Bylo to jako být v tornádu, říká ruský režisér o začátku války. Část jeho štábu zůstává v anonymitě
Jedním ze čtenářů nezávislého ruského deníku Novaja gazeta byl i Vladimír Putin. Chtěl mít přehled o tom, co si myslí intelektuální elity. Skrz dokumentární snímek režiséra Askolda Kurova mohou diváci nasát atmosféru z nezávislých redakcí v Rusku těsně před začátkem války na Ukrajině. „Byl jsem s nimi poslední den v redakci, když se všichni loučili s tím, že každý odlétá do jiné země,“ popisuje Kurov konec nezávislé televizní stanice TV Rain.
Natočil jste dokumentární film o obtížích, kterým čelila ruská opoziční média před začátkem, a krátce po začátku války na Ukrajině v únoru roku 2022. Váš film dokumentuje každodenní život novinářů opozičních novin jako je například Novaja Gazeta v době, kdy v Rusku začínal platit zákon o zahraničních agentech. Spoluautor filmu se rozhodl zůstat v anonymitě. Natáčet v této době nebylo, předpokládám, jednoduché. Na základě čeho jste se k tomu odhodlali?
Film jsem natáčel spolu s kolegou, který se rozhodl zůstat v anonymitě, protože chtěl zůstat v Rusku a kdyby někdo zjistil, že pomáhal s tímto filmem, byl by v ohrožení života.
Askold Kurov
Narodil se v roce 1974 v Uzbekistánu. Do Ruska se odstěhoval v roce 1991. Studoval filologii, divadelní a teologická studia. Pracoval v ruském divadle a v oblasti designu. Je absolventem Moskevské filmové školy Mariny Razbezkiny. Mezi jeho dokumentární tvorbu patří například snímek Putinovy „Děti 404“ nebo Zimo, odejdi!.
To samo o sobě vypovídá o tom, jaká byla v Rusku atmosféra. Ve štábu byli i další, kteří se rozhodli zůstat v anonymitě.
Natáčet jsme začali v roce 2021 a v té době nikdo netušil, že nějaká válka začne. V naprosto teoretické úrovni se to řešilo v televizi, ale měli jsme za to, že hrozbu války Kreml využívá k taktickému vyjednávání se Západem.
Původně jsme chtěli natočit film o roce 1922, kdy bylo ze sovětského Ruska vyhnáno přes 200 opozičních novinářů, vědců, filozofů a představitelů inteligence na tzv. „parnících filozofů“. Byli vyhnáni, protože nesouhlasili se sovětskou ideologií. Lev Trockij tenkrát vysvětlil západním médiím, že neměli důvod je zabít, ale také neměli prostor na to je tolerovat.
Od té doby uplynulo sto let a historie se opakuje tím, že zavádí zákon o zahraničních agentech. Když dostanete tuto nálepku vy, nebo organizace, pro kterou pracujete, bude pro vás velmi obtížné, takřka nemožné, v práci pokračovat.
To je důvod, proč celá řada opozičních novinářů, lidskoprávních aktivistů musela Rusko v posledních letech opustit podobně, jako ji museli opustit představitelé opozice v roce 1922.
S naším natáčením jsme začali při soudním jednání, kdy stát zakázal fungování organizace Memorial, jedné z nejstarších lidskoprávních organizací v Rusku. Nikdo z nás tenkrát nechápal, proč je chce Kreml tak rychle zlikvidovat. To jsme pochopili až poté, co začala válka. Zastavení práce organizací, jako je Memorial, bylo součástí přípravy na invazi na Ukrajinu.
Status zahraničního agenta
- Od roku 2017 označují ruské úřady média a jednotlivé novináře jako zahraniční agenty.
- Tento termín, který má z dob Sovětského svazu hanlivý podtext, nutí označené subjekty uvádět následující sdělení na internetových stránkách i u všech dalších veřejných výstupů: „Tato zpráva (materiál) byla vytvořena (nebo) šířena zahraničním masovým sdělovacím prostředkem, který vykonává funkci zahraničního agenta, a (nebo) ruskou právnickou osobou, která vykonává funkci zahraničního agenta.“
- Pro „zahraniční agenty“ platí i řada dalších povinností jako například to, že každé čtvrtletí musí předkládat vyúčtování a podléhají mnohem častější a detailnější kontrole úřadů než ostatní.
Vláda si nemohla dovolit, aby v Rusku nadále fungovaly organizace, které by dokumentovaly a pojmenovávaly to, co se tam děje.
Film se jmenuje O karavaně a psech. Můžete vysvětlit, co to znamená?
