Výchovné ústavy musí obcházet zákon.
Nedostatek personálu je tikající bomba, upozorňují právníci

Na kritický stav systému ústavní péče o ohrožené děti upozornili letos v říjnu také právníci kanceláře veřejného ochránce práv. V souhrnné zprávě sestavili více než dvacítku systémových doporučení pro ministerstvo školství i samotná zařízení. „To, co stát nabízí, vůbec neodpovídá potřebám dětí,“ shodují se v rozhovoru autoři zprávy Štěpán Jílka a Adéla Frédy. Server iROZHLAS.cz v sérii článků upozorňuje na krizi ústavní výchovy dětí.

Praha 5. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Souhlasili byste s tím, že je současný systém ústavní výchovy dětí neetický, jak řekla třeba vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková?
Štěpán Jílka: Ano. Dětem nabízíme něco, co jim vlastně nemůžeme poskytnout, a zároveň po zařízeních chceme něco, co reálně nemůžou udělat. Když to tedy shrneme, tak ano, souhlasím s tím, že to může být neetické.

Mezi roky 2021 a 2023 jste navštívili osm výchovných ústavů a dětských domovů se školou a z nich jste připravili souhrnnou zprávu, kde poukazujete na nedostatky současného systému. K jakým závěrům jste došli?
Jílka: Shrnu to krátce a výstižně. V zařízeních vidíme problémy a potřeby dětí, které tam máme. Když se pak ale podíváme na to, co jim dokáže stát nabídnout, zjistíme, že to vůbec neodpovídá jejich potřebám.

Je to vlastně nefér. Hlavně vůči dětem, které vytrháváme z rodinného prostředí s tím, že se jim snažíme pomoct, a zaštiťujeme se tím, že jim poskytneme podporu a odbornou pomoc, ale mnohdy to nedokážeme. Tak trochu si lžeme do kapsy.

Je to zároveň nefér vůči zařízením, po kterých chceme, aby s dětmi pracovala, aby je vypiplala a řešila jejich problémy, ale nedáme jim k tomu možnosti a nástroje.

Adéla Frédy: Doplnila bych to ještě tím, že se zapomíná i na samotný personál. Skutečně máme pro zařízení obrovskou zakázku, která se musí udělat a poslepovat ve velmi omezených zdrojích a kapacitách.

Vše má zajišťovat personál, který byť je profesionální a pracují tam velicí srdcaři a odborníci, tak i na ně už je to moc. Je potřeba proto myslet i na ně, aby se pak nesklouzlo k nějakým excesivním případům.

Potřebujeme nejenom dostatek personálu, ale vlastně i dostatečné ohodnocení a podporu, což v té zprávě tematizujeme taky.

O široké společenské zakázce mluvil v pondělí ve vysílání Českého rozhlasu Plus i ředitel výchovného ústavu v Moravském Krumlově Jan Košíček. Podle něj je potřeba ji nejdřív vyjasnit, až pak vymýšlet, co přesně by měla zařízení dělat. Jaká tedy ta aktuální poptávka je?
Jílka: Základní zakázka je trochu zformulovaná v zákoně 109 o výkonu ústavní a ochranné výchovy. Když ho budu parafrázovat, v ustanoveních je napsáno, že zařízení má dítěti poskytovat nějaké bezpečné prostředí a podporu k tomu, aby mu zajistilo harmonický vývoj po všech stránkách.

Zároveň vyžaduje, aby pracovalo s rodinou, podporovalo ji a výhledově pracovalo tak, aby se do ní mohlo dítě vrátit. Tady ale narážíme. Když začnu od konce, zařízení pro práci s rodinou mají jenom omezené možnosti a kapacity, mnohdy vlastně skoro žádné.

Chybí nějaká posila, co se týče personálu a odbornosti v sociální práci. Už tady, hned na začátku, tedy víme, že oni tu velmi obecnou poptávku, která se dá ze zákona vyčíst, nemůžou naplnit.

Frédy: To je ta obecná zakázka. Pak tam jsou ale i různé konkrétnější, kdy narážíme na specifické potřeby dětí.

Není to totiž jedna velká skupina ohrožených dětí, ale je to spousta podskupinek, kam spadají třeba děti se závislostmi, děti s poruchami chování, děti s postižením, děti s psychiatrickými diagnózami. A když tyto děti nasypeme na jednu hromádku, tak po zařízeních nemůžeme vůbec chtít, aby bez patřičného personálu a bez patřičných vodítek zajistila adekvátní péči a harmonický vývoj pro všechny tyto děti.

