Svědectví z Barmy: Lidé skupují potraviny a léky, novináři se bojí, armáda zdivočela

Co se stalo v pondělí ráno? Kde vás puč zastihl a jak vypadal?
I když jde de facto o puč, vojenští vůdci o tom takhle nehovoří. Mluví jen o předání moci ze strany vlády. Informace o chystaném puči jsme měli už od víkendu. V pondělí nás probudily telefonáty od přátel a členů rodiny. Myanmarská televize, kterou provozuje armáda, ráno jednoduše oznámila předání moci v zemi. Zároveň byli státní kancléřka Aun Schan Su Ťij, prezident Win Myin a další lídři Národní ligy pro demokracii zadrženi. V devět ráno byl přerušen internet, telefonní spojení i mobilní signál. Takže pak už bylo jasné, že puč skutečně probíhá. Než to odpojili, měli jsme už nad ránem informace z řady nezávislých online médií a ze sociálních sítí.

Vyděsilo vás to? Jde o okamžik, kdy člověk dostane strach?
Většina lidí byla vystrašená a většina to nečekala. Mě to úplně nezaskočilo, dostala jsem už v pátek mimo záznam informace, že zkraje týdne můžeme očekávat něco jako puč. V průběhu minulého týdne, ve čtvrtek, v pátek, armáda vydala prohlášení, které bylo značně umírněné, o tom, že probíhají jednání – říkali jsme si dobře, jednají. Diskuse je lepší pro všechny strany. Lidé si nemysleli, že to skončí pučem. Proto, když v neděli kolem desáté hodiny večer armáda přišla s velice tvrdým prohlášením, většinu lidí to hodně překvapilo. Říkali jsme si, že to asi bylo míněno jako upomínka pro zahraniční diplomaty a mezinárodní společenství, protože v pondělí měl poprvé po listopadových volbách zasednout nový parlament, který měl stvrdit novou vládu. Takže lidé to nečekali. Já osobně jsem tak zaskočená nebyla, po tom posledním armádním prohlášení jsem si říkala, že to asi nazítří opravdu vypukne. Většina lidí měla strach, protože máme zkušenosti z minulosti, z let 1962 a 1988, kdy se do lidí střílelo. Lidé teď v panice začali skupovat zboží z trhů a obchodů. Hlavně jídlo a léky jsou vyprodané. Obešla jsem naši čtvrť, šla jsem se podívat i do centra a před lékárnami se tvořily dlouhé fronty, lidé se řadí do mnohahodinových front na jídlo, především na rýži, která je nejdůležitější potravinou v Barmě.

Slyšíme za vámi hlasy, popište, co se kolem vás zrovna děje. Je v ulicích armáda?
To, co slyšíte, jsou pojízdní prodavači. Mají bicykly s amplionem a prodávají chleba.

Tak to není demonstrace?
Ta zrovna skončila.

A jak to tedy ve městě vypadá? Můžete se volně pohybovat? A mohou lidé cestovat po zemi nebo armáda pohyb omezila?
V tuhle chvíli se můžeme pohybovat volně. V Rangúnu, největším městě země, je možné armádu zahlédnout, ale tolik vojáků tu nakonec není. Proto starší lidé říkají, že je to tentokrát jiné, že to není jako v roce 1988. Zatím můžeme používat internet, dokonce se na něm objevují různé kampaně, to je docela zvláštní. Můžeme se svobodně pohybovat v rámci měst, ale nemůžeme z města ven, tam už je pohyb omezený.

Jak jste zmiňovala, Aun Schan Su Ťij byla hned v pondělí zadržena a teď už víme, že byla policií také obviněna. Víme z čeho? A jak vážná obvinění jsou?
Tohle překvapilo i mě: teď byla skutečně obviněna – jak ona, tak prezident. I v tomhle případě se informace o těch obviněních objevily už dříve, ale mysleli jsme si, že jde o fámy. Ukázalo se ale, že je to pravda. Byla obviněna z porušení pravidel o dovozu a vývozu a z nezákonného držení komunikačního zařízení. Ona používá vysílačku, když mluví se svou ochrankou. A na tuhle vysílačku nasadili ten zákon o importu a exportu – v tom policejním dokumentu se praví, že si to přivezla ze zahraničí v rozporu s tímto zákonem.

