Sedl na tygra a nechce přijít o moc. Netanjahu ale není Erdogan, odmítá komentátor

Premiér Benjamin Netanjahu odložil o pár týdnů schvalování velké reformy justice, která dostala Izrael na pokraj totální krize. Koupil si Netanjahu čas? 
Myslím, že si koupil čas a že to patří do jeho tradičního rejstříku. On je schopen oddalovat věci, čekat na lepší příležitost. Vypadá to, že odkládá problém, ale zase se ukázal jako výborný stratég i taktik, který vydržel v izraelské politice dlouhou dobu, kdy jiní jeho kolegové třeba z 90. let už jsou dávno v politickém důchodu. Takže koupil si čas. V tuhle chvíli je v situaci, kdy z jedné strany na něj tlačí, řekněme ulice, to znamená všichni ti odpůrci justiční reformy, ale já bych dodal, že jsou to asi především odpůrci jeho vlády, stylu vládnutí, ideologie, kterou vláda reprezentuje. Ti ho tlačí z jedné strany, řekněme zespoda, a ze strany ho tlačí jeho vlastní koaliční partneři, kteří mu takříkajíc dali nůž na krk a řekli, že chtějí tu reformu provést, a pokud ne, tak z vlády odejdou. Jedná se specificky o stranu Náboženský sionismus, bez ní by Netanjahu nemohl být premiérem, současně by tedy bez ní nebyl chráněn před všemi svými právními problémy a jeho politická kariéra by asi definitivně skončila. On sám na druhou stranu ví, že jeho koaliční partneři bez něj také nebudou ve vládě, možná to byla jejich unikátní životní příležitost, protože ta strana není podstatná a nemusí být pro jakoukoliv příští vládu důležitá jako koaliční partner. Netanjahu také umí jednat s lidmi, uplatit je, zastrašit, vmanipulovat do nějakých situací, takže koupil si čas a myslím si, že se ho bude snažit co nejlépe využít.

Za jakou cenu si ten čas koupil?
V podstatě neplatí žádnou velkou cenu, on bojuje o život, takže to je situace, která mu do určité míry zjednodušuje kalkulace. Dlouhodobě, když ho pozorujeme jako politika, tak se zdá, že nejvíc kvete v situaci, kdy je na tom velice špatně. Ale myslím, že na tom ještě nikdy nebyl tak špatně jako právě teď. 

Ministr vnitra Itamar Ben Gvir si výměnou za to, že souhlasil s tím odkladem, prosadil, že pod jeho resort přejde izraelská národní garda. Ben Gvir a jeho okolí, to jsou ti ultraortodoxní, ultrakonzervativní pravicoví extremisté, se kterými Benjamin Netanjahu vládne? 
Já bych je nenazval ultraortodoxními, to bych si nechal pro náboženské ultraortodoxní strany. Je těžké nejít pro Ben Gvira nějaké adekvátní slovo, já bych řekl, že to je extremista, nacionalista, představitel jednoho určitého proudu. To, co Netanjahu udělal, alespoň co víme z otevřených zdrojů, že takříkajíc uplatil Ben Gvira, aby zatím zůstal ve vládě, to není výměna za to, že se vzdá justiční reformy, ale že se vzdá jejího projednávání na tomto parlamentním zasedání, vrátí se k němu v květnu. Netanjahu mu za to dal vliv na takzvanou národní gardu, což je relativně nedávno vzniknuvší ozbrojená složka, která je v podstatě trénovaná na to, aby potírala masové násilné nepokoje. Myslím, že nevyslovené je, že se jedná o jednotku, která má potírat nepokoje v takzvaných smíšených městech, to znamená v arabsko-židovských městech. Vloni se objevily nepokoje, které část židovského obyvatelstva vyděsily, a to mimo jiné vedlo k tomu, že strana jako je Otzma Yehudit, ta židovská síla, získala tolik v minulých volbách. Teď je otázka, co vlastně znamená tenhle politický úplatek, který Ben Gvir dostal od Netanjahua. Můžeme to brát tak, jak jsem zatím Netanjahua líčil, to znamená, že on dokáže lidi nakonec dostat tam, kde je potřebuje. Druhá alternativní interpretace je, že už spotřeboval všechny své triky a velkou část své síly a více méně dal Ben Gvirovi do ruky velice nebezpečnou hračku, protože, jak to nazývají Ben Gvirovi a Netanjahuovi kritici, Ben Gvir jako extremista dostal k dispozici cosi jako osobní gardu. 

Odkaz Benjamina Netanjahua

Bavíme se o velké reformě justice, která vyvolala tuto velkou krizi. Nebudeme teď rozebírat, o co se přesně jedná, o tom už jsme ve Vinohradské 12 mluvili. Ve stručnosti jde o odebrání pravomocí Nejvyššímu soudu, tím pádem by vláda neměla oponenturu, kontrolní bod, mohla by velmi zjednodušeně řečeno vládnout bez jakýchkoliv bariér. To je ten problém. Ale spíš mě zajímá: V jaké situaci je teď Benjamin Netanjahu? Dovedl stát Izrael do fáze, v němž on sám nemá velkou podporu vlastního obyvatelstva? A hraje se o budoucnost demokracie v Izraeli?
Já to rozdělím na více dílů. 

Promiň, ta otázka byla dlouhá a složitá...
Co se týče demokracie, asi by to bylo na tři samostatné pořady. Já si nemyslím, že izraelská demokracie je ohrožená nebo že byla ohrožená předtím, než byla prozatím odložena ta justiční reforma. Když se podíváme na to, jak se praktikují podobné věci v jiných státech, které mají, řekněme demokracii západního typu, to znamená princip soudního přezkoumání, parlamentního rozhodování, tak jsou západní demokracie jako Nizozemsko, které žádnou takovou věc nemají. Nemají žádný Ústavní soud, který by rušil zákony přijímané parlamentem. Třeba ve Švédsku, což je nepochybně také demokratická země, mají jenom takový výbor, který je v podstatě podřízen vládě a jeho doporučení jsou nezávazná. Rozdíl oproti Izraeli je, že tamní parlamentní kultura je vyvinutější. Řekněme, že ty záklopky nemusí být externí, jsou zabudované do hlav poslanců. Politická kultura v Knesetu se velice zhoršila, je nějak kulturně, politicky rozdělen, a jakmile tato vláda, tato koalice dostala možnost, začala provádět reformu, která je relativně extrémní. Ale neznamená to podle mého názoru konec demokracie. To, na co reagovali demonstranti, pokud to můžu odhadovat, je celkově styl vládnutí a, řekněme nějaká strategická národní vize, se kterou tito lidé přišli k moci. 

Co se týče otázky, co vlastně chce Netanjahu - myslím, že když ho někdy média vykreslují jako člověka, který je jakýsi ideologický jestřáb a podobně, že to je chybné čtení jeho osobnosti. On je v podstatě super pragmatik, člověk, který plave na nějaké vlně, chce se na ní udržet, pokud možno na co nejvyšším bodě. Ale současně, protože nikdo není úplně čistý případ, on má velice dobré mínění o své úloze v novodobé historii Izraele a chce zanechat určitý odkaz. K těm nejdůležitějším by patřilo, že se považoval za člověka, který dal svému státu bezpečnost, což možná je pravda. Měl možná někdy štěstí, že byl zrovna premiérem v době, kdy hrozby nebyly tak velké, ale v každém případě si ho lidé mohli spojovat s bezpečností a stabilitou. Jiným jeho odkazem bylo, že v době jeho vlády se Izrael mimořádně posunul na žebříčcích rozvinutosti v oblasti biotechnologií, IT a podobně. A v neposlední řadě to bylo právě za jeho funkčního období v roli premiéra, kdy Izrael uzavřel několik epochálních dohod s arabskými nebo muslimskými zeměmi.

Tohle všechno jsou věci, které on prohospodařuje, protože to všechno se v tuto chvíli ničí. Odchod ministra obrany Joava Galanta byl motivován, aspoň tak, jako to sám Galant říkal, než byl Netanjahuem vyhozen, tím, že jemu nešlo o náplň justiční reformy, ale o skutečnost, že celá ta věc ohrožuje bezpečnost Izraele.

Totéž se dá říct třeba o ekonomických otázkách, protože celá řada investorů naznačila, že za těchto okolností z Izraele odejdou. Izrael je výsostně závislý na takzvaném rizikovém kapitálu, který se rychle přelévá někam jinam. Totéž samozřejmě platí i pro styky a přátelství nebo minimálně spolupráci s arabskými zeměmi v regionu, které jsou také nespokojené s přítomností lidí jako Ben Gvir nebo Smotrich ve vládě.

Ještě jsem nejmenoval čtvrtou věc, která mohla být spojována s Netanjahuem. Málo se ví, málo se to říká, ale právě za Netanjahuových vlád se velice zvýšily investice do takzvaného arabského sektoru. On vystupoval nebo byl prezentován jako antiarabský politik, ale zároveň vládní plán, který on zastřešil, přiklonil velké částky právě do arabského sektoru, který byl zatím zanedbáván. Ale vlastně i tohle se mu podařilo prohospodařit. Takže pokud se ptáš na jeho situaci, tak on se dostal do takové, řekl bych skoro tragické situace, že kdyby byl nevyhrál volby, mohl mít jednou v učebnicích mnohem lepší kapitolu, než možná bude mít. 

Jeho cíl v aktuální situaci, která je tragická, je motivován spíš nějakou egoistickou potřebou zůstat nadále u moci, než si tu moc uzurpovat natolik, aby Izrael přišel o demokracii?
Já si nemyslím, že Netanjahu je něco jako Erdoğan (turecký prezident, pozn. red.), i když i v samotném Izraeli se o něm takto mluví, nebo bývá srovnáván ještě s problematičtějšími politiky. Myslím, že jeho cílem je zůstat u moci. Můžeme vyjmenovat celou řadu důvodů, o kterých si můžeme myslet, že ho motivují. Lidé, kteří ho znají, říkají, že má silně narcistní sklony, že to je člověk, který má mesiášské komplexy. Má také zcela evidentní zájem na tom nedostat se před soud a nezodpovídat se za některé, řekněme trestněprávní otázky, jako třeba v oblasti korupce a podobně. 

Možná ještě jedna oblast, o které se málo mluví, totiž že Netanjahu je reprezentant určitého proudu v izraelské politice. Politika není jenom otázka zájmu nebo ideologií, ale také mentalit. On je reprezentant určitého proudu v izraelské politice, lidí, kteří se cítí být nějakým způsobem znevýhodněni tím, kdo tu moc podle nich doopravdy drží v té společnosti, mluví o nějakém establishmentu, o lidech, kteří ten stát kdysi založili, což byli evropští levicoví Židé. Pak jsou různé skupiny, které se cítí být nějakým způsobem odsunuty na okraj, ať už je to pravda, nebo ne, jako například ultraortodoxní Židé, kteří žijí de facto v takových svých sociálních kapslích, Židé orientálního původu, což jsou typicky voliči jeho strany Likud, anebo lidé, kteří pocházejí z takzvaného revizionistického tábora. To byli lidé, kteří třeba také přišli z Evropy, takže v něčem byli privilegovaní, ale nepatřili k tomu levicovému zakladatelskému táboru. Netanjahu je naprosto typický představitel této třetí skupiny, a i když on sám je v tuto chvíli už nejdéle vládnoucím premiérem v dějinách Izraele, pořád má mentalitu někoho, kdo stojí proti té elitě a musí se proti ní prosazovat. Využívá hořkosti v jiných segmentech společnosti, jako jsou třeba ti orientální Židé, a ta ho nese.

Potřebná krize

Když jsem se zcela záměrně ptal na otázku, zda si myslíš, že se hraje o demokracii v Izraeli, tak proto, že jsme to probírali i s politoložkou Irenou Kalhousovou, která vyjádřila trošku vážnější obavy než ty. Já na to navážu i slovy vůdce izraelské opozice Jaira Lapida. Podle něj je to největší krize v historii státu Izrael. Co to tedy vlastně pro zemi znamená? Znamená to, že když Benjamin Netanjahu už u moci nebude, že tím krize skončí? Je to skutečně jenom o tom jednom člověku? 
Zase si to asi musíme rozdělit. Jedna věc je, co znamená ta krize teď bezprostředně. Jedna varianta je, že pokud se podaří současné vládě prosadit justiční reformu, tak v nějakém krátkodobém nebo střednědobém výhledu skončí demokracie, a to si myslím, že se skoro určitě nestane. Pokud je v Izraeli něco ohroženo, tak je to podle mého názoru stabilita, sociální soudržnost, skutečnost, že moc dostali do rukou lidé, kteří jsou de facto extremisté jako Smotrich a Ben Gvir. To jsou lidé, kteří jsou schopni vyvolat obrovský problém uvnitř židovského segmentu Izraele, mezi Židy a Araby nebo třeba mezi Izraelem a nějakým jiným státem. To je i nebezpečí, které souvisí s tím, že Ben Gvir bude mít pod palcem tu speciální národní gardu. Nemyslím si, že demokracie v Izraeli je ohrožena, možná je ohrožena její kvalita, ale jistě je ohrožena stabilita a soudržnost národního společenství, což je samozřejmě také vážná věc. 

