Jeden byl roztrhán psy, druhého pohraničník zastřelil na útěku, ten třetí průstřel stehna přežil, ale navždy bude invalidní. Tři příběhy východních Němců, kteří chtěli přes československou hranici na Západ, slouží jako důkazy pro stíhání bývalých komunistických funkcionářů Lubomíra Štrougala, Vratislava Vajnara a Jana Fojtíka. Server iROZHLAS.cz připomíná osudy tří mužů, pro než bylo setkání s československými pohraničníky tragické.

Praha 5:00 6. srpna 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Hartmut Tautz, Gerhardt Schmidt a Siegfried Fröbel – tři východní Němci, kteří se pokusili v 70. a 80. letech minulého století přes československou hranici utéct na Západ. Právě jejich příběhy slouží jako důkazy pro stíhání jiných tří mužů, bývalých komunistických veřejných funkcionářů Lubomíra Štrougala, Vratislava Vajnara a Jana Fojtíka. Mezi stíhanými byl i generální tajemník Komunistické strany Československa Miloš Jakeš. Ten ale před dvěma lety v létě zemřel.

Redakce iROZHLAS.cz připomíná příběhy trojice, která za svůj pokus o přechod hranice ve dvou případech zaplatila životem, v jednom trvalou invaliditou.

Roztrhán psy

Téměř na den přesně před 36 lety před půl jedenáctou večer tehdy jen osmnáctiletý Hartmut Tautz vstoupil do kukuřičného pole blízko bratislavského sídliště Petržalka. Právě jeho okrajové obytné domy dělilo jen několik set metrů od rakouského území. Tautz chtěl právě tady přejít hranici a utéct na Západ.

Že odejde z Německé demokratické republiky, kde žil s matkou v Magdeburgu, se rozhodl jen pár týdnů před tím. V zemi nebyl spokojený. Doplácel na to, že měl příbuzné ve Spolkové republice Německo. A když mu na infarkt umřel milovaný otec, po němž zdědil nadání pro hudbu, měl jasno, že chce z NDR pryč, do Rakouska.

„Své matce řekl, že jeho třída pojede po maturitě na školní výlet do Leningradu (dnešního Petrohradu), kam však neodcestoval. Podle pozdějších zjištění StB přešel na území tehdejší ČSSR 31. července 1986 v prostoru obce Petrovice v okrese Ústí nad Labem, mimo hraniční přechod, a přes Prahu pokračoval vlakem do Bratislavy,“ popisuje jeho cestu na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů historik Ľubomír Morbacher.

Nemusel zemřít

Osudný večer běžel kukuřičným polem směrem k hranici, za sebou měl už 250 metrů. Od hranice ho dělila vzdálenost pouhých 22 metrů. V tom momentu ho ale dostihla smečka služebních psů. Když na místo o pár minut později dorazili pohraničníci, na zemi uviděli mladého muže v riflových kraťasech svíjejícího se v bolestech – byl pokousaný na hlavě, v obličeji, na stehnu jedné nohy. Krvácel. Vedle něj na zemi ležel služební pes Roby, druhý pes, kterému říkali Ryšo, obcházel kolem.

Ze soudní pitvy vyplynulo, že Tautz nemusel zemřít. Kdyby se zastavilo krvácení, rány se ošetřily a mladík dostal protišokové léky, útok psů mohl přežít. Jenže to se nestalo, do nemocnice se dostal až po jedenácté hodině.

„Po příjezdu dozorčího důstojníka roty Viliama Švirka byl Hartmut Tautz nejprve odvezen na rotu pohraniční stráže, ale ještě předtím Švirk provedl opětovnou obhlídku místa zadržení a hledal předměty, které by patřily ‚narušiteli‘,“ popisuje Morbacher.

Lékař se sanitním vozem přijel na rotu až ve 23 hodin a po zjištění Tautzova stavu ho dal převézt do Vojenské nemocnice v Bratislavě. Tam 9. srpna 1986 v 1.15 mladík svým zraněním v důsledku „hemoragického šoku“ podlehl.

Tautzovo tělo bylo na naléhání matky na tehdejší úřady v NDR převezeno do Magdeburgu, kde byl pohřben. Pozůstalí však nesměli otevřít rakev. Právě jeho matka spolu se sestrou bojují za to, aby se po mnoha letech dostalo jim i Tautzovi spravedlnosti před soudem.

Útěk s rodinou

Dvacetiletý vojín Milan Polčík zastával pozici střelce na hranici u Pohraniční stráže Broumov teprve asi 14 dní, když během své služby 6. srpna 1977 zpozoroval zhruba čtvrt kilometr od své pozice muže, který prostříhával vodiče hraničních zátaras. Se samopalem v ruce se okamžitě rozběhl k „narušiteli“.

