Espresso kulturním dědictvím? Itálie se znovu pokouší dostat svůj tradiční nápoj na seznam UNESCO
Plná a intenzivní chuť, sametová, ale taky lehce nahořklá vůně čerstvě namletých pražených kávových zrnek a taky krémová oříškově hnědá pěna. To všechno ve velmi kompaktním podání malého šálku. Asi tak nějak by se dalo popsat italské espresso. Nápoj, na který jsou Italové tak pyšní, že se ho opakovaně snaží dostat na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Ministerstvo zemědělství už podalo žádost o zápis Národní komisi UNESCO pro Itálii, která ji teď vyhodnocuje. Do konce března ji pak musí předat centrále agentury OSN v Paříži. A pak se uvidí.
Italské úřady chtěly espresso dostat na seznam už loni, s žádostí ale neuspěly. O zápis totiž požádaly nezávisle na sobě dvě organizace – Svaz na ochranu tradičního italského espressa a region Kampánie. Podle serveru Euronews už se ale podařilo spor vyřešit.
PRAVÉ ITALSKÉ ESPRESSO
Pravé italské espresso by se mělo podávat v množství zhruba 25 mililitrů. Mělo by mít silné a bohaté aroma s květinovými, ovocnými, čokoládovými a taky praženými tóny. Na patře po jeho vypití musíte cítit plnou a sametovou chuť se solidní dávkou hořkosti.
Nejde jen o nápoj jako takový. Pití espressa je pro Italy společenským a kulturním rituálem, součástí národní identity. Od Benátek až po Sicílii podle agentury AFP denně vypijí zhruba 30 milionů porcí espressa – ať už v malých porcelánových šálcích nebo malých skleničkách.
Itálie chce svoji tradici zachovat. Zvláště když se pod názvem espresso stále častěji podávají i nápoje, které tradičním kvalitám ani zdaleka neodpovídají.
Je docela běžné, že se na seznam UNESCO dostanou nápoje. Figuruje na něm už například tereré, tradiční nápoj jihoamerických indiánů, nebo belgické pivo.
Přímo z Itálie je na seznamu třeba tradiční výroba šumivého vína prosecco z oblasti Benátek. A najít se tam dá i kávová kultura, a to ta turecká a vídeňská.
