Rektor MU: Socialistická vláda brání v přístupu ke vzdělání, chce si zajistit voliče
Rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek v posledních týdnech vysvětluje vládě, proč by neměla snižovat rozpočet vysokých škol. Kromě chybějících peněz jsme s ním mluvili také o tom, proč klesají počty studentů, jak se učí Slováci nebo jak se přizpůsobit nerozhodné generaci.
Ve svém rektorském projevu říkáte, že „za pět let demografického vývoje jsme dostatečně nezohlednili ani změnu poslání vysokého školství, ani demografické a sociální trendy posledních dekád.“ Které to jsou?
Nejdůležitější trend je emerging adulthood, vynořující se dospělost, jak mě poučili kolegové z fakulty sociálních studií. Generace, která dnes přichází na univerzitu, je z hlediska uvažování o budoucí kariéře méně vyhraněná, než byli studenti před dvaceti nebo čtyřiceti lety.
To souvisí s celou řadou trendů ve společnosti: prodlužováním věku, bohatnutím; nejsou takové tlaky jako dřív vojenská služba pro muže. Takže z relativně tvrdého prostředí, které vyvíjelo velký tlak na definitivní rozhodnutí v osmnácti letech, jsme se dostali k prostředí, které umožňuje mnohem delší období postupné krystalizace rozhodnutí.
Co to znamená pro vysoké školy?
Podívejte se, kolik studentů nedokončí bakalářské studium. Zapíšou se totiž zároveň třeba na práva, sociální studia a ekonomickou fakultu a teprve po čase se rozhodnou, kterou cestou půjdou. Možná nám tak ukazují správnou konstrukci začátku studia.
Jak to?
Struktura studijních oborů je na začátku studia příliš jemně členěná. V devatenácti letech si musíte vybrat, jestli se chcete v životě věnovat sociologii, sociální práci nebo třeba psychologii.
Není to přitom tak automatické, jak to dnes vypadá. V době mých studií to tak nebylo, na filozofické fakultě jsme měli poměrně rozsáhlý společný základ z českých dějin. Změnilo se to až po devadesátém roce; obory se pod ekonomickým tlakem snažily naplnit kurikulum jen svými předměty.
Často říkáte, že chcete přiblížit Masarykovu univerzitu kvalitním zahraničním školám. Jak tohle řeší ony?
Na řadě z nich si teprve na konci prvního ročníku vybíráte focus area, tedy směr, na který se chcete soustředit. Odložení téhle volby je způsob, jak se vyrovnat s tím, že dnešní populace je jiná. Nemá cenu naříkat nad tím, že méně ví, co chce. Dnešní studenti ani nemůžou vědět, co chtějí, protože netuší, do jakého světa míří. Ten je tak dynamický, že předvídat budoucí podobu pracovního trhu je dost složité.
Jak by měl vypadat ten společný základ?
Začal by se studovat obecněji definovaný program, třeba sociální vědy. Ten by měl několik specializací, které si člověk volí až od druhého ročníku, pak by třeba mířil k sociologii nebo k sociální práci… Teď trochu fantazíruju, ale umím si to představit.
Zadruhé bych rád, kdyby se napříč univerzitou běžně nahlíželo z humanitních do přírodovědných oborů a opačně. Takže si umím představit, že by třeba psychologové mohli studovat něco od neurovědců nebo neurologů na medicíně. A obráceně.
Pokud to mám shrnout: bakalářské programy by měly být pojaté obecněji, měly by přesahovat rámec oboru a studenti by měli mít povinnost nahlédnout do způsobu uvažování jiné části univerzity.
Jak to chcete prosadit?
Snáze by se to dalo prosadit, kdyby byla přijata novela vysokoškolského zákona, protože ta změní akreditační systém a otevře cestu k institucionální akreditaci, kdy může univerzita vytvářet studijní plány sama. Pokud by ta novela náhodou přijata nebyla – já pořád doufám, že bude – stále je prostor pro to, abychom se na tom dohodli uvnitř univerzity.
Mám pocit, že po těch dvaceti letech od doby, kdy vznikala většina našich studijních programů, všichni cítí, že je potřeba změna. Uvidíme, jak daleko půjdeme, co z mých snů se dá realizovat, a co ne. Každopádně se mi zdá, že napříč institucí v tomhle panuje shoda. Musíme se pokusit adaptovat strukturu oborů na dnešní podmínky. Včetně poptávky z hlediska trhu práce.
Ostatní vysoké školy mají o něco podobného zájem?
Přiznám se, že bych čekal, že úplně ne. Mám neskromný pocit, že v téhle věci – ale to je tradiční role naší univerzity – jsme místo, kde se o těchhle věcech přemýšlí a hledají se ne úplně ortodoxní řešení.
Vojnu v Česku neprosadíte
V některých zemích je zvykem po střední škole na chvíli vyrazit na zkušenou nebo rok pracovat, než si vyberu vysokou školu. Nepomohlo by právě tohle řešit nerozhodnost studentů? Nelíbilo by se vám, kdyby něco podobného bylo zvykem i u nás?
Ne.
Proč?
Nejsem nakloněn tomu, aby se ještě zvyšoval věk, kdy lidi na univerzitu přichází. Přestože souhlasím s diagnózou o vynořující se dospělosti, tak si myslím, že u nás začínají studenti studovat zbytečně pozdě. Celé to prodlužování základní a střední školy je nesmysl.
Nepovažuju za dobré, že maturanti mají dneska devatenáct až dvacet let. Vlastně by mi přišlo zdravé, kdyby ze střední školy vyšli v osmnácti. Kdyby to tak bylo, kdyby v osmnácti absolvovali střední školu a pak rok někde pracovali – jako dobrovolníci nebo šli na vojnu – tak by jim to v některých věcech mohlo prospět. Ale byl bych hrozně opatrný v odkládání začátku studia.
Z jakého důvodu?
Myslím, že je to zbytečně pozdě z hlediska učení. Je rozumné naučit se co nejrychleji co nejvíc. Nevím, jestli ta roční pauza je ku prospěchu, nebo ne. Ale většina vysokoškolských systémů počítá s tím, že se pokračuje rovnou. V USA, v Německu…
V Británii nebo Austrálii je roční nebo i delší pauza po střední škole běžná. A jedni z nejlepších studentů jsou prý Izraelci, kteří jdou na vysokou školu tři roky po střední.
Jenže v Izraeli je ten volný čas vyplněn vojnou. To je mocný socializační nástroj. Samozřejmě dost brutální, zvlášť v případě země, která je vlastně neustále ve válce. Ale to je výjimečná situace, která se nedá jinde opakovat. Míra společenské shody je v Izraeli vysoká a souvisí s ohrožením. V zemi, kterou neohrožuje nic než její vlastní občané, je tohle neprosaditelné.
Roční pauza by měla cenu jen tehdy, pokud by byla vyplněna něčím, co má významný socializační nebo vzdělávací efekt. Pokud by byl ten rok vyplněn nicneděláním, je to zhoubné. A neumím si představit, jak by to systém vynucoval.
Takže vám vyhovuje stav, kdy se hned po maturitě jde na vysokou školu.
Myslím si, že studenti by měli zůstat v procesu vzdělávání – a to nemyslím jenom učení se do školy – až do bakaláře. Tahle fáze se pak má uzavřít, oni se mají rozběhnout do světa a živit se.
Zároveň ale mají mít otevřenou cestu zpátky. Připadá mi správné, když bakaláře dostudují v jedna nebo dvaadvaceti letech, jdou pracovat a teprve na základě pracovní zkušenosti se přihlásí na magistra. To se taky určitě bude dít dost často. Potřebujeme, aby se bakalář a magistr rozpojili ještě víc než dosud.
Takže vy si mezeru představujete mezi bakalářem a magistrem.
Ano. Volba magisterského oboru pak může vycházet z pracovní zkušenosti. To mi připadá v pořádku.
Nemá cenu vést válku o ohlodanou kost
Teď k penězům. Jak se vám daří vyjednávat s vládou o rozpočtu pro vysoké školy?
Nedaří. Těch 700 nebo 800 milionů, které máme slíbené, vlastně pořád není schváleno. To jsou holubi na střeše. Nemáme jistotu, že skutečně do rozpočtu doputují.
Kolik peněz po vládě chcete?
Chci, abychom měli aspoň tolik co loni. Vláda navrhla rozpočet nižší o 7 procent, to je 1,3 miliardy korun. Reálně, při započítání spolufinancování evropských projektů, je to meziroční snížení skoro o 1,6 miliardy. Tyhle peníze musíme někde najít.
Kde je budete hledat?
Prvních 500 milionů už vláda schválila a dušuje se, že dalších 300 milionů najde, ale nelze se na to zcela spolehnout. Nějaký poslanecký návrh přidává dalších 200 milionů, je to takové handlování na koňském trhu. Myslím, že tohle je špatné řešení.
Už léta se počítá s tím, že se rozpočet vysokých škol dolepuje z nějakých mimorozpočtových zdrojů. Do rozpočtu se napíše menší částka, pak se někde hledá půlmiliarda, případně víc, a tentokrát ještě víc, protože letos vláda naplánovala větší škrty. V době hospodářského růstu, kdy přidává všem ostatním resortům, na vysokých školách šetří.
Základní a střední školy přitom letos dostanou šest miliard přidáno.
Nemá cenu vést válku o ohlodanou kost mezi regionálním a vysokým školstvím. Základní a střední školy čelí mírnému nárůstu populace, kterou obsluhují, takže mají dostat víc peněz.
Ale vysokým školám by se nemělo alespoň škrtat. S ministrem Chládkem jsme se dohodli, že se rozpočet nebude snižovat a zároveň budou klesat počty studentů. Tak mělo dojít k nápravě klíčového ukazatele, což je částka na jednoho studenta. U něj je celkem bezprostřední vazba na kvalitu výuky.
Nápravě klíčového ukazatele?
Na jednoho studenta u nás dostáváme asi 40 tisíc korun, což je – třeba při porovnání se zeměmi OECD – relativně málo. To číslo je za naši univerzitu, ale podobný problém mají školy v celé republice.
Nedávno jste v rozhovoru pro Český rozhlas říkal, že vysoké školy ve skutečnosti nepřijdou o stovky milionů, ale v souvislosti s evropskými dotacemi o několik miliard…
Ano. Do konce letošního roku se čerpají prostředky z minulého programového období, to skončí 31. prosincem. Této vládě, aniž by to byla jenom její vina, se nepovedlo včas připravit nové operační programy, takže v čerpání evropských peněz nastane pauza. Celý příští rok zřejmě žádné evropské peníze na svůj provoz a rozvoj vysoké školy mít nebudou.
Zejména na mimopražských školách se přitom tyhle peníze staly způsobem vyrovnání nedostatku z národních zdrojů. Dopad bude velmi znatelný, on je cítit už v letošním roce. Jen na naší univerzitě chybí stovky milionů korun, v celém systému vysokých škol to odhaduju na jednotky miliard ročně. A to se ještě prohloubí v příštím roce.
Stát brání ve vzdělání
Ministerstvo školství letos nařídilo omezit počet přijatých studentů v celém vysokém školství o 2,5 procenta. To je reakce na menší počty maturantů?
To číslo přesně neodpovídá počtům maturantů. Je výsledkem vyjednávání a trochu odpovídá demografickému trendu. Ale nevím, jak přesně; nedíval jsem se, jaký je rozdíl v množství devatenáctiletých oproti minulému roku.
Podle demografické prognózy se pokles zastavil.
Přesto se počet vysokoškolských studentů uměle snižuje. Socialistická vláda se paradoxně snaží zabránit ve vzdělání širšímu okruhu lidí. Levicové vlády obvykle mívají v programu rozšiřování přístupu ke vzdělání, protože chtějí pomoci ekonomicky slabším vrstvám. U nás se naopak zdá, že zvolily strategii, která jim možná má zajistit budoucí voličstvo: ponechat co nejvíc lidí bez vysokoškolského vzdělání.
Zároveň chcete snižovat počty studentů na své škole, v čem je to jiné?
Jedna věc je regulace celého systému. To je politické rozhodnutí. Trochu zlomyslně spekuluji o jeho motivech, ale je to prostě politické rozhodnutí. Mimochodem, takhle se žádná vláda v okolí nechová.
Když ale mluvím za tuhle univerzitu, je to něco jiného. Ta si klade ve vnitřní shodě za cíl posouvat se k mezinárodní elitě. Nezbytnou podmínkou je postupný pokles počtu studentů na učitele.
Odmítání studentů tedy znamená, že chcete elitnější Masarykovu univerzitu?
Ano, jsem přesvědčen o tom, že na univerzitě našeho typu – tedy zaměřené na výzkum – má studovat menší část populace. Větší část by měla studovat v nějakých profesních programech na školách, kterým se v Německu říká Fachhochschule, v jiných zemích polytechniky.
V Česku se stalo to neštěstí, že se v devadesátých letech založily regionální univerzity podle mustru Univerzity Karlovy. Navzájem se příliš neliší. Proto musí přijít diverzifikace vysokých škol: víc lidí by mělo studovat v profesních programech, o něco méně na výzkumných školách. Pak je logické, že my bychom se měli zmenšovat. Ale nesouhlasím s tím, že by mělo ubývat studentů na vysokých školách jako celku.
Kolik studentů chcete na univerzitě mít?
Před pár lety jsem se na tohle téma bavil s kolegy na Freie Universität v Berlíně. Říkají, že kolem roku 1990 měli 40 tisíc studentů, dnes jich mají 25 tisíc. Patří k nejlepším světovým univerzitám a jsou rádi, že se dostali ke zvladatelným proporcím. Podle mého soudu je pro zachování osobního charakteru interakce mezi lidmi na univerzitě nutné, aby se instituce držela v nějaké velikosti. Nevím, kde přesně je strop; jiný je u Karlovy univerzity, která má fakulty v několika městech, jiný u nás. Myslím, že rozumné bude dostat se k nějakým 30 tisícům studentů.
Ministerstvo školství chce, aby v magisterském studiu pokračovala jen polovina absolventů bakalářského stupně. Vypadá to, že moc prostoru hledat si vlastní cestu vám nedává.
Snažíme se využívat všechny možnosti k tomu, abychom přijímali méně bakalářů a více magistrů a doktorandů.
A ty možnosti jsou?
Můžeme s ministerstvem vyjednávat o limitech přijímaných studentů. Vzdáme se třeba 300 bakalářů ve prospěch 300 navazujících magistrů. Tohle děláme každý rok.
Takže nějaký manévrovací prostor pro hledání vlastní cesty vám ministerstvo dává?
Nějaký ano. Pomohla tomu zmíněná dohoda, vyjednaná loni s ministrem školství Chládkem, shoda, kterou nám v březnu potvrdil i premiér Sobotka. Pak ji ale nepromítli do vyjednávání o státním rozpočtu. Dohoda zněla, že zatím zachováme rozpočet tak, jak je, mírně bude ubývat studentů, a tím pádem bude růst průměrný normativ (peníze na jednoho studenta, pozn. red.), což se děje. To je taky jediná možnost, jak teď zvyšovat kvalitu.
Myslím si ale, že pod tlakem veřejnosti bude muset stát dřív nebo později znovu otevřít vysoké školy pro víc studentů. Veřejnost se totiž s vysokou selektivitou bude srovnávat poměrně obtížně.
Slováky chceme, mají lepší výsledky
Když po roce 2000 univerzita zmasověla, učitelé si dost těžko zvykali. Teď, když se situace zase otáčí…
Neotáčí, to je jenom korekce.
Ale dost velká. Budete chtít po učitelích, aby si zvykali na nový způsob výuky?
Ano, budeme po nich chtít, aby se víc pěstovaly interaktivní formy výuky, měly by se omezovat masové přednášky. Musíme vyvinout nějaký systém tutorialů, kde se látka bude procvičovat interaktivní formou. Ale já myslím, že se na to řada lidí těší. Vznikne větší prostor třeba na cílenou práci s talentovanějšími studenty, nebo naopak na asistenci těm, kteří se školou zápasí. V období obrovského stresu ze zmasovění na tohle nikdo neměl moc čas. Když třeba píšete posudky na 30 diplomových prací, k individuální práci se studenty se nedostanete.
Masarykova univerzita má ještě jeden specifický problém: studenty ze Slovenska. Na ty ministerstvo dává méně peněz než na české studenty.
Je pravda, že z hlediska peněz Slováci můžou být problém. Jsme ale připraveni smířit se s tím, že za ně dostaneme o něco méně, protože jsou to lepší studenti. Z hlediska kvality studia jsou pro univerzitu přínosem.
Mají větší snahu?
Neřekl bych. Spíš obecně platí, že migrují ti lepší studenti. Ať už ze Slovenska k nám, nebo od nás do Anglie. Slováci mají silnou motivaci jít studovat k nám, na Slovensku je s českými kamennými univerzitami srovnatelně kvalitní jenom Univerzita Komenského. V téhle situaci si můžeme do jisté míry víc vybírat. Takže i kdyby to znamenalo, že dostaneme o pár tisíc na hlavu méně, tak to z hlediska prospěchu instituce stojí za to.
