Pokusy udělat z Gruzie proruský stát nemají šanci na úspěch, tvrdí gruzínský profesor
Gruzie má nového prezidenta. Prozápadního Michaila Saakašviliho vystřídal představitel promoskevského kurzu Georgi Margvelašvili, kterého prosazoval a prosadil gruzínský miliardář Bidzina Ivanišvili. Ten zastává post premiéra a vůdce vládní koalice Gruzínský sen.
Gruzie se za téměř deset let vládnutí Michaila Saakašviliho odpoutala od Ruska, po válce o Jižní Osetii před pěti lety s ním přerušila diplomatické vztahy a vystoupila ze Společenství nezávislých států. O současné situaci Gruzie mluvil v Tbilisi zahraniční zpravodaj Martin Dorazín s profesorem tamní univerzity Olegem Panfilovem.
Rozhovor s univerzitním profesorem Olegem Panfilovem vedl zahraniční zpravodaj Martin Dorazín
Jaké změny mohou teď nastat?
Současná vláda, která se netají svou proruskou orientací, si stanovila jasný úkol – nepřipustit druhé kolo prezidentských voleb, a to se jí povedlo. Je to nejen vítězství nad Saakašvilim, ale také nad reformami a prozápadním kurzem.
S tím ale poměrně velká část gruzínské veřejnosti nesouhlasí. Bude to vláda respektovat?
Polovina obyvatelstva si určitě přeje prozápadní, proevropskou cestu rozvoje. Všechny sociologické průzkumy za posledních pět let ukazují, že téměř 80 procent Gruzínců chce, aby se Gruzie stala členem NATO a časem i Evropské unie.
Vláda i nový prezident Georgi Margvelašvili se ale netají tím, že se chtějí opět sblížit s Ruskem.
Pokusy udělat z Gruzie proruský stát nemají šanci na úspěch. Mohou nastat jen dočasné politické změny, ale ve skutečnosti Gruzie vždy s Ruskem bojovala, nehledě na to, co se píše v sovětských učebnicích a současnou propagandu. Za posledních dvě stě let se Gruzie pokoušela vymanit z ruského impéria a být blíž Evropě.
Lidé za ten rok pochopili, že nic z toho, co jim sliboval premiér Bidzina Ivanišvili, se nesplnilo. Šlo hlavně o sliby sociálního charakteru – zvýšení důchodů, snížení cen elektřiny, plynu a benzínu nebo levnější půjčky. Nic z toho se nestalo a někteří lidé pochopili, že je rok obelhávali. Brzy se vrátí k podpoře reforem a evropské cesty.
Odkud čerpáte tak velký optimismus?
Gruzie je velmi stará země s dlouhou tradicí státnosti. Před dvěma sty roky Rusko oklamalo Gruzii a připojilo ji k impériu. Totéž provedli bolševici v roce 1921. Mnozí lidé proto nevěří tomu, že Rusko teď nabízí přátelství a lásku.
Jakou roli v tom hraje odtržení Abcházie v 90. letech?
Z Abcházie bylo vyhnáno 350 tisíc lidí. Dnes je jich víc, protože tito uprchlíci už mají děti a vnuky. Je jich kolem půl milionu. Před pěti lety se k tomuto počtu přidali ještě uprchlíci z Jižní Osetie. Dvacet procent gruzínského území je dodnes okupováno a tento proces se nezastavil. Téměř každý týden ruští pohraničníci posunují administrativní hranici Jižní Osetie a pronikají dál do hloubi Gruzie.
Výsledky parlamentních i prezidentských voleb, celá ta napjatá atmosféra, svědčí o tom, že i samotná Gruzie je vnitřně polarizovaná. Nemůže to vést k vnitřnímu konfliktu?
Jeden z velmi vážných problémů spočívá v tom, že jsme tady měli čtyři až pět generací, které vychovala sovětská ideologie. Ale to není jen gruzínské specifikum – týká se to celého postsovětského teritoria. Velmi dobře je to vidět na Ukrajině. Přestože se Gruzie od Ukrajiny v mnohém liší, je tu 20 až 30 procent těch, kteří na život v Sovětském svazu vzpomínají v dobrém. Vzpomínají na to, jak se jim dobře a pohodlně žilo.
Jak hluboce tito lidé dnes ovlivňují gruzínskou společnost?
Gruzínci jsou velmi praktickým národem a pochybuji o tom, že by klekli na kolena před Ruskem a přijali diktát Kremlu.To už asi není možné. Za devět let vládnutí prezidenta Michaila Saakašviliho vyrostla nová generace se zcela evropskými názory. Je to pokolení, které mluví daleko lépe anglicky než rusky. Myslím si, že se nenechají přesvědčit, aby žili pod ruským patronátem. Vždyť tito mladí lidé už ani nevědí, kdo to byl Čapajev. Pro ně je Rusko zemí, která okupovala jejich území. Když se podíváte na nejbližší okolí Bidziny Ivanišviliho, najdete tam většinou lidi od 50 do 70 let. Jsou to lidé Sovětského svazu.
Může a chce mladá generace vyřešit problém Abcházie a Jižní Osetie?
Tento problém mladá ani stará generace nevyřeší, dokud bude Rusko vést svou imperiální politiku. Je to otázka času a také toho, jestli si samo Rusko dokáže uchovat vlastní státnost a udržet ekonomický rozvoj. Budoucnost všech okupovaných území, včetně Náhorního Karabachu a Podněstří, závisí na budoucnosti Ruska. Jeho zahraniční ekonomický potenciál silně upadl, a v tom vidím naději, že by se situace mohla změnit k lepšímu.
Proč vlastně Rusko potřebuje konflikty, které ho tolik vyčerpávají?
Proč Rusko poslalo vojska do Prahy v roce 1968? Nic se nezměnilo, Rusko po tři sta let, kdy se z malého moskevského knížectví stalo monstrum, vede politiku obsazování nových území. Rusko je umělá země – žije v ní 144 národů, které nemají nic společného. Co může spojovat člověka z Čukotky a Čečence z Kavkazu? Nejsou to tradice, historie, kultura ani jazyk, absolutně nic.
Budoucnost Ruska bude záviset na vývoji vnitřních poměrů. Lidé si nakonec rozpomenou na své kořeny a začnou mluvit víc o sobě než o Kremlu a člověku, který v něm sedí.
Vraťme se v závěru na Kavkaz. Je tu plno malých republik, které se nedokáží sjednotit a vést vůči Moskvě společnou politiku nebo se přinejmenším ekonomicky integrovat. Proč je to tak?
Za prvé proto, že tu existují odlišné jazyky, kultury a náboženství. Ázerbájdžánci jsou muslimové a mluví turkickým jazykem. Arméni mají vlastní křesťanskou církev a jiný jazyk, podobně jako Gruzínci. Druhým důvodem je ruská politika, která se vměšuje do záležitostí těchto zemí. Nejbližším přítelem Ruska na Kavkaze je Arménie. Ázerbájdžán a Gruzie už dávno pochopili, oč v tomto přátelství jde.
Jakou roli v tom hrají ropovody a plynovody, které Gruzii protínají?
Gruzie má specifické postavení. V mnohém na ní závisí evropský trh s plynem. Jsem proto přesvědčený, že Evropa ani Spojené státy nikdy Gruzii nevydají Rusku. Mohou nastat určité dočasné výkyvy. Mohou se objevovat lidé jako Ivanišvili. Doufám, že je to poslední člověk sovětského myšlení v Gruzii.
Gruzie je jedinou zemí v postsovětském prostoru, kde nejsou komunisté a vnitřní problémy se tady řeší mnohem snáz, zvláště ty, na kterých závisí energetická budoucnost Evropy, a Gruzie v tom vždy bude hrát důležitou roli, takže pochybuji, že se Putinovi podaří celou Gruzii zabrat. Bude postupovat jako dřív: bude se snažit odlamovat malé kousky území, ale s tím má Rusko stále více problémů.
