Přejíst se, vyzvracet. A znovu. Problém jménem jídlo trápí čím dál víc dívek

Praha 23. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Podle dat poskytnutých Ústavem zdravotnických informací a statistiky narostl v Česku od roku 2010 počet dívek s poruchou příjmu potravy dvojnásobně. Odkud statistici ta čísla čerpají a počítají se tam děti, mladiství, mladí dospělí? 
Vyžádali jsme si data týkající se počtu lidí, mužů, žen, dívek a chlapců, kteří mají jednu z diagnóz poruch příjmu potravy, a dostali jsme data od roku 2010 do roku 2023. Alarmující skok nastal u mladých dívek do 18 let. Data odrážejí počet dětí, specificky dívek, které dostaly jednu z diagnóz poruch příjmu potravy, což typicky bývá v rámci zdravotnictví anorexie nebo mentální bulimie. Jde o děti, které se dostaly do péče nějakého psychiatra, nebo byly hospitalizované a byly diagnostikované. Odborníci se ale shodují, že statistiky zachycují pouze minoritu reálně postižených dětí a dospívajících a že počet mladistvých, kteří mají nějakou z těch diagnóz, bude pravděpodobně mnohonásobně vyšší, protože řada z nich se léčí mimo přetížené zdravotnictví, nebo se neléčí vůbec. 

Takže za posledních 14 let se počet dívek s poruchou příjmu potravy zdvojnásobil. Abych si to dokázal nominálně představit, týká se to tisícovek, desetitisíců?
V roce 2010 bylo diagnostikováno 1199 případů poruch příjmu potravy u dívek, to znamená u dětí do 18 let, a v roce 2023 bylo případů na 3 a půl tisíce. Nové případy se objevují každý rok a pak jsou i ty dívky, které měly diagnózu už ze dřívějška a které se musí léčit. Statistika je alarmující, protože poruchy příjmu potravy jsou dost nebezpečné. Podle statistik každý desátý pacient nemoc nepřežije a naprostá většina nemocných jsou mladé ženy. Roste podíl nejmladších pacientek, to znamená dívek ve věku 10 až 14 let. 

Proč počet nemocných roste

Mají odborníci, ne nutně statistici, ale lékaři, nějaké vysvětlení, proč tak prudce stoupají případy poruch příjmu potravy u mladších žen, u dívek? 

Asi každého napadne, že společnost klade větší důraz na vzhled u dívek. Dívky jsou častěji vystavované komentářům týkajících se jejich vzhledu. Pak tu jsou nějaké sociokulturní vlivy, kterým se úplně nelze vyhnout a mají silný dopad na formování identity mladých lidí. Patří mezi ně například sociální sítě, tlak na hypervýkonnost, dietní marketing, zkrátka celá tato kultura zaměřená na diety a vzhled. Pak je tam nějaký vliv rodinného prostředí, kdy rodiče hrají významnou roli v tom, jestli se u dítěte, u dívky projeví porucha příjmu potravy. I rodiče bývají často pod vlivem dnešní doby a sociokulturních vlivů, což má velký dopad na dítě. Klíčové pro rodiče je, aby se sami zamysleli nad tím, jak komunikují s dětmi, s dcerami, jakým způsobem se oni sami vztahují ke svému tělu, jestli kupují domů dietní produkty, jestli se často váží, prohlíží se v zrcadle a doprovází to negativními komentáři, protože děti jsou jako houby a nasávají všechno, co rodiče dělají. 

Neměli bychom zapomínat ani na chlapce, protože ti tvoří až čtvrtinu všech případů poruch příjmu potravy. To je taky docela velké množství. 
Je a některé studie ukazují, že čtvrtina, někdy až třetina případů všech poruch příjmu potravy postihuje muže a chlapce. Jenže kvůli stigmatu jsou muži a chlapci často poddiagnostikovaní, což u nich zvyšuje riziko komplikací. 