No a jak závažné to obvinění je? Můžou ji za něco takového zavřít?
Možná. Ale podle názoru mého i dalších lidí jsou tyto zákony zneužity. V Barmě máme legislativu, na jejímž základě by mohla být stíhána za své politické kroky, ale když obžalujete bývalého politického vězně z pašování, snižujete tím jeho důvěryhodnost. Porušení zákona o dovozu a vývozu se dopouštějí obyčejní zlodějíčci, ne političtí vězni. Na mě to působí tak, že se tímto způsobem snaží snížit její důstojnost, status, omezit její vliv.

A víme, kde se v tuhle chvíli nachází? Cokoli o jejím osudu? Je obtížné tyhle informace získat?
Ano, je to obtížné. Ale jeden z vůdců Národní ligy uvedl, že Aun Schan Su Ťij je držena ve své rezidenci, že jde o jakési domácí vězení. A podobně na tom má být i prezident Win Myin.

Jak obtížné je pro vás, novináře, získávat za téhle situace ověřené informace, dostat se, kam potřebujete? Jaká panuje atmosféra? Novináři v Myanmaru, respektive v Barmě byli šikanováni i dříve, tak jak citlivá je pro vás situace teď?
Situace je skutečně velmi citlivá. Já jsem v Rangúnu, můžeme využívat mobilní telefony a různé komunikační aplikace. Novináři mají volný pohyb i v hlavním městě Neipyijtu, mohou se dostat před budovu soudu a podobně. To je jedna věc. Druhá je, že nezískají žádné informace. Navíc soudní líčení je jen přes video, takže nevíme, co se děje. Není například problém vyfotit si příslušníky či stanoviště armády. Rozhovory s lídry Národní ligy pro demokracii (NLD) lze ale dělat jen přes mobil nebo internetové platformy. Situace je tedy napjatá a pro novináře je obtížné získávat ověřené informace. Takže zprávy i fámy se šíří především přes sociální média a od člověka k člověku, šuškandou.

Vzhledem ke zkušenosti, kterou novináři v Barmě mají z minulosti – panuje obava, že budou umlčováni a trestáni za shromažďování ověřených informací?
Určitě. Novináři jsou terčem takového zacházení nebo mohou dostat třeba pokutu či být obviněni. Na ministerstvo informací byl v úterý dosazen nový ministr, který hned vydal tříbodové oznámení. A ve třetím bodě armáda varuje novináře, mediální organizace a veřejnost, aby nešířila na sociálních sítích informace, které mohou vést k nepokojům. A nařizuje jim spolupracovat s novou vládou na dodržování zákonů. Takové oznámení svobodě projevu určitě nepřispívá, novináři se rázem ocitají na velmi tenkém ledě, jde o velmi citlivou situaci.

A jak rozumíte tomu, že k puči došlo zrovna teď? Zmiňovala jste zasedání parlamentu, které mělo právě začít poprvé po listopadových volbách – byl to jeden z důvodů, který přispěl k eskalaci?
Armáda se odvolává na údajně zfalšované volby. Obviňuje Národní ligu pro demokracii, že je vyhrála podvodem.

Existuje jakýkoliv důkaz, který by ta armádní obvinění podpořil?
Armáda tvrdí, že důkazy má, pořád opakuje nesrovnalosti v hlasovacích seznamech v řadě volebních okrsků. Rozdíl, o kterém mluví, je prý víc než deset milionů hlasů. To je jejich důkaz. Ale veřejně neukázala nic. Upřímně – myslím si, že k určitým podvodům během volebního dne skutečně docházelo. U volební komise si na ně stěžovali kandidáti jiných stran, hlavně Strana svazové soudržnosti a rozvoje (USDP) a armáda její argumenty využila.

Nezávislí volební pozorovatelé ale žádné nesrovnalosti při hlasování nezjistili, je to tak?
Nenašli, vydali své závěrečné zprávy a potvrdili vítězství Národní ligy pro demokracii.

