Radikální ideologie na Blízkém východě přetrvává. Obávám se, že vydrží dlouho, říká egyptský analytik
Syrští povstalci dobyli město Rakka. Na 275 bojovníků poražené radikální organizace Islámský stát v noci na neděli odešlo z města. V někdejší hlavní baště organizace zůstalo už jen 200 až 300 žoldáků. Vliv Islámského státu v Sýrii a Iráku dál slábne. Egyptský analytik Tárik Osmán v rozhovoru pro Český rozhlas Plus tvrdí, že porážka jedné džihádistické odnože neznamená, že ve světě slábne radikální islamismus jako takový.
Islámský stát v Sýrii a Iráku tedy opět oslabil. Znamená to ústup islámského radikalismu ve světě vůbec?
Politický islamismus založený na násilí bohužel na ústupu není. Je přítomen na Blízkém východě mnoho desetiletí a ještě dlouho se tam zřejmě udrží. Organizace Islámský stát v Sýrii a Iráku vznikla před pěti nebo šesti lety. Předtím jsme slýchali o Al-Káidě, Usámovi bin Ládinovi, o skupině Džamá islamíja v Severní Africe, hlavně v Egyptě a dalších. Problémem není ta která radikální skupina, může ztratit vliv nebo ji jiná skupina nahradí. Nejdůležitější je, že přetrvává radikální ideologie. Mám obavy, že vydrží dlouho.
Evakuace bojovníků Islámského státu z Rakky se nezdařila, radikálové si vzali civilisty jako lidský štít
Číst článek
Když srovnáte někdejší činnost buněk Al-Káidy v Evropě a nynější útoky na evropská města, změnil se džihádismus výrazně od 11. září 2001?
Ano, změnil. V Evropě je ale velmi odlišná situace od Blízkého východu nebo od amerického 11. září. Většinu útoků v Evropě páchají jednotlivci, osamělí vlci. Jeden až tři lidé se nechají při výrobě materiálu inspirovat něčím, co viděli třeba u Islámského státu. Radikální skupiny si jejich činy pak obvykle chtějí přisvojit. Je to ale jiné, než kdyby akce organizovala Al-Káida nebo Islámský stát. Pro Evropu to znamená nebezpečí, protože nejde o organizované skupiny, ale o problém radikalizace vlastních obyvatel. Proč se někteří mladí muži nebo ženy cítí tak vzdáleni společnosti, že na ni chtějí útočit?
Tento typ útoků bývá důvodem, proč část evropské populace odsuzuje migraci. Jak s tím podle vás mají nakládat demokratičtí politici?
Nejsem sice Evropan, jsem Arab, pocházím z Blízkého východu, ale zdá se mi inspirativní vaše zkušenost posledních desítek let. Evropa si prošla velkou vlnou krvavého násilí, zvláště ve čtyřicátých letech, ale od té doby se snaží budovat mírový projekt.
Přišla na to, jak se z nepřítele může stát partner. Podle mě je to úspěšný projekt. A teď Evropu ohrožuje malé procento radikálů. Je tedy třeba zvážit, jak skloubit její mírový projekt s potřebou bezpečnosti. U nás na Blízkém východě s sebou bohužel bezpečnostní nároky přinesly omezení občanských práv. Otázkou je, jak toto dilema vyřeší Evropané, zda budou chtít přijít o řadu občanských práv v zájmu bezpečnosti. Já v tom nemůžu radit. Každopádně by to znamenalo oslabení celého evropského projektu.
Může se Evropa při kontrole migrace spolehnout bezpečnostně na Turecko, kde prezident Recep Tayyip Erdogan potlačuje občanskou společnost a svobodu slova?
Dohoda EU s Tureckem z posledních let není tolik otázkou bezpečnosti jako spíš tématem zvládnutí migrace. Je založena na tom, že Turecko přijme velké množství uprchlíků, teď jich myslím kolem tří milionů, většinou ze Sýrie, aby se nedostali do Evropy, výměnou za finanční pomoc.
Rozumím politickým důvodům této dohody. Jenže Evropská unie měla ještě starší dohodu s Tureckem, přístupové rozhovory. Strategická otázky pro evropské vrcholné politiky tedy zní, co je důležitější. Je důležitější zapojit Turecko do evropského projektu, vnést do něj tradici evropského pojetí lidských práv a svobod - anebo je důležitější druhá dohoda založená mnohem víc na transakčním principu, na výhodách pro obě strany. Obě dohody mají svou váhu, ale znamenají jiný přístup.
Kromě Turecka je do boje s Islámským státem v Sýrii zapojeno Rusko. Nezískávají díky tomu více či méně autoritářské režimy v očích veřejnosti větší kredit než Západ?
Neřekl bych, že Západ chce bojovat s radikálním islamismem přímo. To je vidět v Sýrii a v Iráku v posledních čtyřech letech. Spojené státy poskytovaly výcvik, ve velké míře zbraně, některé evropské země pomohly se zpravodajskými informacemi a logistickou podporou. Většinou s radikálními islamisty bojují jednotky blízké Íránu nebo do značné míry Kurdové. Evropské země se s Kurdy dohodly na podpoře z týlu. Ale jako Arab a muslim nic nenamítám, je to pochopitelné. Blízký východ si musí poradit se svým radikálním islamismem, je to odpovědnost hlavně nás Arabů, ne Evropanů. Evropské pozici proto rozumím.