Jakože se říká, že muži by něčím takovým nemohli trpět, tak proč bychom to u nich měli diagnostikovat? 
Přesně tak a je asi více stigmatizované než u dívek, když se muži a chlapci přílišně zaměřují na svůj vzhled a svoje tělo. Každopádně tato nemoc se u kluků a mužů často projevuje jinak než u dívek. U mužů se často rozvíjí poruchy příjmu potravy přes touhu po svalnaté postavě a minimálním množství podkožního tuku. Tomu se říká bigorexie a je to charakterizované intenzivním zaměřováním se na cvičení a užíváním různých fitness doplňků, například proteinových prášků a podobně. Další druh poruchy, která se vyskytuje u chlapců, je ortorexie, což je obsesivní snaha stravovat se správně a zdravě. Nárůst tohoto chování je často spojený s takzvaných biohackingem a urputnou snahou optimalizovat spánek, pohyb, výživu, různé výživové doplňky. To paradoxně může vést k nelaskavému a až zničujícímu přístupu k vlastnímu tělu a zdraví.

Ve statistikách, které jsi shromáždila pro iROZHLAS, jsem se dočetl, že velký nárůst případů nastal během pandemie covid-19. Chápu správně, že to bylo v rámci psychických potíží, s nimiž děti a mladiství obecně v izolaci bojovali? 
Nárůst případů byl viditelný už před pandemií, ale covid-19 byla taková atomová bomba, která zhoršila stávající situaci. Poruchy příjmu potravy jsou často spojované s úzkostí a neschopností regulovat své emoce a tím, že pandemická situace přinesla obrovskou nejistotu, tak se tyto problémy často prohloubily. Během pandemie děti taky často nevěděly, co očekávat. Bylo tam hodně nejistoty a jídlo byla jedna z mála věcí, kterou mohly dostat pod kontrolu. Jsou i studie, které ukazují, že i tím, jak se děti často viděly na obrazovkách, si byly více vědomy toho, jak vypadají, a byl tam větší tlak na vzhled, což zase otevřelo dveře k rozvoji duševních potíží. 

Takže vizualita všech těch videokonferencí, učení se na dálku a podobně na Zoom, Google Meet a tak dále, měla vliv na to, že čím častěji se na sebe dívám, tím víc si můžu přijít například silnější, než bych si přál?
Děti se mnohem častěji na sebe koukaly do zrcadla, akorát to nebylo zrcadlo, ale obrazovka, takže byly mnohem častěji konfrontované s tím, jak vypadají, zároveň se tam mohly srovnávat s tím, jak vypadají ostatní, často měly mnohem více času na to, aby se pohybovaly na sociálních sítích a sledovaly různé influencery. Během covidu byl taky velký tlak na cvičení, vznikla spousta fitness videí o tom, jak cvičit doma, všichni měli čas zabývat se tím. Všechny tyto faktory přispěly k tomu, že nastal obrovský nárůst ve statistice. 

Úzkost, strach, ztráta kontroly

Už jsi zmínila několik případů poruch příjmu potravy. Zapamatoval jsem si například ortorexii, nicméně jsou tu i ty nejznámější, jako je anorexie, bulimie. Jaký je mezi tím rozdíl?
Asi nejznámější je mentální anorexie, která je charakterizovaná extrémním omezováním příjmu potravy, strachem z přibírání na váze i přesto, že daná osoba může mít podváhu. Je narušené vnímání vlastního těla, pocit, že je člověk stále tlustý, i když už má extrémní podváhu. Mentální bulimie je charakterizovaná opakovanými epizodami přejídání, po nichž následuje kompenzační chování, jako je například zvracení, užívání projímadel nebo nadměrné cvičení, kdy se člověk snaží vykompenzovat kalorie, které snědl. Zase je tam intenzivní strach z přibírání na váze, ačkoliv váha může být normální, či dokonce podprůměrná. K bulimii patří i pocit ztráty kontroly nad jídlem během epizod přejídání. 

Jaké jsou známky, signály toho, že se něco s mým kamarádem děje, kdybych mu chtěl pomoct a on neviděl, že má nějakou potíž? Jsou to věci, které mohou sledovat rodiče, učitelé, učitelky, tak na co nejčastěji doktoři upozorňují, že bychom si toho měli všímat u našich blízkých, kteří mohou mít podobné potíže? 
Hlavní věc jsou změny chování kolem jídla. Pokud naše dítě, které dříve jídlo neřešilo, nejednou přestává jíst, mění typ svačin nebo jídlo vyhazuje, tak toho bychom si měli všímat. Také pokud dítě tvrdí, že už jedlo nebo nemá hlad, a toto se opakuje, tak by rodiče měli být ostražití. I chování ve škole může být signálem, například pokud dítě přestává chodit do školní jídelny, nebo naopak tráví nad školním obědem extrémně dlouhý čas, protože oběd ve školní jídelně může být jediné jídlo, které si dítě dovolí sníst. 

Ten daný den. 
Přesně tak. Pak je tam nějaké zaujetí jídlem, to znamená, pokud dítě začíná být posedlé zdravým životním stylem, recepty, vařením a snaží se tím získat kontrolu nad tím, co jídlo, které jí, obsahuje. Často tyto děti, říkám děti, ale samozřejmě se to týká i dospělých, mohou začít vařit pro ostatní, ale sami to uvařené jídlo nejíst. Může se stát, že o jídle hodně mluví, nebo se naopak konverzacím o něm vyhýbají. Častou známkou bývá, když se člověk začíná vyhýbat společným aktivitám, které by narušily stravovací režim, to znamená, že je tam velký důraz na to, aby se jedlo v určitý čas, aby se jedly určité potraviny. Souvisí i s takovými rituály a plánováním, když daná osoba dopředu vyžaduje vědět, kam se půjde do restaurace, co je tam přesně za nabídku, a potřebuje si jídlo plánovat víc než předtím. To všechno můžou být varovné signály. 

Jak se lidé trpící těmito poruchami cítí? Co popisují za pocity, jaký je jejich vztah k jídlu? 

Často je to celé podložené úzkostí a strachem, kterým je většinou přibírání na váze. Úzkost je spojená s výběrem a konzumací jídla a tím, že nad ním člověk nějakým způsobem ztrácí kontrolu. Často je tam stud a silný pocit viny po jídle, zejména pokud tito lidé snědí víc, než si naplánovali. Dochází k izolaci a osamělosti, protože se vyhýbají jídlu ve společnosti. Často jedí sami, izolují se od ostatních. Cítí se nepochopení nebo posuzovaní za svoje stravovací návyky. Často mívají obsesivní myšlenky, neustále nad jídlem přemýšlejí, počítají, kolik kalorií má daná porce, kolik hmoty přiberou, pokud snědí dané jídlo. Pak je tu pocit ztráty kontroly, když se daný člověk například přejídá a ztratí kontrolu nad množstvím snědeného jídla. Můžou následovat pocity znechucení nad sebou až deprese a zoufalství, podrážděnost, změny nálad a tak dále.

Jsou i faktory, které děti ohrožují a nahrávají tomu, že by se u nich porucha příjmu potravy mohla vyvinout? 
Když jsem se bavila s psycholožkou Terezou Makovou, tak jsem zjistila, že je tu taková kategorie dětí, která by mě asi nenapadla, kdybych to neřešila s odborníkem, a jsou to děti s nadváhou. Jsou totiž často chválené za hubnutí, používají se u nich různé grafy a tabulky na sledování váhy, a pokud jsou tyto děti zavaleny těmito informacemi a důrazem na hubnutí a včas se to nezastaví, tak se to může přehoupnout na druhou stranu. Děti můžou začít hubnout a získat více negativní vztah ke svému tělu. V případě, že je u dítěte nějaká predispozice k obezitě nebo dítě je obézní, tak je zásadní pracovat s ním citlivě, nespoléhat se jenom na to, že ho budeme chválit za hubnutí. Určitě by se mělo pracovat s nutričním terapeutem, je důležité hledat vhodná slova přiměřená věku dítěte právě proto, aby se podpořil zdravý vztah k jídlu a k vlastnímu tělu a aby se to nepřehuplo do některé z poruch příjmu potravy. Je důležité zmínit, že ne všechny poruchy příjmu potravy jsou vidět. Některé osoby, které mají poruchu příjmu potravy, nemusí mít podváhu. Často se to může týkat lidí, kteří na první pohled vypadají úplně zdravě, normálně, ale i oni mohou být podvyživení. 

Když už se to přehoupne, tak ten problém řeší doktor. My ale víme, že dětských psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů je v Česku málo. Jak zásadní je to problém v řešení poruch příjmu potravy?
Zásadní, protože u poruch příjmu potravy jako u všech duševních nemocí je včasný zásah klíčový pro to, aby se daná osoba vyléčila, aby se jí udělalo lépe nebo aby se alespoň zotavila. Nemusí se z nemoci úplně vyléčit, ale potřebuje se naučit mít ji pod kontrolou a udržitelně s ní žít. Nedostatek kapacit v péči se odráží na schopnosti poskytovat potřebnou pomoc včas. Problém není jen v nedostupnosti specializované péče, ale také v absenci propojení mezi různými úrovněmi péče. Chybí efektivní přechody z hospitalizace do ambulantní péče, což pak vede k tomu, že se děti často vrací zpět do nemocnic. Dalším problémem, o kterém se často mluví ve spojitosti s duševním zdravím, je nedostatečné začleňování do komunity. Když je dítě hospitalizované, pak ho propustí z nemocnice, tak tam pak neproběhne správná integrace zpátky do společenského života, do školy a dítě se zase vrací zpátky do nemocnice. Chybí efektivní komunikace a spolupráce mezi různými rezorty, tedy mezi nemocnicemi, školou, různými sociálními službami. Co tomu může zásadně pomoci, jsou pomocné sítě v regionech. Kdyby se budovaly a využívaly různé regionální služby jako nízkoprahová centra, komunitní centra, centra pro rodiny a tato centra byla byla propojená s nemocnicemi, se školami, tak by to mohlo systému výrazně pomoci. Mohlo by to pomoci nemocným dětem a mohlo by to snížit tlak na nemocnice.

Když se nebudeme spoléhat na stát a budeme chtít pomoci my sami, tak jak s dětmi nejlépe mluvit o těchto problémech tak, abychom je nezhoršovali, a naopak jim pomáhali je řešit? 
V první řadě je dobré s dítětem navázat dialog a začít jemně, bez nějakého zastrašování nebo přímého vyjádření obav. Můžete říct třeba: „Zdá se mi, že jsi v poslední době smutnější než dřív. Ráda bych si s tebou popovídala o tom, jak se máš.“ Je důležité dát dítěti nějaký čas na to, aby zareagovalo, protože nemusí být připravené se o tom ihned bavit. Pokud dítě rozhovor odmítne, tak je vhodné zkusit to později. Pokud je problém už rozvinutější, tak je možné, že dítě bude reagovat i odmítavě, ale i tak má smysl snažit se s ním bavit a zdůrazňovat, že nechcete, aby se trápilo, že chcete, aby mu bylo dobře, a ujistit ho, že stojíte na jeho straně a že nejdete proti němu. Je možná dobré, aby si rodiče dopředu zjistili informace o poruchách příjmu potravy. K tomu mohou využít například krizovou linku pro rodiče, která jim pomůže se v tématu zorientovat. Tyto krizové linky jsou dostupné jak pro rodiče, tak pro děti. Rodiče také můžou dětem nabídnout, jestli si na tu linku nechtějí zavolat. Tyto linky jsou samozřejmě anonymní. Dítě pak taky můžeme podpořit k návštěvě školního nebo dětského psychologa. Jsou tu také různá krizová centra, která mohou pomoci poskytnout odbornější pomoc jak pro děti, tak pro dospělé. Cílem krizových ošetření je napojení se na nějaký tým odborníků, včetně psychoterapeuta, nutričního terapeuta a psychiatra podle závažnosti situace. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize, CNN Prima News.