Vlastenec a špičkový důstojník. Návrat si zasloužil, oceňuje historik převoz ostatků generála Moravce

Když se řekne brigádní generál František Moravec, co se vám vybaví jako úplně první věc nebo co by o něm měl - ve zkratce - úplně každý Čech vědět?
Okamžitě mi naskočí původní vydání jeho pamětí – Master of Spies. Takže špion. Dokonce i Edvard Beneš o něm prý říkal „to je můj super špión“. Bezesporu nesmírně kvalitní vlastenec, špičkový důstojník, muž, který stál za celou řadou zpravodajských operací československé armády, jak v předválečném období, tak v letech druhé světové války. Nicméně to byl také pán, který byl schopen prosazovat své cíle velice tvrdými metodami, pokud byl přesvědčen o své pravdě.

S jakými pocity teď sledujete zprávy o jeho symbolickém návratu domů do Čáslavi?
Já jsem rád, že se pan generál vrací domů. Myslím si, že to je jeden z mužů, kteří si ten návrat domů bezesporu zasloužili. Já jsem svého času stál u návratu armádního generála Sergeje Ingra, bývalého ministra národní obrany naší londýnské exilové vlády, který se vracel z Paříže, kde v roce 1956 předčasně zemřel. A byl jsem nesmírně rád, že nakonec skončil ve svém rodišti ve Vlkoši u Kyjova. A myslím si, že návrat generála Františka Moravce je něco podobného.

Vraťme se nyní do minulosti, kdy se stal voják František Moravec zpravodajcem?
Relativně pozdě. Přiznejme si otevřeně, on by se pravděpodobně nikdy vojákem nestal, kdyby nevypukla první světová válka. Absolvoval čáslavské gymnázium a začal studovat to, co by od něj nikdo nečekal. Studoval francouzštinu a latinu. Kdyby nepřišla válka, nemusel by narukovat a v těch bojích by nepadl do ruského zajetí. Tam se přihlásil, protože tehdy to byla taková komplikace. To bylo rok 1916 a ještě nebylo úplně jisté, jestli vzniknou československé legie nebo lépe řečeno, jakým způsobem se budou rozvíjet. A najednou mu přišla zajímavá nabídka od Srbů, kteří v té době budovali na ruském území svoji dobrovolnickou divizi, a tak vstoupil do srbské armády. Na rozdíl od celé řady jiných legionářů, kteří v té srbské armádě strávili třeba půl roku a potom se vraceli do československých legií, on v ní byl vlastně nepřetržitě od jara roku 1916 až do března roku 1918.

Dá se říci, - a já jsem o tom pevně přesvědčený - že právě dlouhé soužití se Srby jako národem ho poznamenalo, řekněme, v jeho dalším směřování. Protože ti důstojníci, kteří prošli srbskou armádou byli muži kteří, kdybychom to řekli možná zjednodušeně, pokud by se rozeběhli hlavou proti zdi a tu zeď neprorazili, tak to z jejich pohledu znamenalo, že se rozeběhli pouze málo. Často tvrdí, neústupní, ochotní, přebírali zodpovědnost a myslím si, že toto jsou všechno věci, které potom František Moravec ve své další vojenské kariéře zúročil. Dá se říci, že jeho zpravodajské působení startuje rokem 1925, kdy se stává studentem tehdy prestižní vysoké školy válečné v Praze. A nasměřuje to jeho kariéru k té, řekněme, štábní funkci, ale té vysoké, to znamená ve štábech vyšších jednotek. V roce 1929 se potom dostává do Prahy na zemské vojenské velitelství. Tam už ale nastupuje jako důstojník druhého oddělení, to znamená zpravodajského oddělení, a brzy se stává jeho přednostou.

Byla na něm velká zodpovědnost už tehdy. A on v této funkci působil nepřetržitě takřka pět let, do roku 1934.

Co můžeme tedy považovat za možná jeho největší úspěch ve zpravodajských službách ještě před rokem, dejme tomu 1939, to znamená před okupací?
Bezesporu to, že se v roce 1935 ocitl na hlavním štábu československé branné moci, na druhém oddělení, kde převzal pátrací skupinu. To je, řekněme, vrchol, který byl do roku 1938, kdy na něm skutečně ležela práce zpravodajského důstojníka, který chránil ze své pozice Československou republiku - zejména před Německem, ale i Maďarskem.

A do té doby taky spadá spolupráce s agentem A-54.

Kdo to byl?
Byl to Paul Thümmel, Němec, zpravodajský důstojník Abwehru, což je možná překvapivé, a proto byl vlastně také protivníkem československé vojenské zpravodajské služby. On jí nicméně v polovině 30. let nabídl spolupráci, ne z nějakých ideových pohnutek, ale jednoznačně za peníze. S tím, že my teď už víme, že nešlo o žádnou krystalicky čistou a bílou, pozitivní postavu, ale že to byl muž, který to hrál na obě dvě strany, že poskytoval řadu informací o našich zpravodajcích a naší armádě samozřejmě svému zaměstnavateli. Kromě toho ale některé relevantní informace poskytoval i našim zpravodajcům.

A říkám, nechával si za ně opravdu velice tvrdě platit. V jednu chvíli, minimálně z pohledu Františka Moravce a některých jeho spolupracovníků, patřila A-54 mezi nejvýznamnější spolupracovníky, které československá vojenská zpravodajská služba měla. A pokud poskytl nějaké relevantní informace a nesmírně důležité, tak jedna z nich bezesporu zachránila Františku Moravcovi a jeho blízkým spolupracovníkům život, protože právě od Paula Thümmela se dozvěděli, že nacistické Německo 15. března 1939 spustí okupaci toho zmrzačeného pomnichovského zbytku státu, což jim umožnilo o den dříve, takzvané Moravcově jedenáctce, odletět do Velké Británie.

Ve Velké Británii Moravec vybudoval se svými lidmi Československou zpravodajskou službu. Co všechno měl v té době v té zemi na starosti a jak vycházel v britském exilu s prezidentem Benešem?
Dá se říci, že ta Moravcova zpravodajská skupina měla, zejména z počátku svého působení ve Velké Británii, mimořádný význam. Jednak disponovala kontakty, protože kontakty s britskými zpravodajci měla už z meziválečného období, Britům ale nabízela právě určitou sumu zpravodajských informací, která pro ně byla nesmírně zajímavá a byly to informace zdaleka nejenom od Paula Thümmela, ale i z některých dalších zdrojů, které měli v té době po Evropě, protože naše zpravodajská síť fungovala docela dobře. A v neposlední řadě ta skupina disponovala něčím, co může přijít jako zvláštní, ale je to důležité, protože o peníze jde vždycky až první řadě.

Zpravodajcům se podařilo umístit v zahraničí poměrně značné finanční fondy, díky kterým mohli pokrývat nejenom zpravodajské operace, ale ze začátku prakticky financovat počátky československého zahraničního odboje ve Velké Británii, ve Francii. Což bylo klíčové. Pokud jde o vztahy s Edvardem Benešem, dá se říci, že mezi Františkem Moravcem a Edvardem Benešem se vyvinul, já bych neřekl přátelský, protože oba dva byli z hlediska navazování přátelských kontaktů poměrně hodně studení, rozhodně bych to ale nazval, blízký pracovní vztah.

Edvard Beneš si uvědomoval, že zpravodajské informace, které mu jsou naši vojáci schopni připravit, jsou nesmírně důležité při jeho vyjednávání s oficiálními britskými místy a ukazují nejenom důležitost naší zpravodajské komunity, ale důležitost Československé republiky jako spolehlivého spojence. A tato spolupráce fungovala prakticky po celou dobu války. A dá se říci, že František Moravec měl k Edvardu Benešovi takřka neomezený přístup.

Výjimečná role Františka Moravce. Možná se tedy dozeptám, jak výjimečnou roli také hrál při plánování operace Anthropoid?
Naprosto klíčovou. To je muž, který dal rozkaz. Já se osobně domnívám, že to je právě to soužití se srbskou armádou v letech první světové války, které ho modifikovalo do té míry, že byl ochoten některé věci řešit způsoby zcela nestandardními. To znamená, že v okamžiku, kdy do Prahy dorazil Reinhard Heydrich, tak Moravec je ten, který poměrně velice brzy, a říkám opravdu velice brzy - rozhodnutí o atentátu přijde týden po Heydrichově příchodu do Prahy – vydá pokyn. A je to jednoznačně v souvislosti s vražděním, které tady Heydrich rozpoutal.

Je to reakce na velkou popravu z 1. října 1941, kdy Heydrich nechal popravit 13 vysokých důstojníků československé armády, mezi nimi tři generály. Už o tři dny dříve, hned ten první den stanného práva 28. září byli popraveni dva generálové Československé armády - Josef Bílý, velitel ilegální odbojové organizace Obrana národa a divizní generál Hugo Vojta, což byl vojenský velitel Sokola. Myslím si, že už tato první poprava sehrála naprosto zásadní roli v Moravcově rozhodování, protože generál Bílý byl pět let jeho nadřízeným. On byl právě v té době, kdy působil na zemském vojenském velitelství v Praze, jeho šéfem a evidentně oblíbeným šéfem.

To znamená, že i kvůli tomu byl Moravec rozhodným, rezolutním architektem atentátu na Reinharda Heydricha.
Jednoznačně.

Víme, jestli existují nebo se zachovaly nějaké analýzy, dokumentace toho, co si od toho atentátu František Moravec sliboval? Tušil v té době, co to může způsobit?
Existuje pochopitelně základní dokument, ten je z 3. října. To je zápis, který zhotovil tehdejší major Karel Paleček, který byl přítomen jednání. Je to vlastně schůzka s původním týmem Anthropoid, s Josefem Gabčíkem a Karlem Svobodou, který byl posléze nahrazen Janem Kubišem. Moravec naprosto jednoznačně oběma parašutistům říká, co je účelem té operace. Když to budu parafrázovat „oba dva jste informováni o tom nesmyslném vraždění u nás doma. Němci vraždí nejlepší z nejlepších a je potřeba, aby za to zaplatil, abychom ukázali, že vracíme ránu za ránu“. To znamená, že tam je jednoznačný úkol a jednoznačné zaměření je pomsta. Je to vlastně pomsta za povražděné kamarády a to si myslím, že sehrává zásadní roli.

Jestli si uvědomoval, co to vyvolá… Ano, Heydrich byl opravdu personou. Záměrně neříkám člověkem. Personou, která v rámci nacistické hierarchie měla mimořádné postavení. Byl to skutečně muž, který měl mimořádné schopnosti a kromě toho, že byl šéfem protektorátu, tak byl zároveň šéfem hlavního říšského bezpečnostního úřadu. To znamená, že byl opravdu pánem nad životem a smrtí. A pokud se tedy Moravec rozhodl k jeho likvidaci, tak si musel být vědom toho, že nějaké krveprolití přijde. On kdysi vyjádřil něco ve smyslu, že národ musí zaplatit za svojí svobodu krví, i když tu svobodu neztratil vlastním přičiněním. A já si myslím, že do tohoto s tím vědomím šel. Druhá věc je, že ani on, ani Edvard Beneš se později, ani v letech války, ani po té válce nepřiznali k tomu, on se dokonce ani v těch pamětech vlastně nepřizná k tomu, že ta myšlenka na atentát, ten rozkaz k jeho provedení, že to byla jeho myšlenka. To se vlastně nikde neobjevuje.

Co bylo po válce?
František Moravec spadal do úzkého okruhu lidí kolem prezidenta Beneše a řekněme do toho nejvyššího armádního velení, které bylo v rámci exilu. Řada lidí se domnívá, že tady nějaká perzekuce nebo odstavování některých vysokých vojenských představitelů přišla až s únorem 1948. Celá řada těch věcí je už z jara roku 1945. Československo v letech 1945 - 1948 nebylo úplně svobodným státem, jak si někdo možná myslí. V případě Františka Moravce to znamenalo odstavení, řekněme, na vedlejší kolej. Postavení mimo službu. Dokonce se měl ocitnout před soudem, protože údajně nezlikvidoval zpravodajské materiály, které pak padly Němcům do rukou v březnu 1939. Svědčili proti němu dokonce někteří jeho bývalí spolupracovníci, kteří tady zůstali. A řada z nich skončila v koncentračních táborech, kde prožili zbytek války.

Bylo tam velké nebezpečí, že by mohl být opravdu nějakým způsobem perzekuován. Toto období ho bezesporu muselo nesmírně ranit, a musel tím trpět, protože byl přesvědčený, a já jsem přesvědčen také, že v letech války udělal pro republiku maximum. Trvalo to až do podzimu roku 1947, to znamená prakticky dva roky, než mu byla svěřena funkce velitele divize Mladé Boleslavi - což přiznejme si, z hlediska funkčního, je funkční degradace. Moravec si uvědomil, že je všechno špatně v okamžiku, kdy přišel únor. On už byl prakticky odstaven ihned na začátku března 1948, stejně jako v ostatních případech byl odeslán na takzvanou dovolenou s čekaným. To znamená, že mu byl vlastně znemožněn přístup do kasáren, musel se zdržovat někde v místě bydliště. V té době už mu byl odposloucháván telefon, byl sledován a on si to uvědomil. V březnu 1948 odešel za hranice.

Do americké zóny v západním Německu.
Ano, ano. Přesně tak. Svůj třetí odchod do exilu líčí v závěru svých vzpomínek následovně:

Celá řada uprchlých lidí si našla nějakou existenci, už se v ničem neangažovali. On opět začíná fungovat, začíná pomáhat budovat zpravodajskou organizaci. Do jeho organizace nastupují někteří důstojníci československé armády, kteří odešli za hranice - bývalí příslušníci naší armády na západě, letci, příslušníci pozemních jednotek - a vytvářejí organizaci, která shromažďuje zpravodajské informace o dění v Československu. Nejenom informace vojenské, ale i z hospodářského a společenského života. Moravec vlastně už není tím, řekněme, šéfem, jakým byl do nedávné doby.

Mohlo sehrát roli také to, že František Moravec nebyl úplně jednoduchá osoba z hlediska, řekněme, osobního jednání. On byl bezesporu vlastenec, byl člověk nesmírně inteligentní, ale často si k těm nejbližším spolupracovníkům nenavázal bližší osobní vztah. Nechával jim pocítit, že on je šéf a oni jsou jenom ti řadoví. A někdy takový vztah k podřízeným sklouzával i k excesům, které mohli třeba Američané vnímat velice negativně.

No ale ať už byl Moravcův vztah s Američany jakýkoli, tak on se dostal nakonec až do poměrně vysokých pozic. Byl poradcem na ministerstvu obrany ve Spojených státech.
Ano. Poté, co opustil Německo. Ono to všechno víceméně vyplývalo z toho, že ve druhé polovině 50. let, zejména po maďarských událostech, najednou Západ přešel z toho, co bychom možná nazvali přípravy na třetí světovou válku, nejenom Západ, ale i tehdejší Sovětský svaz, do nějaké politiky koexistence dvou režimů vedle sebe. Najednou to zpravodajské bojiště na území Německa přestává být tou první linií.

Je jasné, že tady v dohledné době k žádnému konfliktu v Evropě nedojde a to soupeření se přesouvá někam jinam - do Asie, případně na jiná bojiště. V té době také končí působení Františka Moravce v Německu. Myslím si, že mu je jasné, stejně jako ostatním, že zřejmě nedojde k tomu, že by se mohl někdy vrátit domů, že stabilizace komunistických režimů ve východní Evropě mu ten návrat neumožní. Odjíždí do Spojených států, kde funguje až do konce svého života, až do roku 1966 jako poradce v Pentagonu.

Moravcova vnučka Anita Moravec Gard mimochodem v rozhovoru pro Lidové noviny říkala, že se marně snažila získat od CIA dokumenty, co vlastně její dědeček dělal pro Spojené státy po válce. Co byste se chtěl přímo vy dozvědět z jeho života, o čem třeba ještě nevíme?
No, přibližně to, co by chtěla vnučka. Ale musím se přiznat, že jsem měl možnost studovat i zpravodajské dokumenty ve Spojených státech v archivu a často je to, přestože jde o materiály, které mě zajímaly - byly válečné z Druhé světové války - ještě dodnes utajované. To znamená, že vám v National Archives and Records Administration ve Washingtonu předají velký fascikl písemností, kde je třeba 200 stránek a z těch 200 stránek bude třeba 170 celých zakrytých při skenování, nebo budou mít zakryté celé odstavce a věty. Ten materiál je hodně torzovitý a bude zřejmě trvat ještě dlouhou dobu, než se k některým věcem dostaneme. Každá země si nějakým způsobem ty věci chrání. Některé věci se dozvíme s obrovským časovým odstupem. 50 let není žádný čas. A některé se nedozvíme nikdy.