Pojďme vařit s indiány
Do National Museum of the American Indian ve Washingtonu DC jsem se těšila. Nečekala jsem krásné, ale naivní příběhy z pera Karla Maye o Vinnetouovi, ale jak je mým zvykem, šla jsem za poznáním a chutěmi. Budova muzea je interesantní stavba a já doufala, že nejen zvenčí, ale že i expozice budou stát za to. Navíc jsem se těšila na návštěvu restaurace Mitsitam, kde vaří autentická indiánská jídla připravovaná šéfkuchařem s indiánskou krví.
Hned v úvodu přišlo zklamání, restaurace prochází rekonstrukcí a nahradil ji výdejní pultík s omezenou nabídkou. Vzhledem k tomu, že překlad domorodého slova „mitsitam“ znamená „pojďme jíst“, nic jiného mi nezbylo, a tak jsem tam v improvizovaných podmínkách zašla a vás zvu také!
Než se pustíme do jídla
Chodím po muzejních exponátech a stále víc si uvědomuji, jak jsou naše znalosti o původních obyvatelích Severní Ameriky okleštěné. Indiáni nám splývají v jeden celek vyznačující se malovanými mokasíny, tomahawkem, čelenkou na hlavě, válečným pokřikem, divokou jízdou prérií, lovem bizonů, plavbou v kánoi, zdobeným totemem, barevným týpím, dýmkou míru a nekonečnou svobodou a volností.
Neplatili žádné daně, nepotřebovali hypotéku, nikdo jim nechodil kontrolovat, čím topí, nehonili si triko ve vyhlášených luxusních restauracích, kam přijeli luxusním SUV.
Po příchodu „bílého muže“ – tady jenom vsuvka, kde jsme byly my, „bílé ženy?“, že jsme indiánům nestály ani za zmínku –, tedy po příchodu evropských kolonizátorů na americký kontinent se život indiánů obrátil natolik, že vyústil ve fakt, že jim „bílý muž“ postavil dvě muzea, jedno tady ve Washingtonu DC a druhé v New Yorku.
Indiánské rozmanitosti
Původní obyvatelstvo severoamerického kontinentu obývalo obrovské území současných Spojených států. Od severních oblastí až po pouště dnešního Texasu. Od východního pobřeží až po současnou Kalifornii. Původní obyvatelstvo žilo v kmenech podle rodů, tomu odpovídala i jazyková, kulturní a stravovací rozdílnost jednotlivých kmenů.
Tímto složitým úvodem jsem se dopracovala ke gastronomii, která zákonitě vycházela z prostředí, jaké ten který kmen obýval, kde žil, kde kočoval.
Strava indiánů vycházela z dostupných zdrojů jednotlivých oblastí, třeba na Velkých pláních žili lovci bizonů. Právě odtud pochází týpí z bizoních kůží a indiánské oblečení. Hlavní složkou bylo maso, divoké plody, ořechy a jedlé kořeny rostlin. Jak je známo, maso bizonů obsahuje méně cholesterolu a i zbytek stravy je vlastně v souladu s módními trendy moderního Američana.
Lokální plodiny
Jihovýchodní region byl bohatý na zemědělské plodiny. Pěstovala se zde kukuřice, fazole, dýně a slunečnice. Lovila se zvěř a ryby. I dnes musíme uznat, že to byl gurmánský ráj. Na severozápadním pobřeží se spoléhalo na bohatství oceánu. Hlavní složkou byl losos, žádný obarvený z farem, dále pak posbírané mušle a maso z mořských savců, zkrátka vše od ryb až po tuleně.
Jihozápadní kmeny pěstovaly kukuřici, fazole, dýně, ale také chovaly ovce a kozy.
Obrovské zalesněné plochy východu a severovýchodu byly zdrojem zvěře, především jelenů a bobrů. Strava byla doplněna ořechy, bobulemi a jedlými kořeny. Pěstovala se kukuřice, fazole a dýně.
Arktida a Subarktida takové možnosti neposkytovaly, hlavní zdrojem stravy byli mořští savci, jako jsou mroži, tuleni a velryby. V řekách se lovily ryby a nepominutelnou složkou bylo i maso karibu.
V oblastech Velkých jezer se lovila zvěř a ryby, z nich především tresky a síh.
Je pochopitelné, že každý region měl unikátní způsoby shromažďování, přípravy a konzumace stravy, které odrážely možnosti a tradice.
To mi potvrdila i návštěva muzea, která stála za to.
Na čem jsem si pochutnala
Abych byla upřímná, šlo o docela odvážnou záležitost. Provizorní výdejna nahrazující restauraci moc důvěry nebudila, ale fronta lidí nasvědčovala tomu, že asi bude vše v pořádku, a tak jsem objednala dvě jídla (o moc víc v nabídce nebylo). Salát z divoké rýže a klasiku klasik, buffalo, chcete-li po našem bizona.
Salát jsem pro vás připravila, pochoutku z bizona připomínající eintopf vařit nebudeme. Bizonů je pořád nedostatek, nikde se v okolí New Yorku ani Washingtonu neprohánějí. V supermarketu také v nabídce nebyl, a tak to nechám na vaší návštěvě třeba už zmodernizované restaurace Mitsitam v National Museum of the American Indian ve Washingtonu DC.
Salát z divoké rýže
Divoká rýže má svoji unikátní chuť, každý pokrm ochutí, ať jde o jednoduché jídlo či gurmánskou specialitu. Používá se jako příloha, ale také jako lůžko pro rybu, drůbež nebo maso. Nasladko ji lze přidat k palačinkám, ale hodí se i k vaječným amoletám či do quishe. Přidává se do polévek, ale nejlépe vyzní v salátech. A právě jeden z nich si dnes připravíme.
Ingredience na jablečný dresink:
6 lžic jablečného octa
4 lžíce medu
180 ml rostlinného oleje
čerstvě namletý pepř a mořská sůl
Ingredience na salát:
1,5 litru zeleninové vývaru
200 g divoké rýže
1 ks mrkve, oloupat a nakrájet na tyčky
3 lžíce sušených brusinek
1 velké rajče
5 ks jarní cibulky
70 g piniových oříšků, opražit na sucho
30 g nepražených dýňových semínek
3 hrsti salátových lístků, nejlépe baby špenát
Postup:
Připravíme dresink. V menší misce smícháme a vyšleháme všechny ingredience, dáme do lednice odpočinout.
Na salát:
Ve velkém hrnci dejte vařit rýži v zeleninovém vývaru, přiveďte k varu a poté snižte teplotu, přikryjte pokličkou a vařte asi 45–55 minut, dokud nebude rýže měkká. Poté rýži rozložte na plech vyložený papírem na pečení a nechte ji vychladnout.
Vychladlou rýži přendejte do hlubší mísy, přidejte oloupanou a na sirky nakrájenou mrkev, sušené brusinky, na kolečka nakrájenou cibulku, piniové ořechy a dýňová semínka. Vše promíchejte a poté přidejte připravený dresink. Přikryjte a dejte do lednice vychladit. Servírujte na lůžku z listů salátu nebo špenátu, rýži doplňte zbytkem dresinku.
