Děti se s genderovou nerovností setkávají od narození, nemají prostor o problémech mluvit, říká odbornice
„Od chvíle, kdy dítě začne vnímat, vidí genderové stereotypy,“ říká genderová expertka z organizace NESEHNUTÍ Eva Colledani, která byla jednou z řečnic na mezinárodní konferenci The Europe of Tomorrow: Gender Equality and the Economy. Mluvila o roli vzdělávání pro genderovou rovnost. Jaké stereotypy jsou nejčastějí a co je třeba změnit, vysvětlila v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.
V jaké době se děti začínají setkávat s genderovou nerovností?
V podstatě od narození, protože už když vybíráme například věci pro novorozence, jsou rozdělené na to, co je pro holky a co pro kluky. Od chvíle, kdy dítě začne vnímat, ať už je to na billboardech, v televizi, v reklamách, ty stereotypy vidí. Další věc je kontakt například s příbuznými nebo dalšími lidmi ve společnosti, odkud může začít stereotypy přebírat.
Index rovnosti mužů a žen: rovné zastoupení nastane za tři generace. Vývoj v Česku patří mezi nejpomalejší
Číst článek
Třeba ty, že kluci nepláčou?
Nebo, že když žena brečí, je hysterická. To jsou stereotypy, které se týkají emocí. Je problém, že principy mentálního a fyzického zdraví, osobní rozvoj, budování vztahů nebo komunikace mezi lidmi nejsou zásadní témata. Maximálně existují někde v pozadí a pár vyučujících je možná rozebírá. A patří do toho i téma práce s emocemi. Je potřeba mluvit o tom, jak vnímat vlastní emoce, jak jim rozumět, jak je reflektovat a jak o nich mluvit.
Jaké jsou stereotypy, které v sobě mají mladí lidé stále zakódované?
Vnímám, že jsou témata, o kterých mladí nemají moc prostor mluvit a začínají tím, co slyšeli v televizi nebo od rodičů. Až postupem času zjišťují, že existují i jiné možnosti.
Typickým stereotypem momentálně je, že „gayové a lesby mi nevadí, ale ať se tolik neprojevují na veřejnosti“ nebo „ať nepořádají Pride“ a podobně. Hodně často říkají, „něco mi nevadí, ale…“ nebo „sexuální násilí mi vadí, ale zase to neberme tak moc vážně“. Vidíme, že problémům možná rozumí, ale občas nejdou až úplně na konec toho řešení.
Máte pocit, že se vnímání mladých lidí u některých témat posunuje, nebo už posunulo?
Dlouhou dobu jsme se věnovali sexismu v reklamě. Na tom to vidíme úplně nejlépe. Když jsme začínali, nikdo moc netušil, co je to sexismus, vyučující nás představovali s tím, že jdeme učit o sexu.
Sexistické prasátečko
V rámci projektu Sexistické prasátečko udělovala organizace NESEHNUTÍ anticenu za nejvíce sexistickou reklamu roku. Po deset let trvání projektu se snažili upozorňovat na neetické reklamy, které různými způsoby diskriminují ženy nebo muže.
Teď už sexismus existujeme jako určitý pojem ve veřejném prostoru. Dnes mladé lidi téma sexistické reklamy už odrazuje. Mají pocit, že to už jejich generace nemůže tvořit a když vidí sexistickou reklamu, předpokládají, že ji vytvořil někdo z generace jejich rodičů nebo prarodičů. Vnímají, že to do dnešního světa už vůbec nepatří.
Dále se posunuje vnímání tématu, jako je souhlas při sexu, o kterém se teď hodně mluví, hlavně na sociálních sítích. Mladí lidé se o téma více zajímají, sice to nutně neznamená, že mu více rozumí, ale já předpokládám, že tomu tak může být. Přetrvává u nich ale představa, že si to musí vyřešit sami v sobě. Někdy mají problém pochopit, že je to strukturální problém naší společnosti.
Jakým způsobem o těchto všech tématech s dětmi a mladistvými mluvit? Jak jejich vnímání posunout?
Už to, že se s nimi o tom bavíme, je velká věc. Měli bychom se s nimi o tom bavit způsobem, že jim zároveň nasloucháme. Když děláme workshopy na školách a přijdeme do třídy, někdy učitelé řeknou, že když děti nebudou poslouchat a budou zlobit, dostanou písemku. Což je špatný přístup.
Chceme, aby tam žáci byli svobodně, aby nám sami řekli, co chtějí nebo potřebují slyšet, co jsou témata, která teď řeší. My jim můžeme představit určitě příklady nebo zkušenosti, nejčastěji pracujeme s modelovými situacemi. Můžeme se pak bavit o různých řešeních dané situace nebo o odlišných pohledech na situaci. Potom je už na nich, jak s informacemi dále naloží. Jestli je zahodí, budou o nich přemýšlet nebo je dále rozvíjet.
V čem, podle vás, vzdělávací systém nejvíce selhává, když mluvíme o genderové rovnosti?
Největším selháním je nedostatečná podpora vyučujících. Nemají prostor pro sebevzdělávání. Je důležité, aby vyučující měli platformy, kde se můžou setkávat a kde můžou o věcech mluvit, což tady chybí.
Vyvíjíte materiály pro vyučující. Jaká jsou nejčastější doporučení, která jim dáváte?
Jedna z nejdůležitějších věcí je netlačit na žáky. Chápeme, že je to těžké, protože učitelé a učitelky musí určitá témata odučit. Ale je problém, když vyučující řekne, že budou mít dvě hodiny matematiky a pak si o daném tématu popovídají. Je potřeba to řešit hned, protože děti potřebují cítit a vědět, že to, co oni cítí a prožívají, je důležité. Vyučující by se tedy měli snažit, aby měl každý možnost mluvit a bylo ho slyšet.
The Europe of Tomorrow: Gender Equality and the Economy
Jedním z témat českého předsednictví Rady EU je genderová rovnost. Tento týden v Pražském kongresovém centru mezinárodní konference The Europe of Tomorrow: Gender Equality and the Economy. V rámci konference se řešila témata jako limitace vzdělávání dětí a mladých genderovými normami, vliv genderové nerovnosti na mentální zdraví a vznik depresí nebo poruch příjmu potravy, tzv. body shaming nebo gender pay gap, tedy rozdíl mezi finančním ohodnocením na základě genderu.(více o konferenci a vládním Odboru rovnosti žen a mužů zde)
