Můžete rozvést, které ze zmíněných nástrojů pomoci zůstávají často jen na papíře? Přesněji, na formulářích, které mají oběti bezodkladně dostávat od policie...
Jako první bych uvedla především povinnost policie a zdravotnických zařízení – pokud přijdou do kontaktu s obětí trestného činu, což je velice často rozpoznatelné i na urgentním příjmu v nemocnici, – informovat oběti i jejich blízké o tom, že existuje odborná pomoc.

Protože pokud jsou lidé hospitalizováni, trestní řízení pokračuje, nečeká na jejich uzdravení, rehabilitaci a návrat do života. Jejich práva po tuto dobu leží ladem. Je povinnost o tomto informovat. Právo dozvědět se o odborné organizaci osm let převážně leží ladem.

Potom bychom velice rádi upozornili, že existuje úplně nový institut důvěrníka oběti, to jest člověka, kterému oběť důvěřuje. V té kauze či případě nesmí být svědkem toho trestného činu. Důvěrníka si člověk může přivést na policii už ve chvíli, kdy jde oznamovat trestný čin a takový člověk nesedí v čekárně, nečeká na něj, ale může vstoupit a být celou dobu přítomen podání vysvětlení nebo výslechu a být člověku na místě psychologickou emocionální podporou.

O tom lidé nevědí, a když jsou o tom poučeni, tak už mají podání vysvětlení nebo výslech zpravidla za sebou.

Mohli bychom uvést typický příklad situace, do níž se takto můžou dostat ti, kteří se stanou obětí násilného činu a kdy by jim větší povědomí o vlastních právech v podobných případech významně pomohlo?
Bez pochyby je to na prvním místě domácí násilí, sexuální násilí, pohlavní zneužívání dětí. Jedná se o těžce traumatizované osoby, které by velmi uvítaly, pokud by s nimi takový člověk mohl sedět v jedné místnosti, byť do procesu nesmí vstupovat, je tam pouze přítomen.

Pomáhá už pouhý pohled, pohlazení po ruce, podání nápoje a to, že tam člověk není sám, protože první výslechy, první podání vysvětlení, trvá hodiny. To si oběti neumí představit, když tam přicházejí. K závažným trestným činům mohou vypovídat i děti třeba šest, sedm i více hodin.

Je pochopitelné, že se v této oblasti člověk – zvlášť, když se s něčím podobným setká poprvé – příliš neorientuje. Navíc zpravidla ve chvíli, kdy se musí vyrovnávat s následky trestného činu. Není v tomto ohledu na místě důslednější postup příslušných orgánů včetně policie, aby na daná práva upozorňovaly a poskytly radu?
Abychom zase nebyli k policii příliš příkří. Je pravda, že policie si za posledních deset let vybudovala dobrý systém svých vlastních psychologů a krizových interventů. Velmi záleží na vyšetřovateli, policistovi, který trestní oznámení přijímá, zdali si tam policejního psychologa nebo interventa pozve.

Nemusí to být jen v okamžiku, kdy oběť podává oznámení, když na policejní stanici přichází, ale může si ho přivolat i na místo trestného činu, aby se oběti věnoval. Jinak je dnes ale práv obětí tolik a oběť není pouze obětí, má trojí postavení – je také poškozeným a svědkem trestného činu. Z každého postavení mu plyne nějaké právo a seznamování se s právy je formalizované.

Upřímně, kdyby měla policie velmi podrobně okomentovat všechna práva, která oběti mají, tak tam budou oběti sedět ještě mnohem déle. Na samém začátku je ale třeba vypíchnout tři, čtyři nebo pět nejdůležitějších práv. Ty je třeba nabídnout a vysvětlit.

Tomáš Pavlíček, jgr Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít