí na prahu Evropské unie, formálně tady žádná diskriminace podle etnického příznaku neexistuje. Pod povrchem ale stále žije vědomí o kolektivní vině Srbů za události, které před 20 lety zpustošily jejich krásnou zemi, i lidské osudy. A to se žádnou evropskou normou odstranit nedá.
„Tohle je Balkán, jak se říká,“ konstatuje jednu z věčných pravd Nešo.
Chorvatský Pakrac