Pak je tady, řekněme druhá část, totiž jak vážná ta krize je z hlediska novodobých izraelských dějin. Myslím si, že určitě patří k vážnějším krizím. Jedna z těch velmi vážných krizí nastala prakticky v okamžiku, kdy byl Izrael zrozen, kdy právě ti revizionisté nebo část pravicových sionistů, o kterých jsem se zmínil, odmítala předat zbraně nově vzniknuvšímu státu, jeho armádě. V podstatě to vedlo k takové malé občanské válce, při které tehdejší levicový premiér Ben Gurion vyvolal střet s pravicovými sionisty a rozstřílel loď Altalena, proto se o tom mluví jako o incidentu Altalena. To byl takový velice krizový moment. Jiný podobný nastal, když se političtí potomci revizionistického sionismu v roce 1977 poprvé dostali k moci. Tehdejší levicový establishment, abych použil ten slovník, se domnívali, že to je konec demokracie v Izraeli. Něco podobného se potom odehrálo začátkem 80. let, takže vážných krizí bychom asi našli víc. V době, kdy se naplňovaly dohody z Osla, opět nastala obrovská krize. Já bych to přirovnal k dětským nemocem, které mohou být samozřejmě velice vážné, v některých tragických případech mohou být smrtelné, ale v zásadě možná pro každé relativně mladé společenství, a Izrael je pořád takový mladý a nezralý, jsou nutné, aby to ten stát, nebo společnost, politická sféra, překonaly.

Jair Lapid samozřejmě toto říká, protože je to člověk, který zastává opozici a snažil se být jejím vůdcem. Ale na druhou stranu je zároveň pravda, že současná izraelská opozice mohla udělat koalici s Benajminem Netanjahuem, a tím by odstavila lidi, jako je Bezalel Smotrich a Itamar Ben Gvir od moci. Neudělali to, takže podle mého názoru nemohou současně říkat, že tady někdo boří demokracii. Oni by samozřejmě za to zaplatili nějakou cenu, udělali by koalici s trestně stíhaným Netanjahuem. 

Tím připomínáš události loňského roku, kdy Benjamin Netanjahu už neměl žádnou jinou volbu, než se spojit s pány z extrémní pravice, aby vládu mohl složit, aby byl premiérem. 
Přesně tak. Netanjahu dával dlouhodobě najevo, že je v podstatě ochoten spojit se s kýmkoliv, udělal by koalici s arabskými stranami, s levicovými stranami. Jeho hlavní cíl je být u moci. 

Kam až je Benjamin Netanjahu schopný pro tento cíl zajít? Zmiňovali jsme, že Itamar Ben Gvir bude mít pod sebou národní gardu, tak budou pánové Ben Gvir a Smotrich dostávat čím dál tím víc pravomocí, jenom aby Netanjahu ukonejšil jejich klid, že tedy dobrá, reforma justice třeba nebude, budeme to odkládat, ale jsme pořád partneři, vy jste tady pořád se mnou ve vládě?
Myslím si, že mezi lidmi, jako je Netanjahu, Ben Gvir a Smotrich nepanuje žádné přátelství, ani žádná dobrá nálada, naopak se ví z minulosti, že třeba mezi Ben Gvirem a Smotrichem byly velice špatné osobní vztahy. Zrovna tak se jeden z nich velice ošklivě vyjádřil o Netanjahuovi a zapomněl, že je puštěný mikrofon, přesto společně vstoupili do vlády. Jsou to prostě lidé, kteří vědí, že se potřebují. Ideologicky a ideově od sebe možná nemají zase tak daleko, zejména Ben Gvir a Smotrich, ale v podstatě jsou to lidé, kteří sledují své vlastní zájmy. Podle mého názoru Netanjahu chápe, že teď už si sedl na tygra a na něm pojede tak daleko, jak to půjde. Pokud neztratil své politické mistrovství, tak na tom tygru ještě hodně dlouho pojede. 

Takže můžeme čekat další velké demonstrace v Tel Avivu a třeba další stávku? 
Myslím si, že ano. Netanjahu podle mého názoru čeká, co se za těch pár týdnů vyvine, možná udělá nějaké dohody. Je schopen velice dobře stavět lidi proti sobě, nějakým způsobem motivovat, je schopen zbavovat se lidí, takhle přežil všechny různé tlaky uvnitř svého vlastního Likudu. Takže myslím, že se spoléhá na to, že neztratil svůj politický instinkt. Já sám, kdybych to chápal jako pouhé sledování nějakého zápasu na televizní obrazovce, tak jsem zvědavý, co ještě vymyslí. 

V podcastu byly dále využity zvuky z ČT, ABC News, youtubových kanálů Israeli PM, Now14.