Armáda se vzdala moci ve prospěch demokratické přeměny země v roce 2011. Co se během té dekády stalo a jaká byla v téhle době role armády ve společnosti?
Období mezi lety 2011 a 2015 je označováno za období demokratizace – přechodu k demokraticky fungujícímu státu. Ale je zřejmé, že o plnou demokracii nejde, v parlamentu například sedí nevolení zástupci armády, její vrchní velitel jmenuje několik ministrů. Od voleb v roce 2015 ale můžeme říct, že máme civilní vládu, svobodu slova a základní demokratické hodnoty.

Tedy až do pondělního puče. Zmínila jste ale roli armády v těchto letech. Její moc se de facto nijak nesnížila – mají zajištěno 25 procent křesel v každém parlamentu a také drží ministerstvo vnitra a další silová ministerstva. Jako občanka a i jako novinářka si troufnu říct, že oni svou moc nikdy neztratí. Proto se teď také lidé ptají, proč vůbec potřebují puč, vždyť moc mají tak jako tak, nikdy o ni nepřišli.

Jak to tedy lidé chápou? Proč měla armáda potřebu udělat převrat, když je stejně u moci?
To je mi záhadou – co chtějí od lidí nebo Národní ligy pro demokracii získat. Můj čistě osobní pohled, podložený informacemi, které jsem získala mimo záznam, je, že Národní liga pro demokracii minimálně těch pět posledních let armádu opomíjela, málo si jí všímala a armáda znovu zdivočela. Teď chce mít hlavní roli a plnou moc. Také se domnívám, že by armádu ani ve snu nenapadlo, že strana Su Ťij, Národní liga pro demokracii, vyhraje volby tak jednoznačným způsobem. Mně osobně se nelíbí vše, co Národní liga pro demokracii dělá. Souhlasím s některými kroky, s řadou dalších ale ne – například v otázce mírového procesu – tedy celonárodní diskuse o tom, jak vyřešit desetiletí trvající konflikt mezi vládou, armádou a etnickými menšinami – nebo Národní dohodu o příměří. Nicméně Národní liga pro demokracii tyhle volby opravdu vyhrála úplně jednoznačně, navzdory tomu, že se řada lidí bála jít hlasovat kvůli koronaviru. Armádní představitelé ovšem vystupovali velmi tvrdě už před volbami, dokonce se už tehdy zmiňovali o možnosti převratu, čímž dosáhli přesného opaku toho, co zamýšleli. Vyvolali obrovský hněv, který pak lidé vyjádřili ve volbách. Voliči si řekli: opravdu musíme jít hlasovat, protože žádný další puč nechceme. Takže volební účast byla mnohem vyšší, než se čekalo a mnohé ten nečekaný zájem voličů zaskočil.

A jak reagují lidé teď? Zmiňovala jste, že volby se vyznačovaly vysokou účastí, s velikým předstihem v nich zvítězila vládní Národní liga pro demokracii. Její lídryně Aung Schan Su Ťij je v zemi obrovsky populární a lidi vyzvala, aby se armádnímu převratu nepoddávali. Co na to lidé říkají, chovají se podle té výzvy?
To je těžké. Objevila se tu online výzva nazvaná „72 hodin ticha po převratu“, lidé si ale nejsou jistí, kdo přesně za tou kampaní stojí. Zatím se veřejnost chová poslušně, lidé Aung Schan Su Ťij a její straně věří, nechodí do ulic, nesvolávají masové protesty. Důvodem může být i pandemie covidu-19. Celkově si lidé nejspíš říkají: „Dobře, měli bychom následovat naši vůdkyni.“ Jenomže – a to už je můj osobní názor – tu vůdkyni teď nemáme. Lidé se s ohledem na covid přidávají k různým výzvám na internetu a sociálních sítích, lékaři z nemocnic v těchto dnech jednu takovou zahájili a nosí na znamení protestu červené stužky. Objevují se i výzvy k virtuálním občanským nepokojům. Protesty se částečně dostávají i offline, do ulic, šíří se nepotvrzená informace, že by se během několika dnů mohl odehrát i větší protest, ale zatím nevíme.

Ale zdá se, že lidé jsou tedy spíše opatrní?
Ano, ano.

Zastavme se na chvíli u samotné figury de facto lídra Barmy Aung Schan Su-Ťij, která vedla opozici 15 let během vojenské diktatury, strávila léta v domácím vězení, ale poté co se poměry uvolnily a ona se ujala vedení země, čelila i ona sama kritice za některé kroky. Týkalo se to především postupu v uprchlické krizi menšiny Rohingů, který i představitelé OSN označili za etnickou čistku. Su Ťij čelila kritice za to, že nezabránila bezpečnostním složkám ve zločinech. V roce 2019 se dokonce zastala armády u Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Jak obyvatelé Barmy nahlížejí na tuto kapitolu jejího působení, budí to u nich otázky nebo ji skutečně jednomyslně podporují?
Já sama s některými aspekty politiky Su Ťij, jak jsem říkala, nesouhlasím a to se týká i krize Rohingů nebo už zmíněné snahy dojednat mír mezi vládou, armádou a menšinami. V otázce uprchlické krize rohingského etnika jsem si kladla otázku, proč Su Ťij v Haagu podpořila armádu. Pro většinu obyvatel Barmy to ale je jiné, lidé tehdy její krok podporovali. Měli pocit, že za svou vůdkyní musí stát. Aung Schan Su Ťij je charismatická a mocná vůdkyně a většina lidí ji skutečně hluboce ctí a podporuje. Znají jenom ji, Aung Schan Su Ťij, jiné politické lídry a politický styl nezažili. Já osobně jsem byla zklamaná, ale většina lidí ji i její politické hnutí podporuje.

Na současný převrat už reagovali mezinárodní představitelé. Odsoudila ho nová americká vláda i některé další země. Když se na to díváte perspektivou obyvatel Barmy, může svět podniknout něco, co by situaci změnilo?
Zaregistrovala jsem prohlášení Spojených států, Británie, Indonésie a dalších zemí. Prezident Joe Biden označil to, co se děje, skutečně za převrat. Ale nevím, když se podíváte na zasedání OSN, můžete si všimnout, že Čína už vyjádřila nesouhlas s tím, že by se mělo ohledně Barmy nějak zasáhnout. Dokonce se objevují informace, že barmská armáda mohla čerpat jistou podporu od Číny, možná i od Ruska. Část obyvatel Barmy věří, že pomoct můžou Spojené státy. Já bych neměla tak velká očekávání. Nejsem si jista, jak by nám mohli pomoct a jak nejlépe zareagovat. Ale jsem vděčná jim i mezinárodnímu společenství za podporu a odsouzení převratu, oceňuju to gesto. Problém je v tom, že vedení armády taková prohlášení ani trochu nezajímají. Taková je realita. To musí pochopit i zdejší veřejnost, s realitou se musíme utkat sami, neudělá to za nás OSN ani USA.

Co teď lidé očekávají za další vývoj, co se podle vás stane v příštích dnech? Je na místě obava, že převrat může cestu Barmy k demokracii zastavit, přinejmenším na nějaký čas?
Část lidí je smířená s tím, že taková je prostě v naší zemi realita. Další část – mladí lidé, obyčejní lidé doufají, že nás před převraty zachrání OSN nebo Spojené státy – trochu jako v hollywoodském filmu. Jiní to hodnotí střízlivě, jsou přesvědčeni, že o převrat vlastně nejde a že realita je prostě taková, že teď jen vládu převezme armáda. Pak tu jsou optimisté. Například můj starší kolega mi říká: „Tentokrát to není tak hrozné, není to tak strašné jako v letech 1988 a 1962.“ Lidé se dívají na prohlášení armády, které je v podstatě vyhlášeno na rok, slibuje uspořádání nových voleb, a říkají si: „Dobře, možná rok 2021 nebude tak strašný jako 1988, možná nakonec armáda po volbách předá moc nově zvoleným lídrům.“ Já si tím tak jista nejsem. Mám pocit, že se velení armády možná zalíbil model, který viděli v sousedním Thajsku, kde se ozbrojené síly taky chopily moci, a že ten model chtějí okopírovat. Že by si generál Min Aun Hlain stejně jako v Thajsku nechal tu moc oficiálně potvrdit tím, že by se pomocí nekalých praktik domohl volebního vítězství. A pak se stal oficiálním lídrem celé země. Ale nevíme, jisti si teď nejsme ničím.