V jednom ze starých charkovských domů mě bodře vítá Světlana Halašková, vedoucí dobrovolnické organizace, která pomáhá ukrajinským vojákům na frontě. Ti na úplném začátku války v Donbasu v roce 2014 přijeli bojovat v tom, co dům dal.

„Víte, jak to celé na začátku bylo. Nikdo nečekal válku a že nás Rusko napadne. Mládenci odjížděli na frontu rovnou z kyjevského Majdanu v tom, v čem tam chodili – v oblečcích fotbalových fanoušků a v keckách. Neměli nic – ani uniformy, ani pořádné zbraně. V prvních letech jsme šili kamufláže pro odstřelovače zvané hastroš. Teď už mají mnohem lepší výzbroj i výstroj,“ popisuje mi Světlana Halašková.

Od roku 2015 sem přichází pomáhat také paní Žanna. „Chlapci přijeli nazí a bosí. Musely jsme jim pomoct. Já jsem jim dala všechny svoje vaťáky, hledali jsme pro ně polštáře, deky, karimatky. Pak jsme jim šili i spodní prádlo v takových veselých barvách, abychom je potěšily. A teď se nebojíme vůbec ničeho, protože jsme vlastně ve válce už devátý rok. To, že nás Moskva nenechá na pokoji, jsme věděly od prvních dnů. K vám přece taky přijeli na tancích,“ říká.

A teď tyto dobrovolnice, kterých je asi 30, vyrábějí hlavně maskovací sítě na vojenskou techniku. Do sítě vplétají pásky maskovacího sukna zvaného pixel a kousky dalších látek.

„Každá z nás má svůj rukopis, ale ta síť musí mít určité parametry. Měří čtyřikrát šest metrů a její podoba závisí na ročním období. Na zimu jsme vyráběli bílé sítě a teď už rozbíháme jarní kolekci. Ta je víc do zelena s takovými tmavými skvrnami, aby připomínala jarní krajinu se zbytky sněhu. Na podzim zase přidáváme víc žluté. A do té zásilky jim přibalíme ještě teplé ponožky a něco na zub i pro zdraví – med, ořechy, zázvor a špek s česnekem,“ popisuje Světlana Halašková.

Tyto dobrovolnice jsou sice veselým spolkem, ale jen kvůli zábavě sem nechodí. Zapojily se i do opravdového výcviku územní obrany.

Paní Galina se z takového cvičení právě vrátila: „První den jsme měly spíš teoretickou přípravu. Učili nás rozlišovat výbušniny a různé střelné zbraně. A taky jsme měli zdravotnickou instruktáž. A druhý den jsme absolvovaly ostré střelby ze samopalu. Tu zbraň jsem držela v ruce poprvé v životě. Řekla jsem si, že se alespoň naučím, jak samopal nabít, to by měl umět každý, ale nakonec jsem trefila tři terče ze šesti!“

Do této dílny chodí i pár mužů a teď právě dorazil pan Oleksandr: „Nejdříve musíme upnout na rám síť, kterou kupujeme v obchodě za peníze z darů. A pak si k tomu sedneme a vplétáme do sítě kousky látky – tak zhruba ob jedno okénko. Trávím tady několik večerů v týdnu, protože doma stejně nemám nic na práci. Je mi 74 let. Někdy jsem tady až do deseti večer, ale dnes jsem se opozdil.“

Tato organizace charkovských dobrovolnic a dobrovolníků už na frontu dodala víc než tisíc maskovacích sítí.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít