Špatná dostupnost a zkreslování informací nás děti nijak tenkrát netrápila. Černobyl byl pro děti paradoxně stejně napínavý a zajímavý jako akční filmy z USA. Nikdo z nás neviděl ani jeden záběr Černobylu, stejně jako neviděl ani jednu minutu akčních filmů Rambo nebo Terminator. 

Přesto jsme si hráli na Ramba a nevěděli, jak vlastně vypadá a co dělá, a přesto jsme si hráli stejně na Černobyl a nedokázali rozeznat rozdíl mezi filmovým trhákem a reálnou hrůzostrašnou tragédií. Házeli jsme po sobě písek a prach a hulákali Černobyl, stejně jako si ze zeleného pravítka dělali rambo nůž.

Celá hrůza jaderné tragédie mě následně dohnala až na škole na počátku 90. let, kde jsme v rámci oboru automatizace měli i krátké téma jaderné elektrárny.

Poprvé jsem měl možnost pochopit, co se stalo v Černobylu a uvědomit si celý rozsah havárie a to jak technologický, ale především společenský.

Osudy obyvatel

Pro kluka, který Černobyl prožíval jako vzrušivé téma do odpolední družiny, bylo složité přijmout, že to vše bylo prostě reálné a skutečné.

Nikdy jsem nečekal, že se do Černobylu dostanu. Nevím, jestli je správné použití slov naštěstí, ale prostě cestovní ruch a volný trh umožnil běžným lidem poznat Černobyl a navštívit jeho okolí. Já jsem toho využil v roce 2018. Víc než samotný sled událostí, které vyústily v havárii, mě zajímaly samotné osudy a příběhy obyvatel a poznat místa, kde je prožívali.

Letos televizní stanice HBO spustila seriál Černobyl a pro většinu lidí z mé generace se vrací vzpomínky, které si paradoxně až více než po 30 letech snažíme dát v hlavě dohromady a uvědomit si, že se tragédie stala a že byla vlastně strašně blízko.

Jirka Malina Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít