V ukrajinském Sokolovu se bojovalo už za druhé světové války. Nový konflikt podle místních číhá nedaleko
Východoukrajinská vesnice Sokolovo je pro mnohé dodnes synonymem odvahy československých vojáků za druhé světové války. A válka nedaleko odtud pokračuje i dnes – v Donbasu. Nový konflikt navíc možná číhá za nepříliš vzdálenou hranicí s Ruskem. Na místě natáčel zvláštní zpravodaj Radiožurnálu.
Vesnice Sokolovo leží asi hodinu cesty na jih od Charkova už blíž k válečné zóně – doněcké oblasti. Českému a slovenskému čtenáři je velmi dobře známá, protože právě tady se odehrála v březnu 1943 první bitva československých vojáků, kteří sem přišli z Buzuluku, a tady se dostali do první válečné vřavy s nacisty.
V ukrajinském Sokolovu se bojovalo už za druhé světové války, nový konflikt podle místních číhá nedaleko. Více si poslechněte v reportáži zvláštního zpravodaje na Ukrajině Martina Dorazína
„Víte, co je hodně špatně? To, že mnozí už zapomněli na to, co se u Sokolova odehrálo. A jelikož začínáme zapomínat, opakujeme staré chyby, a proto znovu začínají války. Dokud ještě žila generace, která si druhou světovou válku pamatovala, mohla nám zprostředkovat strach z války. Pamětníci ale už umřeli, strach nás přešel a výsledkem je konflikt,“ říká Radiožurnálu Oleg Bidulin, který má ve zdejším okrese na starosti muzeum bitvy u Sokolova. To teď tvoří dominantu celé vesnice.
Potkávám tu místní obyvatelky – paní Natálii a Ljubu. „Lidé tady žijí různě, někdo líp a někdo hůř, ale Ukrajinci jsou dobrým a pracovitým národem. Dokážou vyjít s málem a poradí si s každou situací. V Sokolovu lidi živí hlavně továrna na výrobu olejů. Skoro všichni mladí se ale odstěhovali. Můj syn už pět let žije a pracuje v Maďarsku. Z platu by nevyžil a všechno teď podražilo – hlavně plyn a komunální služby,“ říká paní Natálie.
Natálie a Ljuba pobírají důchod kolem dvou tisíc korun v přepočtu. Polovinu vydají za inkaso. „Bydlíme sice ve svém, ale i tak za elektřinu platím pět set hřiven. A ještě musím zaplatit za odvoz odpadků a další služby. Z důchodu mi zbude tisícovka, a za to se nedá přežít. Naštěstí mi pomáhají děti, které se odstěhovaly a pracují jinde. Život je tady těžký, ale hlavně aby nezačala válka. Myslím si, že válka nebude, ale nevím, jestli to není jenom moje přání,“ dodává paní Ljuba.
„Tuhle válku nemáme zapotřebí my ani Rusové. Jejich matky přece pláčou stejně jako já. Máme tam příbuzné, známé a přátele. Všude, i v Bělorusku. Jsou to naši bratři, naše rodina. Podle mého názoru se Putin zbláznil. Nejde jen o Ukrajinu. Podívejte se, co provedl v Gruzii a všude tam, kam strká své pracky. To nás staré chce opravdu bombardovat? To nejde. Zbláznil se, protože nikdo normální přece nechce zabíjet a ničit. Je to hřích!“ říká paní Natálie.
Ona i paní Ljuba proto raději vzpomínají na časy, kdy se v Sokolovu žilo lépe a kdy sem jezdilo taky hodně Čechů a Slováků.
„Kolchoz už neexistuje, ale dřív byl velký. Podle československého projektu postavili celý komplex na okraji Sokolova. Měli jsme tu moderní kravíny, vepříny, celou farmu. Předseda byl dobrý hospodář a z Československa k nám často přijížděly návštěvy. Vytvořil se tu dobrý kolektiv kombajnistů a traktoristů. Bylo dobře. Češi nám vyprojektovali základní školu, měli jsme tu cukrárenskou dílnu a výrobnu na karamely. Zůstaly z ní jenom ruiny,“ vzpomíná paní Ljuba.
Tyto obyvatelky Sokolova si kdysi dopisovaly s kamarády z Československa a vzájemně si posílali dárky. Čas jim ale někam „zašantročil“ kontakty.
