Laboratoře neměly dlouho nástroje a analytické metody, které by dokázaly nalézt ve vodě zbytky léků a dalších chemických látek zvaných mikropolutanty. „Teď nástroje k dispozici máme. A máme z toho zamotanou hlavu, protože nám laboratoře poskytují informace, se kterými si zatím nevíme rady,“ přiznává hydrogeolog Zbyněk Hrkal. A jasno nemají odborníci ani v tom, jak nebezpečné jsou tyto látky pro člověka.

Praha 19:05 13. února 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„K tomu by se měli vyjádřit lékaři, ale když s touto informací za nimi přijdeme, tak většinou pokrčí rameny a otevřeně řeknou, že neví. Neexistuje na světě žádná klinická studie, která by prokazovala dlouhodobý účinek na lidské zdraví, pokud takovou vodu pijete,“ připouští Hrkal.

Mikropolutanty představují druh znečištění nejen vody, ale i v různých složkách životního prostředí – a to v extrémně nízkých koncentracích. „Ještě před pěti deseti lety jsme neměli tušení, že se s nimi můžeme setkat ve vodě,“ připomíná hydrogeolog.

Mikropolutantů jsou tisíce. „A každý den se škála těchto látek rozšiřuje. Z valné části si s tím nevíme rady,“ přibližuje Hrkal a vypočítává: 

„Z jedné části jde o znečištění, například o léčiva, což je kontaminace a důsledku špatného zacházení s vodou. Pak ale máme další látky, které se ve stopových množstvích v přírodě mohou vyskytovat i přirozeně. A teď nevíme: patří to tam, nebo jsme to do vody zavlekli my?“

„Čistírny odpadních vod sice fungují výborně podle dnešní legislativy. Ale protože jsme o mikropolutantech až donedávna nevěděli, tak čistírny na ně ve většině případů nereagují a ty jimi procházejí.“

Stejné mikropolutanty v řekách střední Evropy

Nová data přinesl monitorovací projekt Aquarius, jehož účelem bylo sledovat tok mikropolutantů přímo od zdroje přes čistírnu odpadních vod skrze horninové prostředí až ke koncovému uživateli.

„Spolu s dalšími projekty Voda pro Prahu a Smartwater se prokázalo, že čistírny odpadních vod sice něco odstraní, ale celá řada farmak prochází čistírnou jako nůž s máslem, tedy co tam vstoupí, to odejde,“ popisuje Hrkal.

K určité degradaci těchto látek ale dochází ve vodním toku. „Ředí se to, podléhá to dalším procesům, které snižují koncentrace mikropolutantů. Ale jsou stále tam.“

Když vědci srovnávali výsledky z České republiky a z podobných řek ve střední Evropě, zjistili, že rozdíly jsou minimální:

„Takže jde téměř o přirozené pozadí. Ať si naberete vodu kdekoliv ve střední Evropě z řeky, tak v ní najdete docela pestrou škálu látek. Zajímavé je, že ať vodu naberete ve Slovinsku, Slovensku, Maďarsku nebo v Čechách, tak léčiva v ní jsou všude prakticky stejná.“

Vědci už zkoušejí mikropolutanty odstranit za použitím dvou metod, jsou to umělá a břehová infiltrace. „Tato technologie je dlouhodobě aplikovaná ve vodárně v Káraném, první funguje od roku 1906, druhá od roku 1968.“

Tyto obě technologie simulují přírodní procesy. Při prvním typu se intenzifikuje průsak říční vody z Jizery a využívá se samočisticí schopnosti horninového prostředí. „U druhé metody se tomu pomáhá tak, že se nabírá voda z řeky a zasakuje se pomocí velkých zasakovacích van,“ popisuje hydrogeolog Hrkal a dodává: 

„Efektivnější je břehová infiltrace. U druhé metody se přece jen ve vodě objevují ještě nějaká stopová farmaka. U břehové infiltrace hraje zásadní roli silná odbourávací schopnost jílů, které jsou v březích. Takže příroda se s mikropolulanty dokáže vypořádat lépe než moderní technologie v čistírnách.“

Vladimír Kroc, Ondřej Čihák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít