Američtí kandidáti jsou jako celebrity, i proto jsou volby tak drahé, říká expertka na financování voleb
„V Americe je kampaň vlastně všudypřítomná, nikdy nekončí, a stejně tak nikdy nekončí ani vybírání peněz. A lidé to očekávají,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz šéfka pro výzkum a politickou strategii v organizaci Open Secrets Sarah Brynerová. Volby v USA jsou podle ní od těch evropských odlišné mimo jiné tím, že v Americe se kampaň nezastavuje v podstatě nikdy, i když volby zrovna nejsou. „Hollywoodský obrázek je do jisté míry pravdivý,“ uvádí.
Ty sumy peněz, které protékají volbami prezidenta, ale i do Senátu a Sněmovny reprezentantů, jsou ohromné. Odkud se berou?
Většina příspěvků pochází od obyčejných lidí, kteří dávají mezi 200 a 6600 dolary (4650 a 153 tisíci korunami). Pak jsou lidé, kteří dávají milion dolarů a víc. Těch je na počet poměrně málo, ale objemově jde o významnou část. Nějaké finance jdou taky od korporací nebo odborových organizací, ale ty tvoří menší podíl.
Speciální akční výbory
Struktura financování amerických voleb může být složitá na pochopení. Jsou tu politické akční výbory a speciální politické akční výbory. V Open Secrets hovoříte o „temných penězích“ a normálních penězích. Můžete nastínit základní strukturu financování?
No jistě. Tradiční způsob, kterým jsou politici financováni, je skrze politické akční výbory (zkracované jako PACs – pozn. red.). Ty vybírají, jak by se řeklo, z ulice a dostávají příspěvky mezi 200 a 6600 dolary.
V nedávné době, řekněme posledních 15 letech, se rozšiřují takzvané speciální PACs. Ty ze zákona nesmí být na politiky napojené, mohou je ale podporovat. Když vezmu jako příklad Donalda Trumpa, speciální PAC, která ho podporuje, financuje třeba Elon Musk nebo další „megadonoři“. A ti s Trumpem své kroky nekoordinují, ale platí hodně reklamy.
Open Secrets
Open Secrets je od roku 1983 výzkumná nezisková organizace. Sleduje především tok peněz v americké politice a jejich dopad na volby a veřejnou politiku. Zveřejňuje analýzy, výukové materiály, zabývá se také lobbingem.
A jelikož speciální PACs nemohou s politiky spolupracovat, neplatí pro ně omezení na to, kolik financí mohou vydat. Samozřejmě tedy musejí sloužit domácím zájmům, mít původ ve Spojených státech. Tvoří ale velkou část amerických volebních peněz a teď se na ně upírá hodně pozornosti.
Temné peníze jsou do jisté míry podmnožinou těchto peněz. Největší speciální PAC podporující Kamalu Harrisovou (Future Forward – pozn. red.) je financována „megadonory“, odbory i dalšími organizacemi, my ale nevíme přesně, odkud ty peníze pochází. Říkáme tomu někdy „šedé financování“ nebo částečně transparentní financování.
Když říkáte, že speciální PACs s volebními štáby kandidátů své kroky nekoordinují – skutečně to nedělají, nebo se stává, že to dobře skrývají?
Neviděla jsem v poslední době soudní spor, který by takovou spolupráci vyšetřoval. Na druhou stranu, mnoho speciálních PACs s volebními štáby sdílejí hospodáře, kancelářské prostory i některé lidi. Takže řekněme, že ta koordinace je volně vymahatelná.
Na speciální PACs nedohlíží žádný veřejný úřad?
To ano, spadají pod Federální volební komisi. Ta ale funguje poměrně těžkopádně, protože se skládá ze tří demokratů a tří republikánů a ti se vždy zaseknou na tom, jestli nějaký případ vyšetřovat, nebo ne.
A dokážu si představit, že čas běží rychle, volby se blíží rychle a možné přestupky není snadné včas vyšetřit?
Přesně. Jsou případy vyšetřování, ta se ale obyčejně neuzavřou před tím, než dotyčný politik nenastoupí do úřadu. Vlastně i Trumpův největší soudní případ týkající se pornoherečky Stormy Daniels se týká financování kampaně. Protože on jí zaplatil ze svého kampaňového fondu (za mlčení o románku), což se nesmí. A jak už teď víme, ten případ se vyšetřoval až roky poté, co volby prohrál.
Poslední chvíle před bouří. Amerika upírá oči k předměstím, menšinám a Pensylvánii
Číst článek
Z naší evropské perspektivy je fascinující, jak miliardáři a velké korporace veřejně podporují politické strany. Působí to, že taková praxe je zakořeněná v politickém systému. Jak do toho bodu americká politická kultura došla?
Spojené státy mají dlouhou historii peněz v politice. Před 150 lety to samozřejmě vypadalo úplně jinak, spousta peněz šla od lidí, co třeba vlastnili noviny.
V 70. letech minulého století se objevil velký případ u nejvyššího soudu známý jako Buckley versus Valeo, kde soud v podstatě rozhodl, že politická kampaň a politický projev nemůže být regulován co do časového rozsahu a vlastně i obsahu kvůli prvnímu dodatku ústavy (o svobodě slova – pozn. red.). Takže se k tomu přistoupilo jako k projevu a ten regulovat nemůžete.
Takže zatímco v Evropě máte kampaně, které jsou z obou stran časově ohraničené – politické strany kampaň začnou a po volbách zase strhají plakáty – v Americe je kampaň vlastně všudypřítomná, nikdy nekončí, a stejně tak nikdy nekončí ani proces vybírání peněz. A lidé to očekávají.
Jsou nějaká hnutí, především na lokálních úrovních, které volají po robustnějším systému veřejného financování voleb. To by kandidáty dostalo pod větší regulace.
Tenhle systém na federální úrovni vyvrcholil v roce 2008 s Barackem Obamou, který řekl, že veřejné financování (na které měl nárok) nechce, a řekl: „Vsadím se, že sám vydělám víc.“ A taky že ano. Johna McCaina rozdrtil a nikdo si už veřejné finance od té doby nevzal. Jsou ale skupiny, které se snaží ho přivést zpět do hry a omezit tak ty ohromné částky. Jinak ale pozorujeme, že volby jsou dražší a dražší.
Průzkumy jsou velice těsné. Výsledek voleb v USA předvídá fotbal, opice i jednotlivé okresy
Číst článek
A čím to je? Prostě inflací?
Inflace tomu rozhodně pomáhá. Taky je to trochu závod, protože nikdo nechce být kandidátem, který nechá ležet peníze na stole. Fakt také je, že lépe financovaný kandidát obyčejně vyhraje. A i samotný proces vybírání příspěvků je pro politiky způsobem, jak se s voliči propojit a šířit svůj hlas.
Velkým faktorem byl také případ Citizens United (rozhodnutí nejvyššího soudu z roku 2010, podle něhož vláda nesmí regulovat, jak korporace, neziskové organizace odbory a další vydávají peníze na politické kampaně – pozn. red.), ale i Donald Trump.
Když v roce 2016 vyhrál, všichni se tak trochu zbláznili a začali jsme pozorovat velký nárůst v objemu peněz, které vybrali demokrati, protože ho chtěli dostat pryč. Ta panika byla hmatatelná. Myslím, že to pozorujeme i teď.
Kdo vybere víc
Ano, podle oficiálních čísel Harrisová skutečně vybírá i utrácí víc peněz než Trump. Pokrývají data ale celou tu finanční síť? Skutečně je Harrisové kampaň bohatší?
Ano, je. Vybírá výrazně víc peněz. Trumpovi se skutečně daří poměrně špatně co do příspěvků od běžných občanů, což je u něj nezvyklé. Můžeme se ale bavit také o prostoru v médiích, který si kandidáti „zaslouží“ zadarmo. Trump obyčejně vždycky dokázal přimět tisk, aby o něm zadarmo psal.
23:22
Jsme napjatí. Připraveni jsme však na jakoukoli variantu, říká Jourová o amerických volbách
Číst článek
Teď máme ale pocit, že mediálního prostoru zadarmo získává méně. V letech 2016 a 2020 vždycky něco napsal na twitter a všude se o tom psalo. Harrisová každopádně získává více od dárců, zatímco Trump má víc od speciálních PACs, jejichž dopad je obyčejně o trochu menší.
A odkud se podpora protrumpovských speciálních PACs bere?
Velkými podporovateli jsou milionáři a miliardáři. Velká většina peněz do jeho speciálních PACs proudí od jednotek lidí.
Můžeme tedy říct, že demokraté, potažmo Harrisová, prohrávají zápas o přízeň miliardářů?
Nějakou podporu od nich (Harrisová) dostává, je ale neobvyklé, jak je to letos na předních příčkách nevyvážené.
Dělají podle vás média dobrou práci, když pokrývají peníze ve volbách?
Myslím, že se snaží.
To nezní moc dobře.
Napříč redakcemi vidíme už po desetiletí velké škrty a peníze v politice jsou technicky náročné téma, které zahrnuje matematiku a žádá si chápání složitých procesů, někdy i právničinu. Takže myslím, že vzhledem k nedostatečným zdrojům, které mnoho redakcí má, se snaží. Mnoho lidí dělá dobrou práci a my jim pomáháme různými semináři.
Myslím jen, že často se příliš zaměřujeme jen na ty věci na povrchu, jako že Harrisová má X nebo Y miliard dolarů na kampaň, ale už nás nezajímá, odkud se ty peníze vzaly, jak se jí daří oproti jiným kandidátům nebo Bidenovi v minulých volbách.
Hollywoodská show
V Open Secrets rozšiřujete známou teorii, že peníze jdou tam, kde je moc. Hovořila jste ale o tom, že řada demokratů chtěla po roce 2016 Trumpa z Bílého domu dostat a to se projevilo na penězích. Dostal tedy Trump přesto v roce 2020 víc peněz než o čtyři roky dřív?
Myslím, že ano, dostal. Obhajující kandidáti typicky dostávají více příspěvků. A v roce 2016 Trump na kampaň vydal slušnou část z vlastních peněz, na rozdíl od roku 2020. Přesto vybral výrazně míň než Biden i než Hillary Clintonová v roce 2016. Obyčejně to bývá tak, že kandidát, který vybere víc peněz, dostane většinu hlasů.
Trump bude 47. americkým prezidentem. Poslední pochyby šly stranou poté, co získal Wisconsin
Číst článek
Bylo to tak u Clintonové i Ala Gorea (v roce 2000 – pozn. red.), oba ale prohráli na počet volitelů. Jak to bude letos, uvidíme.
Pojďme se závěrem vrátit k americké politické kultuře. Řada Evropanů má tendenci USA vnímat jako zemi, kde je všechno velkolepé, někdy až moc. Možná je to jen efekt Hollywoodu. Jsou ale kulturní důvody za tím, proč jsou politické kampaně v Americe tak drahé? Nebo je to prostě jen tím, že to je velká země a vydáte víc za cestu a marketing?
Ta velikost určitě je faktor. Kandidáti potřebují cílit na velký počet lidí. Ale pak je tu určitý efekt celebrit. Nemyslím teď podporu celebrit pro kandidáty, to se samozřejmě děje. Myslím to, že volební štáby se snaží, aby kandidáti sami byli tak trochu celebritami. Máme předvolební shromáždění, Kamala Harrisová vystupuje s Beyoncé, Donald Trump má své showmanství.
A běžně se pronajímají velké arény a sportovní haly…
Ano, přesně. I to je součást americké kultury. V Evropě je myslím z řady důvodů mnohem méně očividného vlastenectví. Tady, i když není volební rok, vídáte vlajky a cedule se jmény kandidátů. Je to okázalé a pompézní. Když slavíme čtvrtý červenec, Den nezávislosti, máme velké ohňostroje. Takže do jisté míry je ten hollywoodský obrázek pravdivý.
