Česko po uprchlické krizi: roste netolerance k cizincům, lidem jiné barvy pleti a jiného vyznání

Vesnice byly před dvanácti lety nejtolerantnější části české společnosti, dnes jsou tolerantní nejméně. Podobně rychle roste netolerance také mezi učni. Data CVVM jsme analyzovali s pomocí sociologů Romana Vida, Jana Kellera a Milana Tučka.

Od roku 2005 se Centrum pro výzkum veřejného mínění pravidelně ptá Čechů, koho by nechtěli za souseda. Nejčastěji odpovídají, že drogově závislé, alkoholiky, kriminálníky a psychicky nemocné.

U zmíněných skupin je míra netolerance poměrně stabilní. Roste ale u těch, se kterými mají Češi méně zkušeností: u cizinců (mezi lety 2005 a 2017 vyrostla 1,5×), lidí s jinou barvou pleti (1,7×) a hlavně jiného náboženského přesvědčení (2,5×).

Výrazně se naopak za posledních dvanáct let zvedla tolerance k homosexuálům, částečně také k bohatým lidem.

Kvůli čitelnosti grafu ukazujeme v základním zobrazení pouze čtyři skupiny. Kliknutím do legendy se můžete podívat na ostatní.

„Skokově se zvýšila netolerance ke skupinám, které mají vztah k projevům radikálního islamismu v Evropě,“ vysvětluje Milan Tuček ze Sociologického ústavu Akademie věd, který sleduje odpovědi na otázku o nepřijatelných sousedech přes deset let.

Nejprudší nárůst odmítání cizinců, jinověrců a lidí odlišné barvy pleti skutečně nastal mezi výzkumy v letech 2012 a 2016; Islámský stát byl vyhlášen v červnu 2014.

„Kulturní a etnická jinakost je pro nás evidentně větší problém než jinakost socioekonomická či odlišný životní styl,“ myslí si sociolog Roman Vido z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. „S řadou odlišných kultur mají Češi jen omezenou přímou zkušenost a při vytváření si obrázku o nich se musejí spoléhat na média, která často preferují zprávy obsahující motiv konfliktu nebo hrozby. Obraz lidí z některých těchto kultur tak může být jednostranný.“

Nárůst netolerance ovšem podle Vida není třeba přeceňovat. „V evropském srovnání může být třetina Čechů odmítající cizince nebo sousedy s jinou barvou pleti poměrně vysoké číslo, ale v kontextu ostatních odmítaných skupin je to relativně málo. Naznačuje to, že rasismus v pravém slova smyslu není v české populaci většinovým postojem. U těch, kdo cizince odmítají, pak může tento postoj někdy odrážet reálné zkušenosti, například v místech s vyšším výskytem zahraničních agenturních dělníků.“

Češi: třetí nejméně tolerantní v unii

Srovnání mezi evropskými zeměmi nicméně skutečně ukazuje, že Češi jsou ke svým sousedům zvlášť přísní. Platí to jak u menšin, se kterými můžeme mít přímou zkušenost, tak u těch, se kterými se prakticky nepotkáváme.

Graf ukazuje Česko, jednu z nejméně tolerantních zemí – Litvu – a jednu z nejtolerantnějších – Francii. Ostatní země lze zobrazit kliknutím na název země v legendě grafu.

Evropský výzkum hodnot v roce 2008 ukázal, že v Evropské unii jsme třetí nejméně tolerantní zemí k Romům nebo imigrantům. Navzdory – nebo kvůli – nízké religiozitě a vysoké etnické homogenitě patříme k zemím nejméně tolerantním vůči muslimům a lidem jiné rasy.

Nadprůměrně netolerantní jsme v roce 2008 byli také k sousedům alkoholikům, lidem s kriminální minulostí, pravicovým i levicovým extremistům, nemocným AIDS nebo početným rodinám.

Nejtolerantnější evropské země byly v roce 2008 naopak ty, které mají bohaté zkušenosti s imigrací: Francie, Španělsko nebo Švédsko.

Existuje ovšem skupina, pro Čechy nečekaně přijatelná. Mít za souseda homosexuála vadí Čechům nejméně ze všech postkomunistických národů.

Výzkum evropských hodnot se opakuje každých devět let. Unijní země aktuálně sbírají data, která ukážou vývoj v turbulentních letech kolem uprchlické krize.

Něco za něco: Okamurovi voliči jsou mírnější k psychicky nemocným

Zpět do Česka a do současnosti. Nejméně tolerantní vůči cizincům, lidem jiné barvy pleti, jiné víry, ale také tělesně postiženým jsou voliči SPD Tomia Okamury.

Vedle předvídatelné xenofobie mají ale také svou lepší stránku: vůči drogově závislým, alkoholikům, exkriminálníkům a psychicky nemocným jsou mírně tolerantnější než voliči ostatních stran.

Pro přehlednost jsou zvýrazněny pouze dvě politické strany, kliknutím do legendy grafu můžete zobrazit ostatní. Graf ukazuje pouze strany, které bylo ve výzkumu (březen 2017) rozhodnuto volit alespoň 30 (cca 3 procenta) respondentů.

„Skutečně není překvapivé, že SPD více oslovuje ty, kteří mají s danými skupinami problém; je to ostatně výrazná stranická agenda,“ vysvětluje sociolog Roman Vido. „Mírně vyšší tolerance psychicky nemocných a lidí s kriminální minulostí může souviset s tím, že se voliči SPD častěji pohybují v prostředí, kde se s nimi setkávají, takže na ně mají shovívavější pohled. Mohou například vědět, jaké to je spadnout do exekuce, což může vést jak k psychickým obtížím, tak ke kriminálnímu jednání.“

Specifičtí jsou i voliči KSČM, u kterých je oproti voličům jiných stran silnější odpor k homosexuálům, mladým lidem a – v souladu s předlistopadovou stranickou ideologií – také k bohatým. Vyšší netolerance u komunistických voličů souvisí také s vyšším věkem.

Voliči ODS jsou zvlášť vysazení vůči chudým sousedům, voliči TOP 09 vůči starým lidem a voliči KDU-ČSL vůči sousedům s jiným politickým přesvědčením. Ve všech třech případech se ale „vedení“ strany pohybuje na úrovni statistické chyby.

Vesnice na uprchlickou krizi reagují nejcitlivěji

Data CVVM umožňují také detailnější pohled na to, jak tolerantní jsou starší a mladší voliči, ženy a muži, více nebo méně vzdělaní a také obyvatelé vesnic a měst. Nejprve se podíváme na poslední zmíněné.

Nárůst netolerance k cizincům, jiné barvě pleti a jiné víře nejsilněji zasáhl obyvatele vesnic. Ti byli v roce 2005, kdy probíhal první výzkum s otázkou na potenciální sousedy, relativně nejtolerantnější. Vývoj v posledních letech ovšem právě u nich vedl k nejrychlejšímu růstu napětí; dnes jsou v porovnání s malými i velkými městy tolerantní nejméně.

V tomto a následujících grafech kvůli přehlednosti ukazujeme pouze vztah ke čtyřem skupinám, kterých se nárůst nebo pokles netolerance týkal nejsilněji. Zobrazená je pouze jedna z nich, všechny ostatní si opět můžete zapnout kliknutím na legendu.

„Lidé na vesnicích s cizinci dřív neměli téměř žádnou zkušenost, proto pro ně nepředstavovali problém,“ vysvětluje Vido. „Tak je tomu do značné míry i dnes; změnil se však společenský kontext, do něhož zasáhl vliv – zejména elektronických – médií. Cizinci nyní daleko více „obývají“ i vesnice a menší obce – a to prostřednictvím obrazu přenášeného médii, který bývá často negativní. Absence přímé zkušenosti s cizinci, která by mohla tento obraz vyvážit a zmírnit sklon ke generalizacím, pak může posilovat odmítavý postoj.“

Překvapivě netolerantní je – hlavně k jinému náboženství – Praha. Vzdělanější a mladší obyvatelstvo hlavního města by mělo značit vyšší toleranci; ve skutečnosti jsou Pražané vůči jiné víře tolerantní nejméně. Podle Vida to může souviset s tím, že k většině islamistických teroristických útoků došlo ve velkých městech a jejich obyvatelé se mohou cítit nejsilněji ohroženi.

Zdaleka nejtolerantnější jsou tak podle dat CVVM obyvatelé devíti největších měst po Praze. Těch se nárůst napětí vůči cizincům a ostatním vybraným skupinám v posledních letech téměř nedotkl.

Učňové vs. muslimové

Vyšší vzdělání obvykle znamená také vyšší toleranci k neznámému. V Česku to platí jen částečně.

Nejrychleji roste netolerance u učňů a absolventů středních škol bez maturity. Roste dokonce rychleji než u těch, kdo dokončili pouze základní školu. Odpor k případnému sousedovi jiné víry u nich od roku 2005 vyrostl víc než čtyřnásobně.

„Nejmladším respondentům výzkumu je patnáct let a i když zatím ukončili pouze základní školu, mají nakročeno k vyššímu vzdělání,“ vysvětluje Milan Tuček z Akademie věd. „Část z nich proto může být vůči cizincům nebo jiné barvě pleti tolerantnější, než třeba právě učňové, kteří už studium ukončili.“

Papírově nejtolerantnější by měli být absolventi vysokých škol. Data CVVM ale ukazují složitější obraz. V posledních letech totiž právě u této kategorie rostla netolerance poměrně rychle. V současnosti jsou na tom podobně jako absolventi maturitních oborů.

Dělící linie mezi více a méně tolerantními ve skutečnosti podle Vida vede mezi obory, které studují nebo studovali. Technické a přírodovědné obory predikují vyšší netoleranci než humanitní.

Ženy jsou tolerantnější, ale bojí se cizinců

Ženy jsou u většiny skupin tolerantnější než muži. Zvlášť patrné je to u otázky na sexuální orientaci. Soused homosexuál by vadil 26 procentům mužů, ale jen 19 procentům žen.

Jedinou výjimkou z pravidla, že jsou ženy tolerantnější, je postoj k cizincům. I tam byly sice ženy původně tolerantnější, od roku 2005 se ale vztah otočil a dnes s nimi mají větší problém než muži.

„Možná to je spojené s prezentací cizinců jako hrozby, zvláště v souvislosti s muslimy nebo migranty,“ hádá Vido. „U nich často figuruje motiv sexuálního násilí, kterým jsou ohrožené hlavně ženy.“

Pohled podle věku ukazuje poměrně homogenní růst u většiny skupin. Vybočují pouze nejmladší, obvykle tolerantnější, a nejstarší, většinou nejméně tolerantní. Zvlášť patrné je u otázky na sousedy jiné barvy pleti: u šedesátiletých a starších by měla problém téměř polovina respondentů, u patnácti- až devatenáctiletých jen čtvrtina.

„Projevuje se mimo jiné to, že dnešní teenageři vyrůstali v podmínkách bezpečí a tolerantního společenského klimatu,“ vysvětluje Vido. „Bude zajímavé sledovat, jak to bude v této kategorii vypadat třeba za deset let.“

Tolerance nebo lhostejnost?

Přestože výzkumníci z CVVM otázku pojmenovali Tolerance k vybraným skupinám obyvatel (přesné znění otázky), podle sociologa Jana Kellera otázka na přijatelného souseda nemusí znamenat indikátor tolerance.

„Jestliže ochota bydlet v blízkosti určité kategorie lidí klesá, může za tím být nárůst informovanosti o možných rizicích, které spolužití s touto kategorií představuje,“ tvrdí Keller. „Když naopak stoupá, nemusí to znamenat, že jsou mi tito lidé sympatičtí, ale jednoduše, že jsou mi lhostejní.“

Opatrný je i několikrát citovaný sociolog Roman Vido. „Data, se kterými tento článek pracuje, mají omezenou vypovídací hodnotu,“ tvrdí. „K tomu, abychom mohli fundovaně odhalit příčiny daných odpovědí, bychom museli mít k dispozici ještě další data, přesněji jiný typ dat.“

„Navíc může být ve hře falešná korelace,“ pokračuje Jan Keller. „Francouzský sociální geograf Christophe Guilluy zjistil, že nejvíce pozitivní přístup k multikulturalismu mají zámožnější vzdělaní lidé z velkých měst, tedy příslušníci horní části středních vrstev.“

„Není to tím, že by byli tolerantnější vůči cizincům, ale tím, že bydlí ve čtvrtích s tak drahými nájmy a cenami nemovitostí, že jsou pro nově příchozí nedosažitelné. Své děti posílají do škol, do kterých nechodí děti migrantů, a profesně obsazují posty, na které nemá migrant šanci se dostat, takže jim nemůže v práci konkurovat. Jejich ‚tolerantnost‘ je proto tak vysoká, že zkrátka žijí ve světě, do kterého se migranti nedostanou,“ říká Keller.

Rozlišit, kdy je respondent k potenciálním sousedům tolerantní a kdy lhostejný, neumíme. Platí ovšem, že vyšší životní úroveň znamená vyšší deklarovanou toleranci.

„Dotázaní s nízkou životní úrovní obvykle nechtějí mít za sousedy cizince (45 procent oproti 28 procentům mezi dotázanými s vysokou životní úrovní), homosexuály (40 procent oproti 17 procentům), lidi s jinou barvou pleti (57 procent oproti 31 procentům), jiného náboženského přesvědčení (29 procent oproti 16 procentům) ani bohaté (23 procent oproti 8 procentům),“ dodává sociolog Milan Tuček.

Jan Boček