Duševní zdraví mladých je čím dál horší. Chybí prevence i odborná pomoc, upozorňují psychiatři

Praha 29. července 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

S kolegy jste zkoumali duševní zdraví mladých dospělých Čechů. Na co jste přišli? 
Přišli jsme na to, že výsledky jsou rok od roku horší. Duševní zdraví zkoumáme už od roku 2014, kdy jsme s tímhle výzkumem začali. Během let 2017, 2020 a teď 2023 jsme mapovali zdraví dál a vidíme zhoršující se stav duševního zdraví mezi mladými dospělými. Hůře jsou na tom ženy než muži. Narůstá nám jak depresivní symptomatika, tak syndromy vyhoření a celkově se mezi mladými dospělými zhoršuje duševní pohoda. (Výzkumu, který probíhal v loňském roce, se zúčastnilo celkem 507 mužů a 520 žen ve věku 18 až 30 let všech stupňů dosaženého vzdělání, pozn. red.)

Jaká je to věková skupina? 
Zajímala nás věková skupina 18 až 30 let.

Zmiňovala jste, že tato skupina Čechů je na tom stále hůře. Ve výsledcích průzkumu jsem zaznamenala, že jeden z deseti lidí má příznaky těžké deprese. Jak moc je to alarmující? 
Jenom bych upřesnila, že je to dotazníkové šetření, takže nemluvíme o tom, že jeden z deseti lidí by trpěl depresivní poruchou a je to pouze nějaká zvýšená depresivní symptomatika. Každopádně ano, to zjištění je alarmující. Narůstá nám procento respondentů, kteří patří do kategorie těžké deprese. Můžeme se sice uchlácholit výsledky, že většina respondentů pořád patří do té minimální až skoro žádné depresivní symptomatiky, ale 10 procent je velmi alarmujících. Zároveň víme, že ruku v ruce s depresivní symptomatikou jde i suicidalita. Přímo jsme se doptávali, jestli se někdy v životě pokusili o sebevraždu. Celkem 7,5 procenta respondentů uvedlo, že se v minulosti o sebevraždu pokusili, což jsou opravdu velmi alarmující výsledky a s kolegy bijeme na poplach. 

Přibývá lidí, kteří popisují syndrom vyhoření. To byla asi polovina respondentů. Jaké jsou příčiny? 
Vyhoření popisujeme jako stav celkového vyčerpání – fyzického, kognitivního, emočního, neschopnosti soustředit se na pracovní požadavky. Může zatím stát spoustu faktorů, samozřejmě se na to musíme podívat v kontextu. Všichni máme za sebou dobu covidovou, kdy mladí dospělí právě v době izolace často ukončovali své vzdělání. Neuměli navázat sociální vztahy, neuměli správně komunikovat face to face. Nějak se na to pozapomnělo, protože se všechno přesunulo do online světa. Takže i tohle může pro ně být výzva, zařadit se zpátky do pracovního prostředí, které probíhá v každodenní komunikaci, a správně fungovat. Možná je to pro ně větší výzva, než bychom čekali. Zároveň u mladých dospělých pozorujeme jakousi vyšší křehkost, zvýšené úzkosti a vyšší problémy s navázáním sociálních vztahů. Všechno se nám to do duševní pohody mladých dospělých tak prolévá. 

Zanedbávaný životní styl

Jak moc se to zhoršilo za těch deset let, kdy na výzkumu pracujete?
Jen bych upřesnila, že v roce 2014 jsme sbírali data od všech dospělých, takže 18 až 65. Až v roce 2023 jsme se soustředili pouze na mladé dospělé. Z předchozích sběrů dat jsme si vybrali vzorek, který je věkem odpovídající mladým dospělým. Na něm vidíme, že zatímco do roku 2020 byla tendence spíš klesající a zvyšovalo se povědomí o důležitosti duševního zdraví, tak teď se na něj v podstatě úplně zapomnělo. Absolutně jsme podcenili význam a důležitost fyzického zdraví pro zdraví duševní. Nemáme implementované žádné programy prevence, které by nám duševní zdraví jakýmkoliv způsobem zlepšovaly. 

Myslela jsem, jestli máte data k porovnání, jak na tom byli lidé s duševním zdravím před deseti lety, jak je to teď? Co se vám ukázalo, že se nejvíc zhoršilo? 
Jednoznačně depresivní symptomatika. Ta během covidu, takže v letech 2020 a 2021, vzrostla do výšin. Sice nám už mírně klesla, ale pořád stagnuje ve vyšších číslech. Ještě jsme se ani nevrátili na čísla z roku 2014. To samé se děje v případě vyhoření – pozorovali jsme klesající tendenci, ale s covidem a zhoršením se ekonomické situace, předpokládáme i kvůli probíhající válce v Evropě, se duševní zdraví v průběhu těch deseti let opravdu zhoršilo. 

Jak velkou roli v tom hraje životní styl mladých dospělých? Podle průzkumu téměř 40 procent respondentů kouří nebo kouřilo, tři čtvrtiny z nich pijí alkohol a asi 4 procenta z toho víc než čtyřikrát týdně.
Fyzické zdraví je pro naše duševní zdraví klíčové. Vidíme, že konzumace alkoholu nebo i kouření jsou často berličky pro zvládání stresu. Lidé se neumí vypořádat se zátěžovou situací, tak sáhnou po sklence vína nebo po cigaretě. A těch 40 procent lidí, kteří kouří nebo kouřili v minulosti, je opravdu velké číslo. Jsme dokonce nad evropským průměrem. I v konzumaci alkoholu bohužel vévodíme žebříčkům. Chybí tu programy nebo aktivní upozorňování na to, že je konzumace alkoholu škodlivá. A je opravdu alarmující, kolik mladistvých má k alkoholu přístup a začínají ho běžně používat jako copingovou strategii pro stres místo zdravějších strategií.

Pak bych také upozornila na výsledky, co se týče spánku. Nezdravý životní styl se nám totiž propisuje i do problémů se spánkem. Viděli jsme, že až třetina mladých dospělých má problémy se spánkem a neřeší je s lékařem. Takže došli k tomu, že uznávají, že tam problémy jsou, ale ještě neudělali ten krok dál, aby to aktivně začali řešit. Všechny problémy fyzického zdraví se nám sčítají a podepisují se na duševním zdraví víc, než bychom si chtěli přiznat. 

Kdy je ta chvíle, kdy mám začít řešit problémy se spánkem se svým lékařem?
Může se nám stát, že se špatně vyspíme, ale když už jsou ty problémy natolik pervazivní, že nám zasahují do každodenního života – cítím se unavený v práci, nejsem schopen se soustředit nebo místo toho, abych si šla zasportovat, bych se šla pospat – tak to už je chvíle, kdy bychom měli zpozornět. Měli bychom se vrátit zpátky k základům spánkové hygieny – odložit mobilní telefony, počítače, zkusit se zrelaxovat. A dát tomu taky nějakou pevnou strukturu. Opravdu se snažit dodržet alespoň sedm, osm hodin spánku denně v přibližně stejnou dobu, zároveň se nesnažit si spánek rozporcovat během dne na odpolední šlofíky. 

Když shrneme životní styl mladých dospělých, co vám ten průzkum ukázal? Pijí alkohol, kouří, málo nebo špatně spí… Jak moc se tím liší od starších věkových skupin?
Děláme to, co vidíme u našich rodičů. Takže když životní styl srovnáme a s kategorií 18 až 65 let nebo s těmi obecně dospělými, tak vidíme úplně ty samé návyky. Děti si tedy opravdu odnáší to, co vidí u rodičů. Doptávali jsme se, jak to měli s prvním alkoholem, s kým ho ochutnali, a velice často je to právě s rodiči. I kouření často vidí u rodičů. A to, co se v mládí naučí, si potom nesou dál. 

Co duševní zdraví ovlivňuje nejvíc?

Vrátím se ke srovnání s duševním zdravím mladých dospělých před deseti lety. Už jsme říkali, že se to zhoršilo. Zajímalo by mě proč? Zmiňovala jste covidové roky. Je to to, co duševní zdraví ovlivnilo nejvíc? 
Znovu bych zdůraznila, že nesmíme podceňovat zdravý životní styl. Vidíme, že naši mladí dospělí nejenom, že pozapomněli na péči o duševní zdraví, ale pozapomněli právě i na zdravý životní styl. Nevíme, co zatím stojí, jestli je to nedostatek času nebo financí, nebo prostě jenom nedostatek vědomostí o důležitosti fyzického zdraví. Ale je to jedna z důležitých věcí. Potom je to taky kvalita sociálních vztahů. Opět se můžeme vrátit k době covidové a k tomu, že jsme se přesunuli na sociální sítě a velká část komunikace s našimi vrstevníky probíhá online. Mladí dospělí mají problém navazovat kvalitní sociální vztahy a pečovat o ně, a tím pádem pečovat i sami o sebe. Vidíme tak důležitost i těch sociálních vztahů. Když máme dobrou síť, oporu, která nás podrží, tak i to zlepšuje naše duševní zdraví. Síť ale musí být reálná. Musí být face to face, nemůže to být síť kamarádů, kde si dáváme srdíčka na postech a považujeme to za adekvátní komunikaci. I to se tedy propsalo do duševního zdraví – to, že jsme se přesunuli do online světa, přestali komunikovat a zapomněli, jak na to. 

Dá se říct, jestli to všechno dopadá víc na muže, nebo ženy? Podle výsledků průzkumu zmiňované úzkosti, deprese a syndrom vyhoření častěji trápí mladé ženy.
Ano, vidíme, že depresivní symptomatika vyhoření a stres celkově dopadá více na ženy. A i u žen vidíme větší vliv fyzického zdraví na zdraví duševní. Zároveň jsou to ženy ve věku 18 až 30 let. Všichni mladí dospělí procházejí velkými změnami, ukončují vzdělání, vytvářejí si nové rodiny nebo se odstěhují od svých rodičů. U žen je tam samozřejmě i dopad toho, že můžou mít plány na rodičovství, které na ně mohou mít větší dopad než na muže. Samozřejmě záleží na nastavení partnerů a rodiny, ale i tohle může být jeden z důvodů, proč ženy trpí větším stresem. 

Pochopila jsem správně, že u žen je fyzické zdraví víc propojené s tím duševním, takže by se o něj možná měly víc starat?
Ano, například právě v otázce konzumace alkoholu, kdy si muži vybudovali větší resilienci na vliv alkoholu na fyzické a duševní zdraví. To ale neznamená, že by ho měli podceňovat, jen je statistická významnost u žen o něco větší. 

Jak velkou měrou se na duševním zdraví mladých dospělých podepisují systémové problémy, jako je třeba nedostupná odborná pomoc?
Odborná pomoc přichází, až když je zle. A tady bych apelovala na to, že podobně jako jsme si zvykli chodit k lékaři na preventivní prohlídky, tak bychom měli začít ještě mnohem dřív. Měli bychom začít s preventivními programy a s aktivní péči o duševní zdraví, aby nedošlo na to, že vyhledáváme lékaře, psychology, psychiatry, až když je pozdě, a potom čekáme měsíce, někdy marně. Tady bych tedy apelovala na to, že je potřeba vybudovat adekvátní síť, která se bude starat o prevenci a klást důraz na to, že se o duševní zdraví musíme aktivně starat. Neděláme pro sebe nic a v tuto chvíli chybí vzdělávání a podpora. Takže spíše než hasit oheň, když už hoříme, bychom se měli snažit, aby ani nezačal. 

Jak by prevence nebo podpůrná síť měly vypadat? 
K mladým dospělým se nejlíp dostaneme online. Existují programy, zmíním například Nevypusť duši, které se snaží mladým dospělým pomáhat, ale určitě by to chtělo zvýšit povědomí i skrz MŠMT. Měli bychom péči o duševní zdraví zařadit i do vzdělávání, aby si děti tu důležitost uvědomovali už ve školách. Naučíme je, že je zdravé si mýt ruce, že je zdravé si čistit zuby, ale proč je neučíme, že je důležité postarat se i o zdraví duševní? Tady znova apelujeme na to, abychom snížili stigmatizaci. Přestali s tím, že když někdo navštěvuje psychologa nebo psychiatra, když se aktivně stará o své duševní zdraví, tak je na tom něco špatně. Na tom nic špatně není a pojďme naopak tohle chování chválit. 

Pomoc státu

Zmiňovala jste, MŠMT, další rezorty s tím jdou určitě ruku v ruce. Jste v kontaktu se zástupci rezortů? Zajímá mě, jestli chystají rychlé změny nebo jakékoliv kroky, které by pomohly k tomu, aby na tom mladí Češi byli duševně lépe. 
Obávám se, že rychlé změny nejsou možné. Tohle je opravdu o tom, aby se tu pečlivě vybudoval systém. 

A na několik let. 
Přesně tak. My jsme vědecko-výzkumná instituce. Zmapovali jsme stav, upozorňujeme na to a svolali jsme i tiskovou konferenci, takže bijeme na poplach. Ale není už v našich silách, abychom tenhle kolos rozpohybovali. Apelujeme tedy i skrze tyto rozhovory a další média, že je potřeba, aby lidé, kteří sedí v těchto institucích, aby si to opravdu vzali k srdci a kolos rozpohybovali. Dali jsme jim data, ke kterým jsme poskytli čísla. A teď je odpovědnost na nich. 

Na druhou stranu se nedá říct, že by to stát úplně zanedbával. Máme tu reformu psychiatrické péče, Národní akční plán pro duševní zdraví do roku 2030, v rámci kterého po celém Česku vznikají Centra duševního zdraví (CDZ). Postupně by jich mělo být asi sto, zatím je jich něco málo přes třicet. Jako společenskou výzvu duševní zdraví označila i Evropská komise. Je to tedy málo? 
Je to strašně málo. I CDZ většinou vznikají při větších městech. Vůbec nechci podceňovat jejich práci, dělají, co mohou, ale je to malinké zrnko písku v tom, co bychom potřebovali. A i CDZ nemají ve svých kapacitách to, aby splňovali jak intervenci, tak prevenci, tak vzdělávání. Takže i tímhle bychom jim mohli pomoct, že bychom prevenci udělali aktivně a jinak. Jak už jsem říkala, vzdělávání může nastat mnohem dřív. Nemusí to dojít až do toho, aby lidé vyhledávali CDZ, když už je pozdě. 

Jak to vidíte s duševním zdravím mladých Čechů za dalších deset let? 
Zůstávám optimistická. Natáčíme poté, co jsme vyhráli mistrovství světa, a výzkumy ukazují, že účast na sportovních akcích zlepšuje duševní zdraví a snižuje pocit osamělosti. Takže když vyhrajeme ještě pár mistrovství, bude to s naším duševním zdravím skvělé. A tím, že na to upozorňujeme, tak věříme, že se teď zvýší povědomí. Upozorňujeme na to, co je potřeba s tím dělat. Stačí začít malými kroky. Každý může začít sám u sebe a začít o své duševní zdraví pečovat. Pečovat začne i o své okolí, o své vztahy. Věříme, že těmito malými krůčky se můžeme opět dostat na lepší úroveň duševního zdraví. Odpovědnost ale nemůže být jen na ministerstvech, musí být i v každém z nás. Pojďme se zamyslet, co jsme pro své duševní zdraví udělali dnes, co jsme pro něj udělali včera, co bychom pro něj mohli udělat zítra. Pojďme chodit do schodů místo toho, abychom si vzali výtah, ke svačině si místo brambůrků vezmeme jablko. Pojďme se tedy těmi malými krůčky snažit aktivně zlepšovat jak naše zdraví fyzické, tak naše zdraví duševní. Pečujme o naše vztahy, snažme se o kontakt s našimi blízkými. A já věřím, že to bude lepší.