Čínský režim je stále agresivnější. Koronavirus není problém zdraví, ale politiky, říká umělec Badiucao
„Důvodem, proč jsem se rozhodl opustit Čínu, byla svoboda a snaha nežít život ve strachu. To ale bohužel nejde. Čínská vláda se totiž stává stále silnější a agresivnější,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz čínský umělec Badiucao. Sílící moc Číny se podle něj stále víc projevuje také za hranicemi, kde si Peking snaží zajistit vliv za pomoci peněz. A popisuje, co epidemie koronaviru prozrazuje o čínském vedení.
Kvůli svým karikaturám, v nichž se strefuje do čínského komunistického režimu i postavě samotného prezidenta Si Ťin-pchinga, roky čelí výhrůžkám a pronásledování. Většinu své umělecké kariéry proto skrýval na veřejnosti tvář, masku si odhodlal sundat až koncem roku 2018 – v době, kdy měl v Hongkongu pořádat výstavu.
Badiucao se vpředvečer výstavy dozvěděl, že policie navštívila některé jeho příbuzné v Číně a podrobila je několikahodinových výslechům. Nakonec po nich Peking poslal varování, že pokud akci nezruší, nebudou už čínské úřady jeho aktivity tolerovat. Tato událost ho přiměla k závěru, že nejlepší ochranou pro něj i jeho rodinu bude ukázat světu, kdo skutečně je. Jak těžké to bylo rozhodování, popisuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz
V roce 2009 jste se rozhodl opustit Čínu. Od té doby žijete v Austrálii, kde jste také před několika lety získal občanství. Pamatujete si okamžik, kdy jste se rozhodl z Číny odejít?
Nebylo to tak, že bych se najednou rozhodl přestěhovat, zvažoval jsem to dlouhou dobu. Řekl bych, že mě k tomu přivedla i historie mojí rodiny a hlavně to, co se stalo mým prarodičům. Byli jedni z prvních filmových tvůrců v Číně, když se ale režim začal zbavovat umělců a intelektuálů, stali se terčem perzekucí komunistické strany. Kvůli nim děda zemřel, nedlouho poté na infarkt zemřela i babička a z táty se stal sirotek. Umíte si představit, v jak nepřátelském prostředí pak táta žil a jakým útokům musel čelit.
Kdo je Badiucao?
Je čínský kreslíř politických komiksů, umělec a aktivista za lidská práva, který posledních deset let žije v Austrálii. Je považován za jednoho z nejplodnějších a nejznámějších čínských tvůrců kreslených politických vtipů. Publikuje pod pseudonymem, aby chránil svou totožnost. Často pracuje s propagandistickými prvky komunistické strany, které mu slouží k podvratným politickým prohlášením. Do Prahy přijel v polovině března jako host filmového festivalu Jeden svět – je protagonistou dokumentu „Čínský umělec v exilu“ režiséra Dannyho Ben-Mosheho.
Celá tahle rodinná tragédie mě hodně ovlivnila. Když jsem vyrostl, začal jsem si čím dál víc historii naší rodiny uvědomovat a přišel jsem na dvě věci – že jsem dostal dar být umělcem, ale také to, že být umělec něco stojí a někdy je to dokonce váš život. V Číně není svoboda slova, ani svoboda tvorby už po několik generací.
Studoval jsem navíc právnickou školu a díky ní jsem měl šanci pochopit, jak je čínská společnost vedena. Uvědomil jsem si, že zde nemám budoucnost, že si nedovedu představit život, jaký bych v Číně vedl – mít dobrou práci, ženu a děti a snažit se přežít. To není život, jaký bych chtěl vést. Proto jsem se rozhodl odejít.
Po odchodu do exilu jste se většinu své kariéry objevoval na veřejnosti v masce, abyste tak ochránil svou rodinu v Číně. V roce 2018 jste se ale rozhodl masku sundat. Jak těžké pro vás bylo tohle rozhodnutí?
Musel jsem si skrývat tvář, protože čínská vláda jakoukoliv kritiku netoleruje. Nevidím sám sebe jako aktivistu nebo disidenta – jsem jenom umělec, ale záleží mi na lidských právech. Už předtím jsem viděl několik případů, které mi ukázaly, že pokud se jako umělec rozhodnete vystoupit proti vládě, pak vám i vaší rodině hrozí, že budete zadrženi. Proto jsem skoro sedm let chodil se zakrytým obličejem – až do mé výstavy v Hongkongu na konci roku 2018.
Nejsem naivní a vím, že hlavně na internetu je velice těžké být neviditelný. Není to jako v normálním životě, kdy si můžete nasadit masku, a lidé nevědí, kdo jste. Musíte být velice opatrný, ať už jde o vaši internetovou stopu i veřejné vystupování. Čínská vláda je velice dobrá ve sledování kohokoliv po celém světě, je proto téměř nemožné skrývat se navěky. To všechno jsem si uvědomoval a snažil jsem se na odhalení identity připravit. K tomu nakonec došlo před mojí hongkongskou výstavou.
Sinoložka: Koronavirus je pro režim nebezpečný. Krize ukázala, že strana staví vlastní moc nad životy lidí
Číst článek
K čemu tehdy došlo?
Dva policisté navštívili moji rodinu v Šanghaji a některé mé příbuzné dokonce odvezli na policejní stanici, kde je vyslýchali. Ten vzkaz byl jasný – chtěli, abych výstavu v Hongkongu zrušil, jinak – jak sami řekli – přestanou být vůči mně a mé rodině milosrdní. To byl tvrdý náraz na zem, kdy jsem se ocitl před volbou: buď budu mlčet, nebo dál bojovat.
Vždycky jsem říkal, že nechci být žádným hrdinou a že zdravá společnost hrdiny nepotřebuje, to ale bohužel není případ Číny. Potřebujeme lidi, kteří se režimu postaví. Navíc nevěřím tomu, že pokud bych s uměním skutečně přestal, řekli by: „Dobře, už tě nebudeme nijak perzekuovat a na všechno zapomeneme.“ Takhle oni nejednají. Kdybych přestal, byl bych pro ně naopak velice snadným cílem, protože bych ztratil mezinárodní podporu a pozornost.
K rozhodnutí dál bojovat mě tedy přiměly dva hlavní důvody. První byl podpořit odvahu lidí a povzbudit je, aby se ke mně přidali. Nechtěl jsem zklamat své publikum a lidi, kteří v mých dílech hledali vlastní odvahu. Pokud se režimu postaví jen jeden člověk, bere na sebe 100procentní riziko, když to ale udělají všichni nebo většina, pak se o to riziko podělí. Není možné, aby vláda stíhala všechny.
Druhý důvod byl zcela praktický. Vystupovat anonymně vám dodává určitou míru ochrany, když ale dojdete do bodu, kdy už zahalování tváře není možné, ochrání vás právě to, že ukážete tvář. Díky tomu jsem získal ještě větší pomoc a podporu z okolí.
Kdybych přestal, nebyl bych to já
Před tím, než jste sundal masku, jste dostával řadu výhrůžných zpráv. Jak režim reagoval na to, že jste odhalil svou identitu? Přestali vám vyhrožovat?
Nikdy to nepřestalo. Výhrůžných zpráv je víc a jsou horší než předtím. Důvodem, proč jsem se v roce 2009 rozhodl opustit Čínu, byla svoboda a snaha nežít život ve strachu. To ale bohužel nejde. Čínská vláda se stává stále silnější a agresivnější. Nepřestanou vyhrožovat, ani když jste tisíce kilometrů daleko.
Čína se obává zavlečení koronaviru z jiných zemí. Zavádí karanténu a žádá občany, aby se nevraceli
Číst článek
Neustále mě sledují nějací podezřelí lidi, pravděpodobně čínští agenti. Nabourali se do mého telefonu a hacknuli mi také internet, musím proto používat VPN. Můžu tak zfalšovat svoji IP adresu a oni díky tomu nezjistí, kde jsem nebo jakou internetovou službu právě používám. Děje se kolem mě spousta věcí a já musím neustále koukat přes rameno. Tyto výhrůžky ale cílí také na lidi, kteří jsou se mnou nějakým způsobem spojovaní.
Například filmový režisér Danny Ben-Moshe, který o mě natočil film Čínský umělec v exilu, zažil to samé, co já, napíchli mu telefon, hacknuli mu e-mailovou adresu, cizí lidé se potloukali kolem jeho domu. Nemá s Čínou nic společného, je to Brit, který se přestěhoval do Austrálie. Na tom, kdo jste, ale nezáleží, pokud překročíte červenou čáru narýsovanou komunistickou stranou, dají vám najevo, že nejste nedotknutelní.
Jak je na tom vaše rodina? Jsou poté, co jste přestal skrývat identitu, v bezpečí?
V bezpečí bohužel nikdy nebudou. Kvůli tomu, co dělám, nebezpečí přitahuju jako magnet a platí to i pro mé blízké. Čínská vláda obvykle trestá disidenty tím, že útočí na jejich rodiny. A u těch, co žijí v zahraničí, je to o to horší. Koneckonců už nejsem občanem Číny, ale Austrálie, a pokud by na mě zaútočili přímo, byl by to mezinárodní incident. V Číně ale mohou dělat, co se jim zlíbí.
Poté, co jsem zrušil výstavu v Hongkongu, jsem zpřetrhal kontakty se všemi, kdo se mnou byli nějakým způsobem spojení. Protože pokud by se mnou byli v kontaktu, byli by mnohem zranitelnější.
Přemýšlel jste někdy nad tím, že byste se svou prací a všemi svými protičínskými aktivitami přestal?
Podle mě to není cesta. Musím být sám k sobě upřímný – umění je něco, co chci dělat po celý svůj život. Každý umělec to dělá kvůli nějaké vášni k určitému tématu a pro mě je to špatný stav lidských práv v Číně a nejenom tam. Kdybych s tím přestal, nebyl bych to já.
Doufám v revoluci
Čínský režim se podle vás stává stále silnějším a dává to najevo. Jak přesně se z vašeho pohledu zpřísňuje?
Jak jsem říkal, čínský režim je podle mě stále agresivnější, nejen doma, ale i v zahraničí. Lidé v Číně na to neustále doplácejí, hlavně od doby, co se k moci dostal Si Ťin-pching. I když si nemyslím, že on je ten důvod, proč se Čína vydala tímto směrem. Od roku 1949 je to pořád ten stejný režim a stejná logika, jakou se vláda řídí. Vedení Si Ťin-pchinga ale situaci zhoršilo.
Opatření kvůli koronaviru ulevila ovzduší nad čínskými městy, emise tu klesly až o 40 procent
Číst článek
Sílící moc Číny se projevuje i za hranicemi. Vím, že před nedávnem předseda českého Senátu požadoval výměnu čínského velvyslance kvůli výhrůžnému dopisu z Číny, to je něco nepřijatelného. Tímto způsobem by se Čína v minulosti pravděpodobně nechovala, dnes se ale vláda stává stále silnější. Zlepšuje se také v oblasti soft-power nebo schopnosti celosvětově podplácet politiky, neziskové organizace a některé společnosti. Čína tak využívá peníze k tomu, aby si na mezinárodní scéně koupila vliv.
Na chování čínského režimu také svět v současnosti doplácí šířením koronaviru. To není problém vědy nebo zdraví, je to politický problém. Je normální, že virus zmutuje. Každý rok tu máme jiný druh chřipky a další nemoci, když se ale něco takového stane v zemi, kde vládne demokracie a svoboda, vláda na to odpovídajícím způsobem zareaguje. To ale není případ Číny, která se od počátku snažila problém zakrýt. Lékaři na nový virus upozorňovali už v prosinci, Čína ale neudělala nic kromě toho, že zadržovala ty, co před tím varovali. Kvůli tomu koronavirus přerostl v mezinárodní krizi, které dnes čelíme.
Virus už není nebezpečný a smrtící jen pro lidi uvnitř Číny. Musel se zrušit filmový festival Jeden svět, české školy ruší výuku, všechno se zavírá a my všichni na to doplácíme. Mezinárodní společnost včetně České republiky by měla tuto situaci reflektovat a zabránit, aby se něco takového stávalo. Je hrozně důležité vidět rozdíl v tom, jak funguje svobodný svět a tím, jak je řízena čínská vláda.
Myslíte, že tragédie spojené s koronavirem, jako je smrt lékaře Li Wen-liang, který na koronavirus upozorňoval mezi prvními, mohou být pro čínskou společnost jakýmsi okamžikem probuzení?
To je těžká otázka, nenazval bych to ale „okamžikem probuzení“. Většina lidí v Číně totiž chápe, co je režim zač. Utlačování lidí je ale tak drsné a riziko vystoupit proti režimu tak vysoké, že lidé mají strach. Pokud budou cítit větší mezinárodní podporu, bude pro ně mnohem snazší pokusit se o změnu.
Po smrti Li Wen-lianga jsme byli svědky něčeho skutečně dramatického, bylo ale víc případů, kdy lidé v Číně projevili velkou kreativitu, kdy se navzdory cenzuře snažili sdílet kritické články. Takové chvíle mohou být velice inspirativní a doufám, že dokážou vést k zásadní změně nebo dokonce revoluci. Něco takového je ale velice těžké předpovídat – zejména proto, že ne celé mezinárodní společenství by takovou změnu podpořilo. První krok, který by vlády tady v Česku a dalších zemích měly udělat, je naučit se odmítat krátkodobé ekonomické benefity a uvědomovat si, že jejich země stojí na jiných hodnotách než Čína.