„Stůj,“ zakřičel. Muž ale nereagoval a dál se pokoušel prostříhat skrze dráty. Za běhu Polčík vystřelil varovný výstřel. Pak na muže opět zakřičel, aby zastavil. Poté vystřelil pro výstrahu celou dávku. Když ani tehdy muž nezareagoval, mladý voják vypálil další dávku přímo proti němu.

„Střely se zaryly do písčitého kontrolního pásu, který tvořil součást pohraničního opevnění a byl zbudován v šířce několika metrů bezprostředně před signální stěnou,“ popisují na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů historici Morbacher a Markéta Bártová. Mladý vojín muže nezasáhl.

Mezi tím muž prostříhal otvor v zátarasu a protáhl se skrz. Z hustého lesíka vyběhla žena se třemi dětmi a dírou v plotě jej všichni následovali. Polčík skupinu, která se snažila dostat do hustého porostu na druhé straně, pronásledoval. To už vše zpozoroval dalekohledem i druhý pohraničník z pozorovací věže a okamžitě se se služebním psem vydal k „narušitelům“.

Polčík se mezi tím opět pokusil utíkající skupinu zastavit. „Stůj,“ zavolal opět a ze samopalu vystřelil další salvu jako varování. Muž se ženou a třemi dětmi ale utíkali dál. To už vojín za prchající rodinou běžel asi půl kilometru a rozhodl se použít zbraň přímo proti nim. Nechtěl prý ohrozit ženu a děti, a tak čekal na vhodný okamžik, kdy by mohl zasáhnout utíkajícího muže.

„Tato situace se mu naskytla, když byl za skupinou na vzdálenost asi 70 metrů. Vojín Polčík se zastavil, samopal si upravil na jednotlivé rány a vstoje bez opory vystřelil proti muži dva náboje ze samopalu. Prvním nábojem nebyl muž zasažen, po druhém výstřelu vojín pozoroval, že se muž nepřirozeně napřímil a padl na zem,“ popisují dál historici.

Vnitřní krvácení

Osmatřicetiletý Gerhard Schmidt pracoval v Německé demokratické republice jako stavař v chemickém závodě Einlagenbau, když se rozhodl, že se svou ženou Brigitte Charlotte, která pracovala jako prodavačka, a třemi dětmi emigrují do západního Německa.

Přejít se rozhodli přes československou zelenou hranici nedaleko Broumova v létě 6. srpna 1977. Z NDR se do Česka dostali přes hraniční přechod u Božího daru o dva dny dříve. Rodina se při přechodu hranice rozdělila. Manželka přešla se dvěma dětmi přes kontrolu legálně. Gerhard hranice překonal s nejstarším synem tentýž den ilegálně.

Když Gerharda zasáhla kulka a on se skácel k zemi, jeho žena se i s dětmi zastavila. K ležícímu muži mezi tím doběhl vojín Polčík a zbytek rodiny zajistil. Gerhardovi se dostalo první pomoci asi dvě minuty poté, když k místu doběhli další členové hlídky. Pak byl převezen do nemocnice. „Přes okamžitou operaci podlehl svým zraněním a dle dochovaného lékařského protokolu vykrvácel do hrudní a břišní dutiny,“ popisují historici jeho smrt.

Hodinky a opušťák

Tehdejší „vyšetřování” události bylo podle nich uzavřeno s tím, že vojín Polčík použil „nejkrajnějšího případu použití zbraně, protože jinou možnost k zamezení jejich útěku již neměl“. Tělo mrtvého Gerharda Schmidta spolu s jeho rodinou putovalo zpět do NDR. Co se s nimi dále dělo, není jasné. Pohraničníci se ale za svoji „dobrou práci“ dočkali odměny.

‚Voják mu držel samopal v zátylku a stiskl spoušť.‘ Jaké důkazy měla policie proti Jakešovi?

Číst článek

„Zákrok byl tehdy vyhodnocen jako oprávněný, přičemž navíc byla vysoce vyzdvižena opatrnost Polčíka, aby střelbou neohrozil děti ani ženu. (…) Vojáci byli za zákrok odměněni – Polčík dostal dovolenou, Mařan s Kubátem (další dva pohraničníci – pozn. red.) obdrželi hodinky a ‚opušťák‘,“ popisují Morbacher s Bártovou.

V roce 1993 se případem zabývaly berlínské úřady, šetření ale o dva roky později zastavily. Poté Schmidtovu smrt prošetřoval český Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. A ten došel k závěru, že Polčík před 16 lety spáchal trestný čin. Vyšetřování totiž ukázalo, že Schmidta zastřelil asi 1600 metrů od státní hranice a více než kilometr od čáry překrytí.

