Na Havlovu amnestii nebyla společnost připravená, myslí si ex-kriminalista Mareš
Kdysi elitní vyšetřovatel pražské mordparty, dnes civilní zaměstnanec Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Josef Mareš se podílel nebo je přímo autorem projektů, jako jsou Případy 1. oddělení, cyklus Devadesátky, minisérie Docent a třeba taky výstava o komunistické perzekuci hokejistů v 50. letech.
Vystudoval kybernetiku na ČVUT a Policejní akademii. U policie byl skoro 30 let, do civilu odešel v listopadu roku 2019. Namísto vražd teď pátrá po zločinech komunistického režimu.
Případy 1. oddělení jsme nosili do televize dlouho zbytečně, vzpomíná jejich spoluautor Josef Mareš
Z čeho víc běhá mráz po zádech, co je horší? Zločin režimu, nebo zločin jednotlivce nebo organizované skupiny?
Myslím, že složitější nebo těžší je zločin režimu, protože proti tomu se jednotlivec může těžko bránit.
Měl jste rád matematiku a fyziku, netroufal jste si na práva. Nemůžu se zbavit pocitu, že fyzikální uvažování je pro vyšetřování důležitější než přesná znalost paragrafů.
Já jsem s tím neměl problém, ale opravdu mi šla matematika a fyzika a byl to pro mě nejjednodušší způsob, jak odložit vojnu, na kterou jsem tenkrát nechtěl jít. Takže jsem se rozhodl pro vysokou školu, kde byla zkouška z matematiky a fyziky a myslel jsem si, že tam mám víc šancí. Bál jsem se, že by mi vojáci nedali odklad a musel bych rukovat a po té vojně už se málokdo vrátil ke studiu. Pokud máte matematické myšlení, tak vám ta matika těžká nepřipadá, naopak se těžko učíte něco zpaměti, protože vám to někdy přijde zbytečné.
Kriminální série Devadesátky a předtím Případy 1. oddělení, to byl divácký trhák. Devadesátky se staly nejsledovanějším tuzemským seriálem za posledních 18 let. Už když jste se pouštěli do druhé řady Případů 1. oddělení, uvědomovali jste si, jak těžké bylo navázat na velmi úspěšnou první řadu? A byly Devadesátky ve smyslu rozhodování jednodušší?
Nebyly, bylo to to samé. Těžší to bylo v tom, že druhou sérii jsme psali s Honzou Malindou, takže jsme se vzájemně povzbuzovali a utvrzovali v tom, že jsme schopni to napsat minimálně tak dobře, jako byla první série. U Devadesátek jsem to psal sám, Matěj Podzimek se přidal až na konci, takže jsem to celé psal sám a sám jsem si pokládal otázku, jestli jsem schopen to napsat sám.
Mrázek, Běla i Jonákův Discoland. Seriálová pražská mordparta se vrací ke kauzám z devadesátek
Číst článek
Čím to je, že v 90. letech bylo třikrát více vražd než nyní? Souviselo to třeba i s Havlovou amnestií?
Stoprocentně, amnestie za nárůstem zločinnosti stála ve velké míře. Já jsem rozuměl tomu, proč ji Václav Havel vyhlásil, vzhledem k tomu jak byl trestaný a všechno ostatní, ale bohužel ta společnost a hlavně amnestovaní lidé nebyli připraveni na tu svobodu, dopláceli jsme na to pak všichni.
Co je pro vyšetřovatele složitější, souhra náhod hloupého vraha, nebo dokonalá vražda?
To je složité, protože když přijdete na místo a není tam pachatel, tak nevíte, jestli je spáchaná dokonalá vražda, nebo je to souhra náhod popleteného pachatele. Ten případ je pro vás těžký tím, když o tom nic nevíte a přemýšlíte, jestli to vyšetřuje dokonalý vyšetřovatel, jestli on sám nedělá nějakou chybu, kterou by měl vidět, ale zrovna ji nevidí. Dobré je to, že to nikdy nevyšetřuje jednotlivec, ale vždycky skupina a záleží na té skupině, jak funguje, jaký oni mají zápal a tah na branku a to je nejdůležitější.
Natáčení seriálu
O Případech 1. oddělení se napsalo mnohé, případy jste přinesl do televize s Janem Malindou sám osobně. Jak to tenkrát bylo?
Nosili jsme to tam oba a dlouho zbytečně. Pořád jsme klepali na nějaké dveře a já už na to neměl moc nervy. Tenkrát ty případy vznikly hlavně díky Honzovi, který pořád s nějakou buldočí vytrvalostí do té televize chodil a pořád někoho sháněl, s kým bychom se mohli podělit o ten nápad.
Až jsme narazili na Michala Reitlera, předtím nám velice pomohl Jirka Strach, který má nemalý díl na tom, že vůbec ten seriál vzniknul a jaký byl, protože nám v tom radil. Potom bohužel shodou náhod to nerežíroval on, ale pak se to rozjelo. Většinou jsme tam chodili oba, s tím, že Honza řekl, že jsem Mareš a pak už mluvil on, ale je to jeho zásluha. Já ztrácel nervy, říkal jsem si, že to asi není dobrý nápad, že to necháme být a budeme dělat něco jiného.
Šéf pražské mordparty Mareš odchází do civilu, u policie byl tři dekády
Číst článek
Maminka Jana Malindy byla prý vyšetřovatelka. Tak mě napadá, kolik žen je v této profesi?
V rámci kriminální policie to není půl na půl, ale ten počet hodně stoupá. Já když přišel na vraždy, tak tam nebyla žádná, pak tam byla od roku 1995 jedna na operativě, a když jsem končil v mordpartě, tak nás bylo řádově dvacet a z toho byly čtyři ženy.
Musím se zeptat na počasí při vyšetřování. Pomohlo vám někdy, nebo jste ho někdy naopak moc proklínal?
Spíš proklínal. Ideální případ by byl, kdyby těsně před vraždou nebo po ní začalo sněžit a pachatel tam nechal stopy. Takový případ se i stal, ale v Praze sníh tolik nedrží a je tady těch stop moc. Ale byly případy, kdy jsme stáli nad mrtvolou, přemýšleli, co budeme dělat, najednou se objevil mrak a slejvák. Přikryli jsme mrtvolu, dali do pohřebního vozu a odvezli na pitevnu a prohlíželo se to až tam, protože počasí nám to zhatilo.
Druhá věc, když přijedete na to místo, tak se dlouho z pozice nezúčastněného diváka nic neděje, čekáme na to, až ho ohledá lékař, a já na tom místě stojím a čekám. Takže jsem se kouknul předtím na vaší předpověď a věděl jsem, že si musím vzít dvoje teplé ponožky a teplé boty. Vždycky se to dělá hůř, když je venku zima a nejste v pohodě.
Otázku na počasí jsem musela položit, to je moje profesní deformace. Máte i vy nějakou?
Mám. Když jezdím po Praze, tak dřív jsem to znal podle fotbalových hřišť a podle hospod, teď když jedu, tak je to někdy až otravné, protože říkám, že za rohem jsme měli vraždu, pak popojedeme a já říkám, že tam se zastřelil frajer a tak. A spolujezdec se otočí a řekne mi, že ho to nezajímá.
