Hlas muezzina Ahmada Mehdího se nad Marrákešem pravidelně rozléhá už 45 let
Dnes je první den ramadánu. Pro více než 1,5 miliardy muslimů na celém světě začíná měsíc odříkání a zvýšené zbožnosti. Muslimské volání k modlitbě ázán je v této době ještě důležitější než v jiných částech roku. Při západu slunce totiž oznamuje ukončení celodenního půstu. Za typickým voláním z minaretů dodnes stojí konkrétní lidé a konkrétní hlasy.
V moderních blízkovýchodních velkoměstech si muezzin proráží cestu k uchu věřících už jen přidáváním decibelů v reproduktorech na mešitě.
Stále ale existují i poklidnější muslimská města. V Marrákeši na jihu Maroka mají muezzinové pro svou tradiční profesi důstojný prostor.
„Poprvé jsem zpíval ázán z minaretu, když mi bylo 21 let. To už je skoro půl století,“ vzpomíná bezmála sedmdesátiletý muezzin Ahmad Mehdí.
Sympatický muž sedí přímo pod nejvyšším minaretem Marrákeše. Před horkem se ukrývá ve stínu a připravuje se na své sólo před polední modlitbou.
Hlas muezzina Ahmada Mehdího zní z minaretu mešity Kutubíja v Marrákeši už 45 let. Se starým mužem si povídal zpravodaj ČRo Štěpán Macháček
„Když jsem byl mladý, ještě jsem chodil volat až nahoru na minaret. Tam jsem také vyvěšoval vlajku. Támhle na ten dřevěný trám,“ ukazuje muezzin Ahmad na malý stožár na samé špičce osmdesátimetrového minaretu.
„Byla to bílá vlajka pro hluché, aby i oni věděli, že je čas modlitby. Při modlitbách za tmy a za šera jsem namísto vlajky vyvěšoval petrolejovou lampu. Vidět byla ze vzdálenosti až 30 kilometrů od Marrákeše,“ upřesňuje.
Na minaret už Ahmad nestoupá 25 let. Svůj ázán teď volá do mikrofonu dole v mešitě a o zbytek se starají reproduktory. A doby, kdy muezziny byli převážně slepci, aby z minaretů neviděli rodinám do soukromí, nezažil už ani on.
Kamenná dlažba příjemně chladí. Muezzin Ahmad Mehdí se zády opírá o 800 let starou zeď slavné mešity Kutubíja. Vysvětluje, proč je na západě arabského světa ázán poněkud monotónní – udržují tam totiž tradiční volání z počátků islámu. Zpěvavý ázán, tak charakteristický pro východní muslimské země, je pozdější.
„Žádné formální školy pro muezziny nebyly. Učil jsem se řemeslu od starých bardů přímo tady v mešitě Kutubíja,“ dodává Ahmad. Od malička měl rád hudbu a zpěv.
Čas polední modlitby se přiblížil. Muezzin Ahmad Mehdí mizí za těžkými dveřmi staré mešity, kam nemuslimové nesmějí. Chvíli poté se nad Marrákešem rozezní jeho charakteristický hlas. Místní ho slýchají každý den už 45 let.
