Kde je vůle, je cesta. Barbora u sebe ubytovala Julii z Charkova, objevují spolu Česko i mraženou pizzu
Už dva měsíce bydlí někteří ukrajinští váleční uprchlíci v českých rodinách. Třeba v Lomnici u Sokolova ubytovala Barbora u sebe v domku studentku Julii z Charkova. Ani jedna z nich netušila, jak to dopadne a jak spolu budou vycházet. Ukázalo se ale, že kde je dobrá vůle, tam je i cesta. Ani po týdnech společného sdílení domácnosti nemají žádné krize, právě naopak. Chodí spolu na koncerty, jezdí na výlety a jsou prý jako dvě sestry.
Soužití mezi Julií a Barborou přineslo například poznání, že na Ukrajině neznají kedlubnu nebo mraženou pizzu. Od té chvíle, kdy ji Julie poprvé ochutnala, by ji nejraději měla k obědu každý den, protože se jí to „strašně líbí“.
„Jen se to koupí, dá do trouby a hotovo, nevím, proč to na Ukrajině nemáme,“ podivuje se Julie.
„My jsme si to hezky rozdělily, já vařím, to mě baví, a Julie myje nádobí, což mě naopak nebaví. Funguje nám tady taková symbióza a harmonie,“ pochvaluje si Barbora
Dvě mladé ženy se potkaly v asistenčním centru v Karlových Varech, kde Babrora působila jako dobrovolnice.
„Říkala jsem si, že by se mi sem někdo vešel, tak jsem jí nechala ložnici a já jsem si vzala obývák,“ vypráví Barbora.
Před útěkem z Charkova se Julie kvůli bombardování skrývala ve sklepě s rodinou a přáteli. Přímo ze sklepa telefonovali známým do Ruska a pokoušeli se jim vysvětlit situaci, ovšem marně.
„Kamarád volal matce a říkal jí, že sedí s dcerou v krytu a padají bomby. Poslal jí fotky a ona do telefonu tvrdila, že jsou to herci, to si dělají Ukrajinci sami. Prostě se mnou sedí člověk ve sklepě, třese se při každém výbuchu a matka mu nevěří. A takových případů je u nás hodně.“
Charkov je ryze ruskojazyčné město, takže Julie mluví pouze rusky. Teď se učí česky, rozesílá životopisy a hledá práci. Charkov je neustále bombardovaný, takže o návratu domů neuvažuje.