Jsou to slova šéfredaktora opozičních liberálních novin Novaja Gazeta Dmitriho Muratova. Použil toto spojení, aby vysvětlil práci novinářů a obránců lidských práv v Rusku. V Rusku se často říká, že karavana jede dál navzdory tomu, že psi štěkají. Ti psi jsou novináři a ochránci lidských práv. Karavana je Kreml.
Vaši kolegové se rozhodli zůstat v anonymitě. Vy jste pod snímkem podepsán. Nebál jste se?
Rozhodl jsem se Rusko opustit. Momentálně žiju v Turecku a samozřejmě, že tohle rozhodnutí mě může dohnat i do budoucna, ale jelikož v Rusku nepobývám, nejsem v takovém ohrožení jako ti, kteří se tam rozhodli zůstat.
O odchodu jsem přemýšlel posledních patnáct let, protože řada známých už Rusko dávno opustila, stejně tak jako spousta lidí, o kterých jsem točil filmy. Dlouho jsem ale měl za to, že přeci nemohu opustit zemi, která mě živí příběhy.
Ale pak to začalo být naprosto neúnosné. Pamatuji si, když jsem stál na autobusové zastávce a čekal na autobus, aby mě vzal domů. Když ale přijel, měl na předním skle obrovské písmeno „Z“, písmeno, kterým se označovala ruská vojska na Ukrajině. Řekl jsem si, že do takového autobusu nikdy nenastoupím, že počkám na další. Jenže když přijel, byl rovněž označený písmenem „Z“.
‚Ani na víkend do Minsku nemůžu.‘ Rusko nechce úředníky či státní zaměstnance pouštět za hranice
Číst článek
To byla chvíle, kdy mi došlo, že se v Rusku už nedá žít.
V době, kdy jste natáčeli, čelila velká část ruské opozice politickým represím. Měli jste někdy problémy s policií?
Naštěstí ne. Snažil jsem se být opatrný a připravený a myslím, že v době natáčení jsem nebyl tím hlavním nepřítelem státu. Ruská policie se soustředila na zadržování opozičních, lidskoprávních a politických aktivistů a novinářů. Potřebovali se jich zbavit, protože to byli oni, kdo protestoval proti invazi.
Teď je však situace jiná a horší každým dnem a myslím, že dnes bych tam už točit nemohl, že by to bylo moc nebezpečné jednak pro mě a štáb a za druhé pro lidi vystupující před kamerou.
Který moment byl pro vás při natáčení nejzásadnější?
Asi konec nezávislé televizní stanice TV Rain. Její redaktoři čelili celé řadě útoků, zabavili jim techniku, podstoupili nespočet soudních řízení a vždy to zvládli. Tedy až do chvíle, kdy to už nešlo dál. Byl jsem s nimi poslední den v redakci, když se všichni loučili s tím, že každý odlétá do jiné země. To byl dost smutný moment.
Zůstal někdo z novinářů a lidskoprávních aktivistů, o kterých jste točil v Rusku?
Ano zůstali. Jeden z šéfů organizace Memorial byl nedávno odsouzen na dva roky ve vězení zato, že napsal článek, kde srovnával Putinův režim s fašistickým Německem.
Novaja Gazeta byla zakázaná a nemohou už vydávat noviny, ale přesunuli se na YouTube, který zatím zakázán nebyl na rozdíl od Facebooku, Instagramu a Twiterru, které z Ruska už nenavštívíte.
Nevíme, jak dlouho bude YouTube fungovat, ale ruská propaganda ho také potřebuje, takže snad zůstane dostupný.
Plánujete se do Ruska vrátit?
Doufám, že to půjde. Netuším kdy, ale bude to až poté, co skončí současný režim. Teď bych skončil ve vězení a na to nejsem připravený.
Můžete mi popsat, jak vypadaly vaše pracovní dny těsně předtím, než vypukla válka?
Bylo to jako být v tornádu. Všechno se dělo hrozně rychle, snažili jsme se být tam, kde byli naši protagonisté. Bylo zvláštní vědět, že jsme součástí historie, o které se jednou budou děti učit ve školách. Zároveň jsme věděli, že v přímém přenosu sledujeme něco naprosto tragického.
Jedna z novinářek, se kterou jsme spolupracovali, jela dva dny před vypuknutím války na hranici s Ukrajinou. Mluvila tam s ruskými vojáky a ptala se jich, zda si myslí, že začne válka. Všichni jí na to řekli, že válka nebude, že se nic takového nestane.
Když začala válka, měl jsem pocit, že celý můj život je obrácen naruby. Neměl jsem žádné srovnání, nic, co by bylo tak hrozivé jako to, co se dělo přímo před námi.
