„Tatínci zůstali doma.“ Příběhy ukrajinských uprchlíků očima dvou zpravodajů

Ľubomíre, jak jsou na tom lidé, kteří prchají před ruskými vojsky z Ukrajiny?
Záleží, jak kdo. Někdo má automobil, někdo ho nemá, takže musí vlakem, autobusy pěšky. Ti, co mají automobil, mají samozřejmě výhodu. Ovšem když přejíždějí polské hranice, tak v automobilu, ale i slovenské sedí tři čtyři dny na hranicích. Průjezd pro automobily hodně omezený.

Jedna z možností je, a to dělají Ukrajinci běžně, že manželé, bratři, otcové přivezou ženy na hranici, tam je vysadí, rozloučí se. Ženy potom přejdou s dětmi pěšky přes hranici. To začíná být čím dále tím organizovanější. A muži se vrátí buď zpátky domů, anebo když nemají kam, tak po známých nebo jdou do nějakého rekrutační střediska a narukují do armády a oni je někam pošlou.

Když jsi se s těmi lidmi bavil, co ti říkali? Věděli třeba, na jak dlouho Ukrajinu opouští. Věřili, že se třeba brzy zase vrátí. Jaké měli pocity?

V tuhle chvíli si myslím, že nad tím nikdo nějak neuvažuje, kdy se vrátí. Prostě utíkají, mají pár tašek oblečení pro děti, nějaké jídlo, takže si myslím, že návrat v tuhle chvíli neřeší. Řeší to, kam se dostanou, takže přes sociální sítě, přes různé známé shánějí někoho v té zemi, kdo je schopen je přijmout. To je zdaleka nejrozumnější varianta, že už jedou trochu připraveni. To se samozřejmě v tom počtu nedaří všem. Ale já jsem měl celkem štěstí. Já jsem mluvil s lidmi, kteří věděli, kam jdou. Hodně mě zaujal příběh dvou žen - Olgy a Taťány. Jely s dětmi. Ty utekly z Černigova, což je severní Ukrajina, kousek od běloruských hranic

Černigovskou vojenskou základnu začali bombardovat v podstatě první den války, jak rakety z běloruského území, tak potom nastal útok vrtulníků. Ale odnesly to i civilní objekty, odnesli to i civilisté. Tyto dvě ženy se sbalily během deseti minut. Kromě dětí ještě vzaly dvě kočky. Jely vlastně přes celou Ukrajinu na jih do Ivanofrankovska, kde měly nějaké známé. Pokusily se přejít v Černici, což je na jihu, na rumunskou hranici. Tam se jim to nijak nepodařilo, bylo to jakési komplikované, tak se potom vrátily společně tedy se svými muži ke slovenské hranici. Tam se muži odpojili a oni obě tedy přecházely hranici.

Vyprávěly o tom útoku, o tom bombardování, o tom, jak jim tam Rusové zlikvidovalii dům. Oni jeli kolem pověstné vesnice Hostomel, kde se ještě stále bojuje. Olga vyprávěla, jak jí vrtulníky létaly nad hlavou, jaká to byla neskutečná neskutečná hrůza.

A jim se třeba podařilo najít to ubytování, když se k tomu vrátím, přes QR kód v nějaké aplikaci, která to ubytování nabízí. Samozřejmě většina Ukrajinců má chytré telefony, používají řadu aplikací. Ať už tedy aplikace, které vám říkají dříve, než začne znít siréna, že nastává letecký poplach, nebo jsou to aplikace na telegramu, které vám umožňují sledovat, kudy se pohybují vojáci. Plus minus - není to přesné samozřejmě. A prostě řada jiných vychytávek. Tyhle dvě ženy dokonce mají tedy za manžely kluky, co dělají kyberútoky. To znamená, že narušují infrastrukturu ruských serverů. Ony tedy říkaly - Olga s Tatianou - že teprve až se vrátí, tak se do téhle práce zapojí, ale měli by dělat tohle. Ona dost teda Tatiana plakala, protože říkala, že Vasil, její nastávající vlastně manžel, že by spolu chtěli mít spoustu dětí a že on teďka musí teda bránit zemi.

A ta mi tam plakala na rameni. Prostě typický příběh, že vlastně celý život je postavený na hlavu, že si tam koupili dům a vlastně neví, kdy se vrátí. A že popisovala strach, emoce a zároveň popisovala nenávist, kterou začala chovat k Rusům. A tam je to o to zajímavější, že Taťána má velkou část rodiny v Rusku, mluvila ze svojí tetou. Pohádali se samozřejmě, protože říkala, že Rusové pořád opakují ten stejný a narativ, že na Donbasu trpěli lidé pod ukrajinskou hrůzovládou. A s Taťánou se o tom bavili a nikdy se jí to nepodařilo vysvětlit. A Olga to ještě zajímavější příběh. Olga má sestru, dvojče, která je o pět minut mladší, ta žije právě v Rusku. A s ní se pohádala, protože ta jí opakovala to samé.

Říkala, že jí prostě musela položit telefon. Ale po pár dnech se to spravilo, protože i její sestra na druhé straně pochopila, že asi byli oklamáni tou ruskou vládu, že vlastně všechno je jinak. Když se dozvěděla, jak Rusové bombardují Černigov a další části, jak její sestra tedy musela odjet a zmizet bez jakéhokoliv prostě jakékoliv přípravy,

Olga a Taťána měli, řekněme v rámci možností výhodu v tom, že si tedy dopředu našli už nějaké ubytování na Slovensku. To ale není případ všech uprchlíků. Jak jsou na tom ti ostatní, kteří neví, kam jejich další kroky povedou.

Na hranicích přímo nezůstává vůbec nikdo, protože všude jsou připraveny, ať už to poskytuje vláda nebo to poskytují nevládní organizace, tak jsou připraveny autobusy, vlaky a ti lidé se odváží do vnitrozemí. Není možné, aby zůstávali na hranici, protože v příhraničí vlastně stejně nic nefunguje. To jsou malé obce na Slovensku. Zvlášť hraniční přechod je od Ubly vzdálený asi šest kilometrů. Tam jsou temné lesy, tam vlastně i samotná Ubla je taková opravdu dědina, kde mají malý kulturáček kam se vejde pár lidí, takže všichni odjíždějí organizovaně dále do vnitrozemí. Myslím si, že se pro ně budou stavět velké tábory pro ty, kteří nemají kam jít. Zatím se to možná daří těm lidem procházet, ale milion lidí uteklo, uteče další milion, utečou další dva a ty lidi bude chtít třeba někam alespoň ze začátku ubytovat. Ještě asi není úplně jasný rozsah humanitární katastrofy, která teprve začíná. A možná bych zdůraznil jednu věc, nebudou přicházet pouze mladé krásné ženy s dvěma dětmi, které jsou prostě hodné, nekřičí, ženy jsou klidné, vděčné a ti lidi očekávají, že by chtěli pomáhat těmto skupinám obyvatel. Ale budou přicházet lidé, lidé poznamenaní válkou, budou v depresích, budou přicházet nebo přicházejí starší lidé, všichni budou nervózní. Děti rozhodně nebudou klidné, budou mít spoustu psychických následků po těch bojích, náletech. Takže očekávejme velké množství různorodých uprchlíků různých sociálních skupin a všechny bude třeba někde ubytovat a o všechny se postarat. A ne každý občan České republiky, myslím, to zvládne. S tím přijde samozřejmě spousta jiných věcí, ale to už nechci predikovat. To necháme na odborníky.

Jak to teď přesně vypadá v Přemyšli?
Nejdřív tam přijížděly sporadicky vlaky ze Lvova, protože tam byly technické problémy a nemohli se tam dostat. A toto bylo velice pěkně připravené. Na nádraží, kde byl jeden z takových přijímacích bodů nebo přijímacích středisek, tak tam bylo čisto, tam bylo krásně, tam přijížděli lidé. Oni se na ně usmívali ti, co tam byli připravení, to znamená policisté, lidé z Červeného kříže, dobrovolníci a také hasiči. A po několika dnech se to tam začínalo plnit.

Já jsem tady na nádraží a oproti třeba pátku sobotě to je něco o dost jiného. Už tady jsou lidé, kteří nemají hezké kufry, už tady jsou lidé, kteří sedí na taškách, na takových těch Ikea taškách, na dekách.

Opravdu, když nejdříve na lehátcích ještě lidé nepospávali, neleželi, bylo to sporadicky to využívané. Tak potom už tam byla všechna lehátka zaplněná. Lidé tam leželi na karimatkách na chodbách. Bylo tam nejenom vidět a slyšet ten hluk, ale bylo tam i cítit, že tam je těch lidí zkrátka hodně a že mají za sebou několikadenní cestu. A už to potom začínalo být takové, řekněme, přeplněné.

Na dalších místech, kde jsem byl, což bylo přijímací středisko u dálničního hraničního přechodu Korčová, kde byla vlastně opuštěná zrušená obchodní hala, takový jakoby Mall, který se asi neujal. A v hale bylo, tam byly tři takové velké haly a v každé bylo asi 500 lůžek, takže 1500 lůžek. Potom jsem byl na hraničním přechodu Medika, což je takový největší hraniční přechod, protože je jak železniční, tak silniční, tak byl jeden z mála, který byl otevřený pro pěší.

Teď už jsou pro pěší otevřeny všechny přechody, všech osm přechodů z Ukrajiny do Polska. A potom jsem byl ještě na jednom menším hraničním přechodu Krošenko, který je úplně na jihu, v cípu Polsko, Ukrajina, Slovensko. Ten je v horách, krásných horách Biesczadech, kde byly podmínky pro to přejetí hranice, dá se říct, nejtvrdší, protože tam opravdu padala teplota pod bod mrazu v noci a ti lidé tam stáli v ohromných frontách. Nikdy jsem je neviděl na té druhé straně, podotýkám, nebyl jsem na ukrajinské straně hranice, ale to, co říkali, takže třeba strávili tam buď v autě nebo už potom venku v té frontě třeba čtyřicet, čtyřicet dva hodin a byli s malými dětmi.

Takže byli vyčerpaní.
Byli vyčerpaní, ale bylo to zvláštní, že asi nějak funguje adrenalin nebo nějaký jiný hormon, že když přešli tu hranici, tak ještě byli schopní mluvit. A teprve když přišli do tepla, do přijímacích center a mohli si sednout, tak měli asi pocit, že teď jsem bezpečí, teď se to uvolní a stavidla se uvolnily. A když s nimi člověk mluvil ne venku, ale uvnitř, tak tam to začalo. Už začali vzlykat, plakat, nadávat, mluvit sprostě. Všecko to byly vlastně ženy, buď staré ženy, nebo to byly maminky s dětmi. A často se stávalo, že jsem říkal, já jsem vždycky nabízel, jestli chceme mluvit polsky, že nieznam ukrajinska mowa, jestli polsky nebo rusky. Oni nechtěli mluvit rusky. Říkali, to prostě nejde v tuhle chvíli mluvit rusky. Tak jsem říkal, no ale co mám dělat, já nemluvím jinak. Mluvíte anglicky? To ne. Asi dvě maminky mi řekli, že ano. Lámanou angličtinou jsme mluvili, ale potom to sklouzlo k tomu, že jsem říkal dobře, já se budu ptát rusky, tomu budete rozumět a vy mi odpovídejte ukrajinsky, já si to nějak dám dohromady. A tam potom z nich prostě lezly příběhy.

Co ti říkali?
Někdy říkaly ty mladé ženy, že zkrátka se vydaly na cestu, když viděly, že se to nějak bude asi zhoršovat třeba ještě předtím, než vůbec na jejich město nebo někde zaútočili. Některé byly i ze Lvova, kde se stále vlastně nic ještě tolik neděje. Ale protože věděly, co se děje v jiných částech Ukrajiny, tak si říkaly, to přijde i sem a vydaly se na
cestu.

A byly tam i tací, třeba jedna mi povídala, že její manžel se za nimi vrátil a že byli v Chersonu nebo v nějakém městě blízko Chersonu – to je ten přístav u Krymu, který Rusové ostřelovali přímo z Krymu. A říkala, že nejdříve vlastně odjeli k prarodičům, že to bylo dál od vesnice, kde bydleli. Potom, že za nimi přijel manžel, který musel lodičkou jet přes Dněpr pro ně a že po něm stříleli a že oni to viděli z toho okna, že pro ně přijel, že je vlastně naložil do auta, jeli do Lvova, tam je naložil do vlaku a tam se rozloučili. On se musel prostě vrátit, protože, jak jsem pochopil, tak byl psycholog a nebyl to úplně voják, ale vrátil se ke svým lidem do Chersonu, aby jim tam pomáhal psychicky zvládnout to, co oni prožívali. Takže odjeli bez tatínka. Takových tam bylo, vlastně všichni. Nebyli to prostě muži v tom jakoby našem branném věku. Byli tam všichni a povídali: ‚No, my to víme, že tam prostě jsou, my si s nimi voláme, my máme kontakt, fungují zatím telefony.‘ Dokonce mi říkali, že tady děti vytvářely nějakou keramiku. ‚My jsme to nafotili a poslali jsme tatínkovi tu keramiku, ty věcičky, že to jsme vyráběli pro něj.‘

Já jsem se jich třeba ptal, jak s dětmi mluví, jak jim vysvětlují, co se děje. A jedna paní mi říkala, já tady mám vlastně jedenáctiletého a sedmiletého. Ten jedenáctiletý už jako se kouká do mobilu, ten všechno ví a říká to tomu sedmiletému, který by si to ještě nepřečetl. A další říkali, když měli malé děti tak říkali, že jedou na dovolenou, jedou na prázdniny, že jsou prázdniny, že zkrátka nebude škola teď, takže jim to nějak jakoby zatajovali. Ale ty větší si to přečetly.

Ptal jsi se třeba vzhledem k tomu, že mají většinou s sebou jen to nezbytně nutné, jen to nejnutnější. Jak dlouho třeba čekají, že budou mimo svoji vlast, jestli věří, že se třeba brzy vrátí nebo že se, jestli se vůbec někdy vrátí?
Oni se mě několikrát ptali, jak myslíte, že to bude trvat dlouho? Tak já jim nechtěl lhát, tak jsem říkal: ‚No já nevím, jako to vaši kluci zvládnou, jestli za několik týdnů, měsíců?‘ Nechtěl jsem jim říkat, že to může být zamrzlý konflikt a že to může trvat strašně dlouho. A jich jsem se ptal, jestli ano, jestli se chtějí vrátit. Oni říkali: ‚No jasně, my se vrátíme, my tam máme dům, prostě to je naše země. My se tam vrátíme určitě.‘ Také nevěděli, za jak dlouho a jak to dopadne, ale věřili tomu, že se tam vrátí a taky jsem mluvil třeba s několika vojáky, kteří šli nebo s budoucím vojáky, s těmi muži, kteří šli tím opačným směrem. A jeden mi říkal,jsme přesvědčení, že nakopeme Putinovi zadek a že kdokoliv jako přijde ke mně domů nevím jestli to nechtěl vztáhnout na celou Ukrajinu, tak toho prostě zabijeme. A další jako říkali, no jasně! A zase to sláva Ukrajině, sláva křičeli.

Jsou přesvědčení, že to vyhrají a že se tam vrátí. Měli ohromnou odvahu a ohromnou víru v to, že jsou schopní porazit toho medvěda A že tu svoji zemi opravdu dokáží ubránit. To je, to je něco, co u nich adoruji, tedy co jsem nikdy neviděl zatím.

Pavle, fotografie uprchlíků z Ukrajiny, kteří se dostávají do Polska, Slovenska, České republiky a potom třeba také dále do Evropy, jsou velmi emotivní. Lidé mají s sebou skutečně jen to nejnutnější. Na hranicích je spousta vystrašených dětí. Co byl pro tebe ten nejsilnější moment?
Kupodivu to bylo bez lidí, protože já jsem přijel ráno k přijímacím středisku v Korčové a tam jsem zaparkoval. A najednou jsem říkal, tady je nějaký strašný nepořádek. A ony tam byly kočárky, prázdný kočárky, který si lidi nemohli vzít s sebou do autobusů. A byl tam jako taková ta gondola, kočárek klasický, ta Liberta taková, což muselo být pro úplně malé dítě. A rozednívalo se tam, vycházelo slunce. A než jsem vlastně došel k hale, kde byli lidi ubytovaní, tak tam jsem prostě procházel takovou alejí odložených kočárků. Tak tohle bylo to nejsilnější, Matěji. Bez těch lidí a bez těch dětí a ty kočárky.