Lidé s negativním postojem ke stárnutí umírají dřív. Je lepší optimistický přístup, upozorňuje socioložka
„Stárnutí je naše budoucnost, má smysl to obejmout, protože nás to stejně čeká. Je lepší mít vyhlídku do budoucnosti zahalenou optimismem než scénářem zkázy,“ radí socioložka se zaměřením na stárnutí Lucie Vidovićová z Masarykovy univerzity v Brně. „276 tisíc seniorů a seniorek je vystaveno některé formě týrání, je to skoro každý třetí,“ upozorňuje v rozhovoru pro Radiožurnál.
Už čtvrt století se zabýváte sociologií stárnutí. Jak vás osobně výzkum stárnutí ovlivnil?
Žiju tím každý den, zkoumám i samu sebe, nebo se začínám zapojovat do výzkumů osobním vhledem, a je fakt, že se hodně změnila témata. Když jsem jako 19letá začínala, bylo to o aktivním stárnutí, jak je to skvělé a báječné, a teď už vidím, že tam je spousta výzev. Ale o to jsem i motivovanější v tom dál pokračovat.
Nebojíme se stáří, ale jak se k nám ve stáří budou lidé chovat, vypráví socioložka Lucie Vidovićová
A jaké ty výzvy jsou?
Stárnutí s sebou nese nějaké bolesti, nějaké nemoci, nějaké ztráty, zároveň je to velká příležitost pro rozvoj, jsou tam úkoly, které máme před sebou vývojově. Je faktem, že nikdy nebudeme tak mladí a zdraví, jako jsme dneska.
A stárnutí je naše budoucnost a má smysl to obejmout a říct si, že nás to stejně čeká. Ať už individuálně, nebo jako společnost, a proč si to ošklivit, proč si to neudělat hezké, nesnažit se si říct, že to je součást života a že se na to můžeme připravit, mít vyhlídku do budoucnosti spíš zahalenou optimismem než scénářem zkázy.
A umřu dřív, když budu mít v hlavě scénáře zkázy?
Výzkumy to naznačují, je to skoro o sedm let. Lidé, kteří mají negativní postoj ke stárnutí, umírají dřív. Ono to může znít i logicky, že se nechtějí dožít toho, čeho se bojí. Ale je to zbytečné, výzvy tam jsou, ale žijeme v relativně moderní společnosti, a máme možnosti, jak se podpořit v problémech stárnutí.
Jako socioložka říkáte, že naše společnost funguje v takzvaném modelu tří krabic…
Někteří autoři říkají, že se to rozvolňuje, ale já to kolem sebe nevidím, vždy v nějakých vlnách přijde úder, který mě přesvědčí, že jsme ještě daleko od nového nastavení, kdy by nás věk nepředurčoval nebo nám nevadil. Tři krabice – to je mládí, kdy se na něco máme připravovat, potom práce, a pak stáří, kdy už nemáme žádné role.
25:58
Pohyb mi dává do života optimismus. Nepřemýšlím o tom, jestli mě něco bolí, říká 77letá krasobruslařka
Číst článek
Reálný život funguje jinak, spousta lidí se snaží vzdělávat i v pozdějším věku a hledá si nové příležitosti. Ale není to tak, že bychom viděli ve třídách, že by se vzdělávali lidé mladší a starší, nebo že by na pracovním místě byly týmy výrazně věkově smíšené.
Proč vnímáme hodnotu člověka jako pracovní sílu, jako kdyby to ostatní už nebylo? Nebo máte pocit, že se to mění?
Ne, jak nastavujeme politiky a opatření, tak je to pořád o tom, kde je produktivita, jak dostat lidi víc na trh práce. A ono to má význam, protože práce je zdrojem sebehodnoty, jak si časujeme svůj den, přináší to sociální vztahy, práce je důležitá, ale není to všechno, co máme. A pak je spousta prací, které nerozpoznáváme jako práce, známe to u matek, které se starají o děti, vidíme to i u těch seniorů.
Když člověk sedí v křesle, moc toho už nemůže, ale dělá telefonického dobrovolníka, obvolává třeba další osamělé lidi, nebo se modlí za někoho, to jsou věci, které přispívají, také toho člověka kultivují. A nejsou jako hodnota rozpoznávány.
‚Správný a špatný‘ věk
Ageismus, spousta lidí vnímá jako diskriminace na základě věku. Co to doopravdy je?
Ráda to přirovnávám k ideologii, představě, že věk je zdrojem nižší hodnoty – když nemáte ten správný věk, a naopak, když vás opravňuje k něčemu, když správný věk máte. Teď nově se k ageismu zapojuje i negativní mluva o vyhraněné skupině lidí, takže tam můžeme zařadit jak postoje, stereotypy, tak věkovou diskriminaci, když lidem neumožňujeme vstup do nějakých služeb nebo společenství.
32:24
Na své stáří myslete už ve čtyřiceti, radí ředitel organizace Elpida. Ta nabízí seniorům nejen kurzy
Číst článek
Teď mi přišlo zajímavé, že když ústavní soudci mluví o tom, že v souvislosti s rozhodnutím ohledně důchodů jsou terči obrovské kritiky, na kterou nejsou zvyklí. Takže na to se dá nahlížet skrz brýle ageismu, že to je něco, co nás neuvěřitelně popuzuje.
Proč jsme vlastně tak posedlí měřením času?
To může být i hluboká antropologická konstanta, něco, co v sobě máme. Ale je to také relativně moderní záležitost, osobní hodinky jsou pár set let, v renesanci to nenajdeme. Tehdy bylo přirozenější se řídit biorytmem, pozorováním těla a přírody.
Ale v současné chvíli, jak se společnost rozrůstá, je jednoduché to dělat přes věk, je to jednoduché číslo, každého člověka označíte a stanovíte pravidla, a tím můžete společnost spravovat. Když jsme dělali výzkum, polovina české populace řekla, že jim věk napovídá, co mají od člověka očekávat, že si můžeme podle té nálepky udělat nějaký obrázek.
Kolik je týraných seniorů v Česku?
Těch nejhorších forem je to zhruba tři tisíce lidí ročně, u takzvaně měkčích forem, jako je podrývání důstojnosti, jsme na 276 tisících seniorů a seniorek starších 65 let, je to skoro každý třetí senior a seniorka. Je to kombinované a jsou tam všechny možné představitelné a bohužel i nepředstavitelné útoky, ať už je to finanční zneužívání, šmejdi po internetu, sexuální zneužívání, s tím vším naši senioři a seniorky mají zkušenost.
Zatím nemají žádné dovolání, protože nikdo tu věc nemá ve své gesci a je tam spousta legislativních děr, protože se oběti často dostávají do důkazní nouze, nemají dostatek důkazů, aby policii přesvědčili, že se o týrání jednalo. Takže je před námi velký úkol toto napravit.
Poslechněte si celý rozhovor v audio v horní části článku.