Zákon 109 není úplně dobrý a je dost překonaný. Kdybych ho dnes měla použít, použila bych ho asi jenom na dětské domovy. Jinde bych se už asi neodvážila s tímto zákonem operovat.

Jílka: Kdybych to obrátil a zakázku stanovil podle toho, co zařízení reálně můžou dělat, došel bych možná k závěru, že stát podle toho, co jim svěřuje za nástroje, kompetence a personál, tak z nich dělá vlastně nějakou hlídací službu nebo takové zařízení, které tomu dítěti poskytne úplně základní fyziologické potřeby: nechat ho někde přespat, dát mu najíst a poskytnout přístřeší.

Za současných podmínek ale prostě nemohou dosáhnout na individuálnější práci s dětmi nebo rodinným systémem a původním prostředím, ze kterého pochází.

Atmosféra v ústavech

Vnímali jste během návštěv atmosféru mezi lidmi v zařízení a jak ten systém třeba doléhá na personál?
Jílka: Myslím, že se trochu posouváme, a už tato série článků svědčí o tom, že se začínáme zaměřovat už i na zařízení a personál. Doposud byl fokus pořád zaměřený na děti, což je správně, ale úplně nám chyběla ta druhá linka.

Musím říct, že ze začátku, když jsme na návštěvy začali jezdit, byla atmosféra špatná. Špatná byla i ve vztahu k nám, kdy nám pracovníci i vyčítali, že se soustředíme jenom na práva dětí, ale nikdo se nezajímá o ně. To musím se vší pokorou říct, že se nám snad trochu podařilo změnit tím, že jsme se o problémy, které mají, začali zajímat v globálu.

Začali jsme spíš hledat příčiny než důsledky. Nevyslyšenost personálu je velká a to se pojí i s nedostatkem podpory. To ústí ve vyčerpání, frustraci i nezájem se do této oblasti a zaměstnání vůbec pouštět, zejména u mladších generací speciálních pedagogů a dalších odborníků. To je taková tichá tikající bomba.

Pane Jílko, vaše pozice je v něčem unikátní. Vy sám jste se nedávno nechal na několik měsíců zaměstnat v dětském domově se školou. Jaké to bylo? Vnímal jste nějaký střet s realitou?
Jílka: Těch střetů bylo hodně a vyznívají velmi ve prospěch zařízení a lidí, kteří tam pracují. Upřímně, to zařízení jsem si i trochu vybral s ohledem na jeho vedení a specifickou skupinu dětí, které tam mají.

To myslíte jaké typy dětí?
Jílka: Byly to děti s chováním náročným na péči, tedy skupina, která je z toho zbytku vydělená. Jsou to děti s poruchami chování, ale také s psychiatrickými onemocněními, se zdravotními nebo mentálními postiženími i s neurovývojovými poruchami.

Byl jsem ohromený tou profesionalitou. Překvapilo mě, jak tam děti fungují, i celková vyzrálost a otevřenost, s jakou tam lidé pracují. Ale bez toho to tam ani nejde. Tam nemůžete pracovat a být si sám v sobě jakkoliv nejistý, nemůžete jakoukoliv debatu nad pracovními postupy brát jako útok na sebe.

Otevřeně se tam řeší, jak kdo pracuje, jestli jsou některé postupy lepší nebo horší. Probíhají tam porady a hodnocení na týdenní bázi, dveře k vedení jsou neustále otevřené.

To podle mě zajišťuje vysokou míru profesionality, kterou možná my ani nevnímáme. Je to něco, co člověk musí zažít, když je toho součástí.

Druhý střet s realitou byl o tom, jak jsou ty profese náročné v tom, kolik za tím je práce, kterou člověk nevidí, co se týče organizačních a provozních činností, a kolik času má pak reálně na to dítě. Toho času na individuální směřování a naplnění cílů nakonec není moc.

JAK JSEM CHTĚL PRACOVAT S DĚTMI, ALE DĚTI PRACOVALY SE MNOU

Když jsem začal jezdit do dětských domovů a ústavů, měl jsem to štěstí, že jsme v týmu měli externisty z praxe, kteří při pohledu na velmi propracované systémy hodnocení a regulace chování dětí konstatovali, že je to… pic.twitter.com/GCIhnqqtFy

— Štěpán Jílka (@stepy08) August 30, 2024

Musí obcházet zákon

Odborníci upozorňují na nejednotnost v rozhodování soudů o udělení ochranné a ústavní výchovy. Vnímáte to také jako problém?
Frédy: Rozhodně ano. Je to i něco, čím se zabýváme i v souhrnné zprávě. Problém je v tom, že se úplně jednoduše řečeno může opravdu stát, že dvě děti spáchají stejnou věc, typicky nějaké loupežné přepadení, a odejdou s jiným výsledkem.

Jedno dostane ochrannou výchovu, což je správně, protože spáchá čin jinak trestný a dostane za to trestní opatření. Druhé dítě dostane ústavní výchovu, což mu dává jistá práva, a to právě i velké téma, kterým je právo na vycházky.

To je asi ten nejvýraznější rozdíl, proto se na tom pořád točíme. Zařízení to dítě musí na vycházku pustit, přestože má za sebou nějakou trestnou činnost a je docela pravděpodobné, že ji bude opakovat, když ho znovu pustíme ven. Anebo může také utéct.

Zařízení v tomto směru skutečně narážejí na to, že to dítě nemůžou pustit a tím v podstatě obchází zákon, respektive ho porušují.

Když se na to podíváme my jako právníci z kanceláře veřejného ochránce práv, tak tam reflektujeme potřebu zajistit dítěti bezpečí i ochranu společnosti. Upozorníme sice zařízení na to, že porušuje zákon, ale chápeme legitimní důvody, které k tomu má, a snažíme se najít řešení, které nebude úplně zasahovat do práva dítěte a naváže na individuální práci s dítětem.

Když to ale uvidí státní zástupce, který také dodržuje práva dětí a povinnosti v zařízeních, tak se s námi možná pohádá. Stává se, že se se státními zástupci neshodneme.

Tohle je přesně ten palčivý problém, na kterém můžeme perfektně ilustrovat nesmyslnost toho, že soudy rozhodují takhle nejednotně a neukládají ochrannou výchovu tam, kde ji ukládat mají.

A ta nejednotnost v rozhodování soudu plyne ze zákona?
Frédy: Zákon vlastně vůbec soudům neukládá, jak mají rozhodovat. Máme tady zákon o soudnictví ve věcech mládeže, který říká, za co se ukládají opatření, mimo jiné třeba dohled probačního úředníka, a právě i ta ochranná výchova. Je to ale spíš o tom, jak edukovaný soudce je.

Jílka: Pro člověka, který se v tom pohybuje denně a ta zařízení zná, tak je to jasnější. Ale pro soudce, který se k takovému případu dostane jednou za čas, to může být matoucí.

Ve výchovných ústavech a dětských domovech se školou se navíc může vykonávat jak ústavní, tak ochranná výchova. A pokud dítě spáchá zločin, a přitom už je v takovém zařízení, tak někdy soudci můžou nabýt pocitu, že je vlastně dostatečně potrestané tím, že tam je.

Soud tak často jen uloží nějaké napomenutí s výstrahou nebo obecně prospěšné práce, ale v praxi je pro zařízení velký rozdíl, jestli je dítě v režimu ústavní nebo ochranné výchovy. Prostřednictvím školení na justiční akademii se snažíme říkat soudcům, jaké to má praktické dopady a jaký je v těchto dvou režimech rozdíl.

Co by ale pomohlo úplně nejvíc, tak kdybychom ústavní výchovu oddělili. Je to rodinně právní institut, který má sloužit k tomu, že pokud se o dítě nemá kdo postarat a není možnost náhradní rodinné péče, tak mu ústavní výchova pomůže.

Ochrannou výchovu už vnímáme jako trestně právní institut a měla by ideálně být upravena jinými zákony, jinými normami a ideálně by se podle mě měla vykonávat i v jiných zařízeních. Tím bychom mohli předcházet takovým zmatkům.

Co vlastně rozhoduje o tom, jestli mladistvý, který spáchal zločin, putuje do věznice pro mladistvě, anebo do výchovného ústavu?
Frédy: Řekla bych, že v první řadě závažnost. A taky věk. Pokud 16leté dítě spáchá velmi závažný násilný trestný čin, dá se tam uvažovat o tom, že ho pošleme do věznice pro mladistvé. Pokud to je zase třeba nějaká krádež, majetková trestná činnost, dovedu si představit, že bude soud ukládat spíš ochrannou výchovu.

Je to asi i z toho důvodu, že stejně nemáme moc specializovaných věznic pro mladistvé. A ani v těchto věznicích nejsou úplně připraveni na práci s takhle mladou klientelou.

Jílka: Zmínit musíme i to, že u dítěte do 15 let představuje ochranná výchova to nejzávažnější a nejintenzivnější opatření, které můžete udělit.

Známe taky pár případů, kdy dítě po přesunu z ústavní do ochranné výchovy nepociťuje nic horšího. Ze zařízení pořád utíká, páchá další a další trestnou činnost. A soudy nemůžou vlastně udělat nic jiného než jim ukládat ochrannou výchovu stále dokola.

Jsou tu fakt případy dětí, které mají pět, šest, sedm ochranných výchov a systém už nemůže dělat nic jiného, jen čekat, dokud nebudou starší, a pak je posunou dál do restriktivnějšího typu zařízení v jiném segmentu.

Za každou zlostí je kus bolesti

Když se na to podíváme optikou dětí, jak ten systém dopadá přímo na ně?
Jílka: Primárně musíme připomenout, že za každou zlostí je kus bolesti. Jejich projevy a chování, to je jenom reakce na něco, co ony nedokázaly zpracovat, co se jim stalo v minulosti. Já osobně bych byl v jejich postavení rád, kdyby mi někdo pomohl zjistit, z čeho to pramení – to moje naštvání, potřeba se mstít nebo ubližovat.

Jako dítě bych byl proto zklamaný a naštvaný, že mě někdo někam zavře a stejně mi s tím nedokáže pomoct. Že na mě ti dospělí nemají dost času a prostoru, abychom mohli systematicky pracovat na tom se někam posunout.

Vlastně bych si pak řekl, že to nemá cenu. Rezignoval bych, zůstal v zajetých kolejích a postupně proplouval systémem dál, akorát že s horšími a horšími dopady s tím, jak bych stárnul.

Frédy: Zase se můžeme vrátit k otázce personálu. Dokud v zařízeních nebude dostatek zaměstnanců, těžko můžeme zajistit dětem individualizovanou péči a věnovat dostatek pozornosti tomu mladému zlomenému člověku.

Ve chvíli, kdy budou ústavy fungovat v malých skupinkách, ideálně třeba po čtyřech, bylo by to super. Ideálně i kdyby tam byl personál jeden na jednoho, aby se skutečně každý mohl věnovat jednomu dítěti, klidně to i střídat.

To by byl krásný model, řekla bych až skandinávský, ale to se samozřejmě u nás asi nestane. My budeme hodně rádi, když se zvýší aspoň kapacity personálu, ale myslím, že to pořád nebude úplně dostačovat.

Jílka: Je to naprosto klíčové. Často děti systémem procházejí tak, že do výchovných ústavů putují z dětských domovů. Je to jen kvůli tomu, že v dětských domovech se jim třeba nedostane dost pozornosti a individuální práce.

Paradox je, že dětské domovy téměř nemají odborný personál, jako mají alespoň výchovné ústavy a dětské domovy se školou. Kdyby se nám do dětských domovů podařilo dostat víc vychovatelů i odborných pracovníků, tak si myslím, že bychom rázem snížili počty dětí v dalších zařízeních.

Jak nahlížíte na to, že se s rodinou systémově nepracuje? To znamená, že se s rodinou udělá kus práce, ale pak se vrací do prostředí, které se nehnulo z místa. Souvisí to i s tím, že jsou zařízení tak přeplněná?
Jílka: Ano. My bereme jako řešení to, že dítě odebereme a „spravujeme“ ho. A tím máme splněno. To je ale jen část té celé práce, která se musí udělat. A tím, že ji neděláme, tak si systém hrozně špuntujeme.

K ústavní výchově musíme pořád přistupovat tak, že je to dočasné řešení. Pokud se nesnažíme pracovat na tom, aby se to doma spravilo, tak ani nemá smysl to dítě vracet, protože ten problém akorát řetězíme a zhoršujeme.

Dítě potom zažívá opakovaný pocit neúspěchu, kdy si to vztahuje na sebe, že ono selhává. Udělalo kus práce v zařízení, šlo domů, tam to zase nezvládlo a musí jít pryč. Mnohdy to je ale tím, že jme selhali my v původním prostředí.

Frédy: Práce s rodinou by hlavně neměla ležet na zařízení. Správně by to měl zajišťovat OSPOD, ale to samozřejmě záleží na kapacitách, které víme, že jsou naprosto omezené. To se asi všichni shodneme, že není úplně udržitelné.

V některých zařízeních jsme se setkali s tím, že měli dobré pracovnice OSPOD, které často samy iniciovaly případové konference. To je úplně super nástroj, který slouží k tomu, že se na odboru sejde rodina a domlouvá se společně další postup.

Zároveň se tím zavazuje rodina před dítětem i odborem. Je to dobrý nástroj, který je funkční i v zahraničí, třeba v Norsku. Nevěnuje se mu ale asi tolik pozornosti, kolik by mělo.

Jílka: Velký potenciál ale vidím i v zařízeních, protože mnoho z nich tu práci s rodinou umí, akorát na ni nemá prostor, čas, kapacity. Kdyby se jim to dodalo, tak jsou schopní. Podobná věc jako jsou případové konference probíhá i v přímo v ústavech.

Je to výzva do budoucna, a to vymyslet způsob, jaký to zařízení může dělat, jakým způsobem se může podílet na práci s rodinou, ale říct si taky, jaké pro to potřebuje podmínky, prostředky a nástroje.

Frédy: Říkáme v zásadě to stejné. V ideálním případě by mělo jít o multidisciplinární spolupráci mezi OSPOD a zařízením.

Narážíte na multidisciplinární spolupráci. Je pro vyřešení problému důležitá? Tedy aby spolupracovalo víc resortů než jen ministerstvo školství?
Jílka: To je úplný základ. Otevřeně můžu říct, že jsem hrozně naštvaný, když se začne zase mluvit o tom, jestli to je věc ministerstva práce a sociálních věcí, věc školství, zdravotnictví…

Uměle tady vytváříme škatulky a ano, chápu, musí to mít nějakou štábní kulturu, musíme být navázáni na nějaké rozpočtové možnosti. Zároveň si ale musíme uvědomit, že potřeby dětí jsou multioborové, stejně jako moje i vaše.

Důležitá je taky informovanost společnosti o tom, v jakém stavu to je. Dnes je důležité, to veřejnost věděla, protože tím vzniká určitý tlak, takové pnutí. To by mohlo někoho z politiků nebo někoho přimět něco dělat a vzít si to jako svoje téma.

Je důležité o tom mluvit, pojmenovávat problémy, mluvit o nich otevřeně a bez nějakého strachu, a prostě doufat, že tím vytvoříme prostředí, ze kterého můžeme začít přemýšlet nad tím, jak to můžeme změnit.

Frédy: Ještě bych dodala jednu věc. Jasně, když se do toho teď pořádně kopne, bude to stát hodně úsilí a hodně peněz. Je to ale výborná vstupní investice do toho, že se nám to vrátí jako společnosti.

Je potřeba na to nahlížet i tím, že když teď dáme dětem to, co potřebují, je tady ještě velká šance, že vyrostou ve funkční schopné jedince a nebudou čerpat peníze v jiných sférách, nebudou třeba závislí na státní podpoře.

Pak také, byť je to cynické říct, i udržování vězeňského systému něco stojí. A pokud těmto dětem nedáme to, co potřebují teď, hodně riskujeme, že budou opakovat vzorce chování svých rodičů donekonečna a budeme je v podstatě financovat zase v resortu spravedlnosti.

Jílka: A nejde jen o resort spravedlnosti, ale celkově si vytváříme klienty dalších návazných služeb a zařízení, pokud jim nedáme dostatečný prostor.

Je to o to víc depresivní, když to srovnám se situací v Norsku, kde teď jsme na služební cestě. Vnímáme, že jsme opravdu až o padesát let pozadu, a řešíme věci, které pro ně už ani nejsou téma.

Frédy: A zároveň tu klientelu mají stejnou. I Norsko se potýká třeba s rostoucí kriminalitou mezi dětmi, ale velice aktivně hledá řešení, jak zasanovat potřeby těchto dětí. Doufám, že se tam taky dostaneme.

Miroslav Harant

Související témata: krize ústavní výchovy, výchovný ústav, speciální pedagogika, rodina, děti, školství, dětský domov, dětský domov se školou, ústavní výchova