Válka zanechává rány i na duši. Uprchlíkům z Ukrajiny pomáhají v Polsku také psychologové
Útěk před válkou, několik dnů na cestě, bez spánku, bez jídla s nejistou vidinou budoucnosti. S tím bojují uprchlíci z Ukrajiny nejen při samotném opouštění ohrožených oblastí. Psychické problémy je mohou provázet i poté, co se dostanou do bezpečí. V přijímacích centrech pro běžence v Polsku jsou připraveni jim pomoci psychologové, kteří s nimi mluví i jejich mateřštinou.
Tatiana utekla z rozbombardovaného Severodoněcku v Luhanské oblasti s dcerou Marijou. Jak říká, na vlastní oči viděly zkázu.
Poslechněte si reportáž o životě v uprchlickém centru ve varšavské sportovní hale Torwar
Čtrnáct dnů se ukrývaly ve sklepě, než je dobrovolní záchranáři vyvedli ven a odvezli na bezpečnější místo. Pak se přes Lvov dostaly až do Polska a teď v uprchlickém centru ve varšavské sportovní hale Torwar přemýšlejí, kam dál.
Uvažují o cestě do Finska, kde je velká ruskojazyčná menšina. „Během toho všeho mi zemřela maminka. Ani jsem ji nemohla pochovat. Bydlely jsme v pětipatrovém domě až úplně v posledním patře. V bytě vedle nás vybuchly granáty a nám nezbylo nic jiného než se přestěhovat do sklepa,“ vypráví svůj příběh pro Radiožurnál.
„Dvoutýdenní pobyt ve sklepě se na nás podepsal. Dcera se nastydla, tedy ženské orgány si nastydla, jestli mi rozumíte. Má nervy na pochodu. Já se ještě jakž takž držím. Je to pro nás stále šok. V našem městě leží na ulicích mrtvá těla. Nikdo je nesbírá, protože všechny márnice jsou plné. Město prakticky přestalo existovat,“ pokračuje.
Uprchlík je jako výsadkář, musí jít nalehko, říká ukrajinská psycholožka Tavanceva o útěku do Česka
Číst článek
Marije je 19 let, pracovala na poště, kde se také dozvěděla o tom, že pošťáci mezi sebou organizují evakuaci. Odvezli je ze Severodoněcku do vedlejšího města, kde byl větší klid, a odtud jeli příměstským vlakem a potom dálkovým spojem do Lvova.
„Ve sklepě s námi žili i psi a kočky. Dělili jsme se s nimi o všechno. I o hrníček vody. Pod strop jsme dávali různé nádoby a vodou prosakující z povrchu se nám za celý den naplnil po kapkách třeba i celý kbelík,“ vzpomíná Marija.
Podle Tatiany zasáhla válka do životů úplně všech. V uprchlickém centru vyhledala pomoc psychologů.
V centru pracuje i kněz, Tatiana se tudíž jako věřící obrátila i na něj. Dojalo ji, že v Polsku dostala nejen jídlo a místo na spaní, ale i čisté povlečení, náhradní oblečení a boty. Když s dcerou přijely, nevěděly, kam to vlastně přijely a co s nimi bude.
Pomoc uprchlíkům
Úkolem psychologů v uprchlickém centru podle terapeutky Ady je, aby ihned zareagovali na emoce běženců, kteří jsou po dlouhé cestě velmi unavení.
Zatím ještě nezahajují ozdravnou psychoterapii, protože uprchlické středisko je pouze přechodným místem pobytu běženců. S terapií se musí začít, až si běženci najdou stálé místo pobytu a budou se opravdu cítit bezpečně.
‚Byli jsme poslední.‘ Novináři utekli z obklíčeného ukrajinského Mariupolu, pronásledovali je Rusové
Číst článek
„Jsme otevření jakýmkoli formám pomoci. Objímáme ty lidi, hladíme je, mluvíme s nimi, posloucháme je. Pomáháme jim zařídit záležitosti závažné i docela banální. Někdy hlídáme děti a snažíme se jim vytvořit takové prostředí, aby se v něm cítily v bezpečí a zase byly šťastné,“ vysvětluje Ada.
„Už to je velký pokrok, když oni sami chtějí mluvit o tom, co prožili, a chtějí to ze sebe dostat, vypovídat se z toho. Samozřejmě že tu teče hodně slz. Chápeme to, nasloucháme jim. Klademe jim další otázky, aby o těch prožitcích mluvili dál. Poskytujeme jim ale také péči a ujištění, že tady už jsou v bezpečí, že tady se jim nemůže nic zlého stát,“ uzavírá.
Je 14 hodin a do haly Torwar právě přivezli v termokrabicích teplé jídlo – bude oběd. To je jeden z pevných a neměnných bodů v denním režimu tohoto uprchlického centra. Obyvatelé haly ale věří, že už brzy vymění sportovní středisko za nějaké jiné ubytování, kde přečkají dobu, než se budou moci opět vrátit do svých domovů na Ukrajině.
