Postihovat podnikatele za porušení opatření je velmi obtížné. Krizový zákon má nízké sankce, říká právník
Jedním z důvodů zhoršení rizikového stupně systému PES, je podle politiků nedodržování opatření. Podle premiéra je problém i v tom, že stát nemá jasné možnosti, jak dodržování vymáhat. „Chyba je ve výši sankcí a nemožnosti postihovat podle krizového zákona efektivně právnické osoby, respektive je to poměrně těžká záležitost,“ řekl ve vysílání Radiožurnálu právník Ondřej Dostál, který se zaměřuje na zdravotnické právo.
Jaký je současný stav? Je to opravdu tak, že vláda nemá nástroje, jak potrestat nedodržování pravidel a nařízení, které sama vydává? (Rozhovor vznikl před tím, než vláda v pondělí večer oznámila, že chystá novelu krizového zákona, kde počítá s pokutami za porušování protikoronavirových nařízení vlády až 50 tisíc korun pro fyzické osoby a tři miliony korun pro právnické osoby. Novelu bude muset ještě schválit parlament, takže není zřejmé, kdy začne platit, pozn. red.)
Rád bych předně poznamenal, že krizový zákon i zákon o ochraně veřejného zdraví platí 20 let, mimo jiné po celou dobu působení této vlády. To znamená, že všimnout si těch nedostatků v sankčních mechanismech jistě šlo i dříve.
U obou předpisů existuje možnost pokutovat. Jenže zatímco u zákona o ochraně veřejného zdraví, podle kterého třeba nosíme roušky, tam je odpovědnost fyzických osob a podnikatelů za přestupek až tři miliony korun. Tak u krizového zákona, podle kterého jsou vydávaná velká opatření, tak tam je pokuta jenom 20 tisíc a ještě jenom pro fyzické osoby. A vznikl obrovský problém, jak postihnout podnikatele, kteří například otevřou hospodu nebo posilovnu, protože patrně je možno postihnout zákazníky, zaměstnance, případně vedoucího, ale právnickou osobu postihnout krizový zákon neumožňuje.
Tedy maximálně pokutou 20 tisíc.
Ano.
Incident na Vyšehradě, který premiér zmiňoval, kde byla přes zákaz otevřena hospoda, v níž se objevil předseda poslaneckého klubu ANO Jaroslav Faltýnek nebo bývalý ministr zdravotnictví Roman Prymula, se stal už před více než měsícem. A stále to není dořešené. Je důvodem i to, co jste teď popisoval, že hygienici nevědí nebo nemají nástroj v ruce, podle kterého to řešit?
Důvody jsou dva. Postihnout účastníky by bylo možné. Je určitým paradoxem, že za nenošení roušky by hrozila vyšší pokuta účastníkům než za samotný fakt, že se v té restauraci sešli. Nicméně k tomu přistupuje druhý, skoro důležitější důvod. Úřady obecně u nás nejsou schopny vymáhat sankce, a to nejenom v oblasti koronavirových opatření, ale i ve spoustě dalších případech. Je to jen věc fungování státní správy.
Proč k tomu nejsou úřady ochotné?
Největší problém je většinou s personální nedostatečností. Zákon sám o sobě je v pořádku. Je to záležitost manažerská, v podstatě podobná tomu, proč nebyly hygieny schopny trasovat. Stejně tak nejsou úřady schopny efektivně vyřizovat nařízení o přestupcích.
Promlčecí lhůta
Když už mluvíte o tom, že zákon je v pořádku, o který zákon v tuto chvíli jde?
Jedná se o zákon o ochraně veřejného zdraví a o ten krizový zákon. Jak jsem zmínil, chyba je ve výších sankcí a nemožnosti postihovat podle toho krizového zákona efektivně právnické osoby, respektive je to poměrně těžká záležitost. Ale pak je tady ještě jeden problém, a to je nesrozumitelnost opatření, z nichž některá jsou řekněme hraniční. Byly dotazy z médií, zda hospoda, která může mít otevřeno jen do deseti večer, tak jestli po tom může prodávat přes okénko. A v tom aktuálním opatření nelze dost dobře nalézt něco, co by jí přes to okénko bránilo prodávat jídlo, byť nejspíš nebylo úmyslem tvůrců tohoto systému opatření jim to umožnit.
Lidé porušují bezpečnostní pravidla. Primátor Hřib navrhuje upravit ‚okénkový prodej‘
Číst článek
Ještě bych se vrátila k úřadům. Je nějaká promlčecí lhůta, pokud úřad nevyřeší přestupek do určité lhůty, tak je promlčen?
Ano, ale tam si myslím, že ten problém nebude. Řízení zahájená budou a promlčecí lhůty jsou poměrně dlouhé. Jsem si spíš vědom problému, že pokud některá opatření byla nebo budou zrušena soudem pro nedostatky při jejich vydávání či nedostatečné odůvodnění, tak potom je možné, že za toto období, kdy opatření platila, postihován nikdo nebude. Omlouvám se, hrozně nudná právničina pro posluchače, ale bohužel, když se ptáme, proč to není možno efektivně vymáhat, tak to jsou odpovědi.
Když si premiér stěžuje, že to trvá víc než měsíc, tak je to obvyklá doba v podobných případech, nebo je opravdu podivné, že tohle trvá déle než měsíc.
Řízení o přestupcích a dokonce i o trestných činech se někdy táhnou nejenom měsíc, ale i léta. A je to určitě obecný úkol pro resorty, které to mají na starost, aby na tomto zapracovaly.
Kdo všechno kontroluje, jestli se dodržují protiepidemická opatření nařízená vládou. Slyšíme o kontrolách policie, ale jsou tu i další složky?
Ano, určitě mají svoji roli hygienické stanice, obecní úřady, ale především je to na policii. Ale není pravdou, že by se nepostihovalo. Policie spoustu věcí řeší domluvou. Pokud někdo zanechá protiprávního jednání, nasadí si roušku, vzdálí se od toho místa, kde nemá být, tak samozřejmě naprostá většina lidí toto respektuje.
Jsme jen krůček od návratu do čtvrtého stupně PES a zavření provozoven, vzkázal Havlíček z restaurace
Číst článek
A kdo pak vymáhá případné sankce? Například pokud hygiena udělí pokutu, co se pak děje dál?
V tento moment bude zpravidla docházet k odvoláním a řešením, zda opatření vůbec byla uložena správně. To je ta potíž, kterou jsem již zmínil. Je potom lepší, pokud se problémy podaří vyřešit domluvou, než to řešit přes správní řízení, které je neefektivní a možná skončí později, než platnost opatření.
Je tedy v tuhle chvíli jasné, kdo za případné porušení pravidel nese odpovědnost a kdo by měl být sankcionován podle těch dvou zákonů?
S výhradami, které jsem popsal, postihovat přestupníky možné je. Samozřejmě je zde i trestní odpovědnost, která je ve skutečně jenom supervážných případech, kdy by se mohlo jednat o trestný čin šíření nakažlivé choroby. Problém je skutečně otázka vymahatelnosti. A stejně tak je velkým problémem, právně politickým, nízká důvěra občanů ke kvalitě a platnosti opatření samých, čemuž by šlo předejít srozumitelnější formulací.
