„Nezouvejte se,“ zve Zuzana Tomášková do domu svých rodičů v Lipové-Lázni na Jesenicku. Podlaha v přízemí je už vytřená od bahna. Dolní místnosti ale zůstávají skoro prázdné.

V obývacím pokoji je jen gauč. Asi metr nad zemí na důmyslné konstrukci z podpěr a žebříků. Sporák v kuchyni zase stojí na několika cihlách. „Možná bude i fungovat,“ doufá Zuzana.

„My jsme byli vyplavení už v devadesátém sedmém, takže můj táta už měl šestý smysl a všechno se snažili vystěhovat do patra,“ vysvětluje dcera majitele domu. V několika místnostech v patře je teď plno skříněk.

My ale míříme ke dveřím na druhém konci domu. Ještě před několika dny vedly do zahrady. Teď přímo pod nimi teče širokým korytem řeka Staříč. „Řeka byla dřív možná tak šest metrů odsud,“ ukazuje Zuzana na strom, který teď tvoří ostrůvek uprostřed laguny, ve kterou se změnila zahrada Tomáškových.

„Tady jsme měli zděný dům, takovou šopu a ta je někde fuč,“ přibližujeme Zuzana, jak zahrada dřív vypadala.

Hasiči se zrovna snaží rozřezat kmen, který leží přes nové koryto. Voda sem taky přinesla kovovou konstrukci se střechou, kusy zdi, trubky, větvě a nánosy štěrku a písku. I tak si tu všichni oddechli, že na rozdíl od mnoha jiných lidí odklízí jen tyto následky povodní.

Útěk k sousedům 

„Může být taťka rád, že skoro všechno vybavení je zachráněné,“ komentuje poškození Zuzana. „Dům je pojištěný, ale opravdu na minimální částku, protože jsme záplavová zóna. Takže aspoň něco málo od pojišťovny bude.“

„Taťko!“ volá Zuzana na staršího pána, který teď stojí uprostřed zahrady s pivem a dává si přestávku v úklidu. „Poničilo nám to celou zahradu, ploty, stromy, chodníky, dlažby, hospodářskou budovu…“ vypočítává Zdeněk Tomášek škody po povodni.

Ty by ale nejspíš byly mnohem větší, kdyby se v sobotu nerozhodl udělat několik preventivních opatření: „Všechno jsme vynesli nahoru, sedačku jsme dali na kozy. Odvezl jsem si motorku a odjeli jsme pryč,“ shrnuje Zdeněk Tomášek, co dělal v sobotu, kdy začaly toky na Jesenicku výrazně stoupat.

Teď bydlí u sousedů v kopci. Ptám se Zuzany, jestli si dokáže představit, co by se dělo, kdyby varování na velkou vodu ignorovali. „Museli by je zachraňovat hasiči,“ má jasno dcera Zdeňka Tomáška.

Zuzanin otec její odhad trochu mírní s tím, že by asi v domě uvízli tak na tři dny, dokud by voda neopadla. Zuzana tomu ale moc nevěří: „Kdyby nebyl takový puntičkář, jaký je, tak by musel na střechu.“

Čekáme to zas

Evakuaci na poslední chvíli zažila rodina už v roce 1997. „Tenkrát jsme šli tímto oknem,“ vzpomíná Zuzana na to, jak pro ně přijeli traktorem známí a celá čtyřčlenná rodina se psem se protáhla oknem v kuchyni a ujela před stoupající vodou.

„Teď byli naši sami dva a měli ten instinkt odejít,“ rozhlíží se Zuzana po ulici, ve které voda podemlela několik domů. Tomáškovi mají štěstí, že přišli jen o kůlnu, a ne o stěnu svého domu. „Ještěže tak. Bydlení a zahrada, to už je to nejmenší.“

V době, kdy byli Zuzanini rodiče v bezpečí u svých kamarádů, Zuzanina rodina sledovala stoupající vodu v Jeseníku z bytu ve třetím patře. „My jsme byli na Nábřežní ulici, kde nám voda stoupala k paneláku. Takže my jsme měli nahnáno také. Z okna vidíte vlny, jak se ženou. Špatný pocit.“

Teď už Zuzaniny děti pobíhají po zahradě prarodičů a pomáhají s odklízením naplavenin. Jejich dědu další povodeň od stěhování dál od řeky neodradí. Vnoučatům by ale takovou pozici domu nedoporučoval.

„Pocit mám takový, že to možná můžu čekat zase. A možná to nebude s takovým intervalem, jako to bylo teď. Ale častěji. Když jsou ty klimatické změny,“ říká smířeně Zdeněk Tomášek a pokračuje v úklidu.

Jana Karasová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít