V Branticích na břehu Opavy se voda prohnala skoro všemi příbytky. Vyplavená zůstala i penzistka Dagmara. Její dům je stále bez nábytku a monotónně v něm vrčí jeden vysoušeč.

Topí plynem a do kamen láduje dřevo, které dostala od obce. Ani netuší, že dříví pro notnou část obyvatel sehnal jako dar spolek Cesta naděje života.

Dagmaru naložila do auta dcera a veze ji do humanitárního skladu. „Beru si Savo a nějaký kyblík s barvou. Základní věci, nic víc,“ říká penzistka unaveným hlasem. Ve skladu je k dispozici spousta věcí, od lopat přes oblečení, nádobí až po generátory.

„Doposud si pro to lidé chodili, teď změníme systém a budeme rozvážet podle požadavků lidí ve vsi,“ vysvětluje Přemysl Šedý ze spolku Cesta naděje života.

Šedý má na sobě vojenské oblečení a tak si ho místní pletou s vojáky, kterých v Branticích slouží osmdesát. Jsou tu ženisté a brigáda rychlého nasazení z Jindřichova Hradce.

„Pomáháme, kde je potřeba. Aktuálně tady a na Ukrajinu začneme jezdit později. Já osobně asi hodně pozdě, protože jsem vyplýtval všechnu dovolenou,“ vysvětluje dobrovolník, který několikrát vezl humanitární pomoc do frontových oblastí na východ Ukrajiny a do Chersonu.

‚Tady se uplatní‘

Dva vojáci právě seskakují z terénní šestikolky, kterou rozvážejí po Branticích naštípané dřevo a další materiál. Šestikolky patří spolku Cesta naděje života. „Ty jsou také určené na Ukrajinu, ale tady se hodně uplatní,“ říká zakladatel spolku Marián Bizub.

Bizub je původem z východního Slovenska, měl tam firmu, ale postupně se přestěhoval do Opavy a sídlo spolku zřídil v Kravařích. „To nám zatopila voda velmi rychle, pak mě ještě vypláchla v Opavě, ale celkem se nám podařilo sklad uchránit. Autobus se sprchami jsme chtěli odvézt na Ukrajinu právě v den povodní, takže jsme ho přesměrovali sem. Složili se na něj lidé a firmy ve veřejné sbírce,“ vysvětluje.

Autobus parkuje ve sportovním areálu v Zátoru, kde sídlí dobrovolní hasiči a kde nocují dobrovolníci a někteří vojáci. „Sem chodili lidi pořád, hodně dobrovolníci, chtěli vyprat ručníky, oblečení. Chodili se sem i sprchovat. Teď už je toho míň, ale lidi používají sušičky. Doma nemají, voda vzala i sušáky na zahradách, mají tam vlhko,“ popisuje hlavní pradlena Jarmila Trčková.

Trčková počítá s tím, že autobus nebude potřeba a tak se vrátí ke svým povinnostem doma. „Podle mě ještě pár dnů,“ myslí si. Poslouchá ji Marián Bizup, který se dohodne s krizovým štábem a podle toho rozhodnou. Zřejmě to bude brzy, protože autobus už zdobí dvě ženy samolepkami s ukrajinskými nápisy a logy sponzorů, kteří přispěli největší částkou.

„Odřídím to na Ukrajinu sám s kolegou. Počítám, že tam autobus zůstane. Rusové trefili spoustu našich aut, minulý týden zahynuli dva moji ukrajinští kolegové. Takže jednou trefí i náš autobus,“ říká Bizub bez stopy nějaké nostalgie.

Na Ukrajině byl mockrát. „Na Slovensku jsem měl stavební firmu, kde pracovali Ukrajinci. Proto jsem založil humanitární organizaci. Máme tam několik projektů a mnoho dobrovolníků. Šedesát mých známých a kamarádů už zemřelo,“ dodává.

Spolek Cesta naděje života postupně shromáždil na Bruntálsku 57 dobrovolníků jak z Česka a Slovenska, ale třeba i z Polska, Francie, Itálie nebo dva z lotyšské Rigy. „Je třeba dodat, že dalších třicet lidí řešilo věci doma online,“ říká.

90 procent domů

V Branticích podle nezávislého starosty Daniela Říhy vyplavila voda devadesát procent domů, takže pomoc krizemi ošlehaných dobrovolníků využívá na sto procent. Oceňuje, že se dívají dopředu.

„Oni pomáhají nejenom tady a hned, ale vědí, co bude potřeba za týden, za měsíc. Přemýšlejí dopředu o tom, jaké bude potřeba shánět věci, co lidem bude scházet. Nejsou místní a to je také dobře, mají odstup. Navíc s sebou přinášejí čerstvou energii, nové nápady, můžeme se střídat. Podobně nám tu pomohli hasiči z jižní Moravy, kteří zažili tornádo,“ přibližuje Říha.

V Branticích je podle starosty Říhy zhruba osmdesát lidí, kteří nemají kde bydlet, takže obec hledá nouzové ubytování.

„Počty se mění podle toho, jak se lidem daří opravovat nemovitosti. Někteří věřili, že to před zimou stihnou, ale nejde to vždycky tak rychle. Lidi teď nemyslí na to, že budou potřebovat ledničky, pračky a podobně. My na to sice myslíme, ale v tuto chvíli to není priorita. Dobrovolníci nás nutí, abychom to řešili hned teď, protože za měsíc bude pozdě,“ doplňuje.

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít