Porevoluční euforie sice odezněla, po Kaddáfím se Libyjcům ale nestýská
Zpočátku oblíbený sociální revolucionář a neohrožený bojovník proti korupci, později nenáviděný tyran – tak dnes vnímají Libyjci plukovníka Muammara Kaddáfího. Symbolickou tečku za jeho neslavnou érou udělaly první svobodné volby minulý víkend.
Na nábřeží v Benghází stojí kdysi krásný palác, sídlo britské a italské okupační a koloniální správy. Z balkonu řečnil Benito Mussolini a tady v roce 1951 vyhlásil král Idrís nezávislost Libye.
Z tohoto paláce se ke svým věrným obracel i pučista Muammar Kaddáfí, v němž Libyjci viděli snad záruky lepší budoucnosti. A řečník to prý byl vynikající.
Zvláštní zpravodaj Martin Dorazín v Benghází zjišťoval, jak dnes Libyjci vnímají svrženého plukovníka Kaddáfího
„Měl přednášku, museli se tam shromáždit studenti z vysokých škol nebo z nějakých škol a on do nich dul třeba tři hodiny v jednom kuse. On byl perfektní rétor. On ukecal všecky kolem sebe. A on teda taky ukecal kdejakou ženskou, on jich taky měl fůru,“ všiml si český architekt Gustav Morávek, který v Libyi působil.
„Lidé si řekli – zkusíme to s tímhle ukecaným chlápkem, horší už to stejně být nemůže,“ vzpomíná na začátek Kaddáfího éry inženýr Alí Zoghiba. Libyjci měli tehdy po krk zkorumpovaného státního aparátu a politiků i krále, který jim připadal slabý. Ošklivě se ale spletli.
„A potom Kaddáfí vyhlásil kulturní revoluci. Během chvilky zlikvidoval státní aparát, paralyzoval ministerstva a začal se zbavovat svých skutečných i domnělých nepřátel. Šel na to chytře. Vyzval všechny, aby svobodně vyjádřili své názory, a pak je spočítal a postřílel,“ dodává Alí Zoghiba.
A architekt Morávek přizvukuje: „On se bál neustále o život. A víte, jak vlastně likvidoval nepřátele? Jeho specialita byla, že je vyhazoval z letadla. Že letěl do výšky já nevím kilometr a vyhazoval kamarády.“
Plukovník Kaddáfí nezahálel ani chvilku, znárodnil podniky i ropný průmysl, zdecimoval banky a když už nic nezbylo, vrhl svoji energii do zahraničí, kde ničil, ale i podporoval různé režimy, uplácel politiky a přiživoval konflikty.
„Protože nikdy neskončil revoluci. Myslel si, že kdyby vyhlásil její konec, byla by to jeho smrt. Neuměl bez revoluce žít,“ uzavírá Alí Zoghiba.