Úřad proto tehdy usoudil, že rodinu bylo možné zastavit mírnějšími prostředky – pronásledováním skupiny, využitím psa. Navíc bylo možné předpokládat, že skupinu zadrží poplachová hlídka na kilometr vzdálené čáře překrytí, popisují historici Ústavu pro studium totalitních režimů. Střelba a Schmidtova smrt tak byla zbytečná.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu předal v roce 2001 případ Generální prokuratuře Slovenské republiky. Ta už ale nemohla nic dělat – oznámení prý obdržela od „nepříslušného“ úřadu a stíhání bylo navíc promlčeno.

Prostřelené stehno

Šestadvacetiletý Siegfried Fröbel se pokusil hranici překročit 29. dubna 1982 u Volar na Prachaticku. Utéct chtěl se svými známými – s manželským párem. Přejít chtěli za tmy, večer. Asi deset minut před devátou hodinou je ale zpozorovali pohraničníci. Po varovných výstřelech a během následného zásahu se nejdříve vzdala žena, po ní její manžel. Fröbel se dostal nejdál. Pak ho zasáhla kulka.

Žalobci musí znovu otevřít případ komunistů Štrougala a Vajnara. Stíhání původně zastavili

Číst článek

Jeho příběh popsal před několika lety server iDnes.cz. Fröbel měl totiž štěstí, střelbu přežil, ačkoliv zůstal trvale invalidní, a v roce 2019 se dokonce dočkal v Česku rehabilitace v podobě odškodnění zhruba 125 tisíc korun.

Kulka, kterou vystřelil pohraničník, prošla pravým stehnem, nezasáhla kost, ale zdevastovala mu sval a sedací nerv. S tímto průstřelem ho pohraniční stráž zavezla nejdříve na vojenský útvar, aby ho vyslechla. Až poté byl krvácející muž převezen do plzeňské nemocnice, kde mu lékaři poskytli první pomoc. Speciální operace se dočkal až 4. května, poté co byl vyhoštěn zpět do NDR. A po propuštění z nemocnice putoval na dva roky do vězení za nedovolené překročení hranice.

Fröbel, kterému se nakonec podařilo dostat do západního Německa, konkrétně do Kolína nad Rýnem, zůstal trvale invalidní. Bez speciální ortézy nemůže pohybovat nohou, jak popsal server.

Stíhání pohlavárů

Policisté Štrougala, Jakeše a Vajnara jako zodpovědné osoby za zločiny na hranicích začali stíhat na podzim roku 2019 za zneužití pravomoci. Jakeš tehdy proti tomu podal stížnost, ovšem neúspěšně. Městské státní zastupitelství v Praze ji zamítlo s tím, že „závěry policejního orgánu mají oporu ve spisovém materiálu, že si KSČ na ústavní, zákonné i faktické úrovní uzurpovala veškerou veřejnou moc ve státě a že obviněný v KSČ zastával nejvyšší funkci, mezinárodní pakt byl závazný a že svým kvalifikovaným nekonáním jednali v přímém úmyslu“.

Bývalý premiér ČSSR Štrougal není schopný chápat smysl a obsah trestního řízení, tvrdí znalci

Číst článek

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1, které mělo případ tehdy na starosti, ale stíhání někdejších komunistických funkcionářů stoplo. Jakeš v červenci 2020 zemřel a Vajnar se Štrougalem byli prohlášeni za duševně choré. Všichni tři muži byli stíháni na svobodě. V případě, že by se jim vina prokázala, hrozilo by jim od dvou do deseti let vězení.

Advokát poškozených Lubomír Müller se ale tehdy obrátil na Ústavní soud a uspěl. Soud expertizy zpochybnil – znalci podle něj nebyli nestranní – a loni v prosinci vrátil věc žalobcům.

Podle informací severu Novinky.cz by ale policie měla stíhání devadesátisedmiletého bývalého československého premiéra Štrougala a čtyřiadevadesátiletého ideologa strany Fojtíka opět zastavit. Důvod?

Podle závěrů nových znaleckých posudků, na které upozornil Ekonomický deník, totiž oba muži nejsou kvůli svému stáří a duševnímu stavu schopni chápat obsah a smysl úkonů trestního řízení. Dál by naopak mohlo pokračovat stíhání bývalého ministra vnitra, jednadevadesátiletého Vajnara.

„Městské státní zastupitelství v Praze znaleckými posudky již disponuje. Státní zástupce se s jejich závěry již seznámil a nyní probíhají další především administrativní (procesní) úkony. Předmětné rozhodnutí státního zástupce bude samozřejmě závěry znaleckých posudků i faktický stav věci (úmrtí jednoho z obviněných) reflektovat,“ uvedl k tomu pouze na dotaz mluvčí zastupitelství Aleš Cimbala.

Policie v souvislosti se střelbou pohraničníků na československé hranici zahájila také trestní stíhání bývalého ministra vnitra Františka Kincla. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu viní jednaosmdesátiletého bývalého politika ze zneužití pravomoci.

Tereza Čemusová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít