Státní zástupkyně Martina Adámková měla vinu za prokázanou, protože poškozené, převážně Cimického bývalé pacientky, vypovídaly nezávisle na sobě. Vy jste se na případu Cimického přímo nepodílela, tudíž se nemůžeme bavit o konkrétnostech. Jak ale hodnotíte návrh státní zástupkyně, tedy pět let vězení a desetiletý zákaz výkonu lékařské profese?
Myslím, že je důležité, že státní zástupkyně neuvažuje o podmíněném trestu a že je to doprovázeno i zákazem výkonu profese.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si rozhovor s advokátkou Martinou Houžvovou z advokátní kanceláře Oplatek Houžvová

V rámci toho, v jakých mantinelech se může státní zástupce pohybovat, může tento trest poškozeným přinést pocit, že opravdu existuje spravedlnost. A za to, co se jim stalo, je pachatel citelným způsobem potrestán.

Cimický sám v minulosti vinu popřel. Jeho obhajoba tvrdí, že většina žalovaných skutků je promlčená a že další nebyly trestnými činy. Co na tuto obhajobu říkáte?
Pokud by tam opravdu byla promlčecí lhůta, která již uplynula, tak v tom případě zákon hovoří jasně. Nicméně jak jste konstatoval, já jsem se na případu nepodílela, takže nevím, jestli v některých případech je to takto nebo z čeho to obhajoba dovozuje.

Pokud o ostatních skutcích tvrdí, že nebyly trestnými činy, tak pravděpodobně musí argumentovat i tím, že buď se jednalo o dobrovolné jednání, nebo to jednání nebylo prokázáno.

Myslím, že je to v těchto případech poměrně běžná obhajoba, pachatel v podstatě nepřipouští vinu. Snaží se úplně popřít, že se to nestalo, že to není prokázáno.

Nebo se to snaží dát do jiného kontextu: „Ano. S tímto konkrétním člověkem jsem sice pohlavní styk měl, nicméně byl dobrovolný. Všechno proběhlo v pořádku. Vůbec nechápu, kde je teď problém.“ Je to jeden ze standardních přístupů.

Medializace případu

Jak významný je z vašeho pohledu případ Jana Cimického?
Tyto případy, které prochází médii, jsou vždycky významné proto, že k potenciálním obětem, které třeba něčím takovým procházejí, vždycky nesou nějakou informaci.

Informaci o tom, jak je jednání pachatele pojímáno, jestli je odsuzováno, jak se k tomu veřejnost staví. Pokud je medializace případu pojata dobře a citlivě, tak informace, která se dostane k těm, kteří mají něco takového za sebou, je: „Máte podporu, bude se to řešit, nikdo vás neodsoudí.“

Toto může v některých případech přispět k poslední motivaci konkrétního člověka jít, opravdu ten případ hlásit a najít v sobě sílu, o které si třeba nebyl úplně jist, jestli má, jestli to půjde.

Naopak pokud je medializace uchopená zraňujícím způsobem, tak to může řadu lidí odradit. Například se pak vyskytuje přístup: „Oběť asi něco udělala, nějak si za to může. Jestli ono se jí to náhodou nelíbilo.“

Potom si zase ti, kteří váhají, můžu na poslední chvíli říct: „Ježišmarja, kdybych já měl být takto vláčený médii, kdyby toto se o mně mělo povídat, tak radši už nikdy nic neřeknu.“

Jaká tedy byla z vašeho pohledu medializace v případu Jana Cimického? Myslíte si, že byla taková, že spíš přiměje oběti nebo poškozené v jiných kauzách, aby se ozvaly a šly na policii? Nebo je spíš odradí?
To, co jsem o kauze mohla v médiích zaznamenat, mi většinou přišlo v zásadě v pořádku. Mluvím za to, co jsem zaznamenala, samozřejmě nevím o všech článcích. To asi ani v dnešní době nejde.

Nevšimla jsem si někde barvitého jazyka jako „pacientka se místo terapií oddávala zvrhlým hrátkám“ a podobně.

Myslím, že to proběhlo v zásadě dobře a mohlo to třeba ukázat osobám, které se staly obětí takového trestného činu ze strany autority, že autorita není nedotknutelná. Ať už je to psychiatr. Nebo to může být učitel, táborový vedoucí, vedoucí kroužku, zkrátka autorita v dané komunitě.

‚Na dobré cestě‘

Řekla byste, že jsme se jakožto česká společnost posunuli a že jsme citlivější i k případům sexu a sexualizovaného násilí, než jsme byli třeba ještě před deseti dvaceti lety?
Určitě tam posun je. Je možná drobný. Ale naštěstí celosvětově i v kontextu České republiky vnímám, že informací je prostě víc, jazyk je citlivější.

Samozřejmě to není vždycky úplně ideální. Ale mám dojem, že jsme opravdu jinde a že to je na dobré cestě. Třeba i díky různým mediálním aktivitám ve směru, jakým způsobem oběti prožívají trestné činy. Myslím si, že jsme jako společnost informovanější.

Další změna by měla přijít v lednu, od kdy začne platit nová definice znásilnění. Ta stojí na principu „ne znamená ne“. Měla by usnadnit stíhání sexualizovaného násilí obecně. Kdybyste měla zmínit jednu věc, co dalšího by se z vašeho pohledu mělo změnit, aby sexualizované násilí bylo postihnutelnější?
Často mluvím o vzdělávání soudců. I za situace, která je teď, zákon podle mě jako advokáta, který k soudům chodí, umožňuje přísnější trestání. Trestní sazby jsou, jaké jsou v kontextu trestání v České republice. Zapadají do něj. My tady za nic nedáváme čtyři doživotí.

Pokud by trestní sazba byla využívána, tak by bylo možné pachatele postihovat i přísněji. V soudních síních někdy vidím, že soudce prostě ještě jede v době před dvaceti lety. Je tam hodně tendence najít, co všechno oběť udělala špatně, kde konkrétně to bylo diskutabilní, že si za to mohla.

A také tendence spíš vyviňovat pachatele, hledat takové věci, které s tím za mě vůbec nesouvisí, třeba že pracuje. Pracujeme všichni.

Kdyby se takto hájil někdo, kdo dělá daňové podvody, „ale u toho docela dost pracuje“, tak by to asi bylo směšné.

Audio rozhovoru si můžete poslechnout v úvodu článku.

Lukáš Matoška, job Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít