O smrti milované ženy a nikdy nedošité košili. Skála Jehla, věčná upomínka žalu
V prázdnotě překrásné přírody našel životní lásku - a pak ji ztratil, neboť jí do cesty přišla krutá zima. Zoufalství obra Velikána navěky připomíná ostří skály Jehla na severu Slovinska.
Mezi rozeklanými svahy, tvrdou kamennou krásou hluboké strže i zeleným závojem lesnaté rokle, na březích překotné vody i maličký kousek od průzračného nebe a naducaných mraků - tudy všude chodil obr Velikán, mocný pán Logarského údolí a okolních horstev.
VÝLET ZA POVĚSTÍ
Proč má ta skála tak neobvyklý tvar? Co může za ty divné kameny rozeseté po krajině? Jaké tajemství se skrývá za jménem toho města? Kdo to straší v hradní věži a který zplozenec pekla leká počestné poutníky na nočních lesních stezkách?
iROZHLAS.cz vás v pravidelném pátečním seriálu Výlet za pověstí zavede na pozoruhodná místa naší země i daleko za hranicemi. Bude vám o nich vyprávět jinak, než znáte z turistických průvodců: pomocí pověsti, lidové encyklopedie světa.
Řeklo by se, že mu v překrásné přírodě nemohlo nic chybět. Lovil si hloupé jeleny, medvědy či kamzíky, kteří se mu bláhově připletli do cesty, a jejich tukem si pak mastil vousy a hustou srstí porostlou hruď. Lahodnou vodu pil rovnou z řeky Savinje a silný byl tak, že jako by nic vytáhl vzrostlý smrk ze země, utrhal mu větve, než bys řekl švec, a vyrobil si z něj palici.
Jenže on si přece jen čas od času povzdychl a svraštil huňaté obočí. Co s veškerou přírodní nádherou, co s pevným krokem a plným žaludkem, co s křišťálovým vzduchem, který hladí vlasy a rozbíhá dech, když se z toho všeho člověk - promiňte, obr! - musí těšit sám?
Prázdnota po jeho boku byla těžší a těžší, až dosáhla hlouběji než ta nejhlubší horská rokle. A tehdy se to stalo: v zátiší jednoho zapomenutého zákoutí na samém kraji údolí objevil druhou polovinu svého srdce. Krasavici, vedle které byla i ta nejvzrostlejší jedle zakrslá. Šibalku, která nešla pro chytré slovo daleko. Pracantku, jejíž pilné, šikovné ruce nikdy nezahálely. Zkrátka Velebabu.
Žádné slovo dalo slovo: těm dvěma stačil jediný pohled, aby věděli, že své obří životy spojí do jedné veleobří lásky.
Velebaba se o milovaného muže dobře starala. Vařila mu, prala, naslouchala. A hlavně ho měla tuze ráda, stejně jako on ji. Jednoho roku udeřila obzvlášť studená zima a Velikána navzdory hustě zarostlé hrudi začalo zábst tak, že to bylo k nesnesení.
A co teprve ta potupa, když se chtěl rozmáchnout za prchajícím kamzíkem a mrazem ztuhlá paže odmítla uposlechnout, takže kamzík v dáli vítězoslavně zadupal kopýtky - a všichni medvědi se tomu fiasku dozajista škodolibě vysmívali!
Ne, takhle to nejde dál, rozhodl Velikán. "Milá moje Velebabo, ušiješ mi košili?" zaprosil.
"Náramně ráda bych, nejdražší muži," odvětila mírně Velebaba. "Jenže jak? Vždyť nemám jehlu!"
O hrůzném kostlivém vojsku, jemuž se v patách plížil mor. Zřícenina Cvilín není pro strašpytly
Číst článek
"Starost máš o jehlu? To je to nejmenší!" odfrkl silný obr, vyšplhal na Raduhu, nejvyšší horu v kraji, a odlomil jí špici. Tu pak ohlodal do tvaru ostré jehly a podal kamenný nástroj své ženě. Za látku posloužily kožky nalovených zvířat, a tak se Velebaba zčerstva mohla pustit do práce. Do horské jehly přitom navlékala pružné lodyhy plaménku.
Stalo se však strašlivé neštěstí: okamžik předtím, než do košile pro svou lásku naposled vbodla jehlu, se nad údolím rozlítila vichřice a zasypala obryni smrtící lavinou kamení. Když se Velikán vrátil z lovu domů, místo veselého ženina hlasu ho uvítalo pusté ticho.
Obr zvedl prst a mrtvou Velebabu něžně pohladil po nehybné tváři. Pak obrátil oči k nebi a zplna hrdla zoufale vykřikl. Popadl do silných rukou kamennou jehlu, ostrým koncem ji prudce zarazil do země a navždy zmizel v útrobách podzemních chodeb.
V Logarském údolí ho už nikdo nikdy nespatřil. Zato na jeho stopy tu narazíte dodnes: mezi loukami a bystřinami se k obloze pne vysoká, uzounká skála. Překvapí vás snad, že se jí říká Igla, tedy Jehla? Opodál leží Presihajoči studenec neboli Vysychající studánka, jejíž hladina se pravidelně šplhá vzhůru a pak zas poklesne. Pokaždé, když spadne dolů, místní vědí: to zrovna Velikán v podzemních hlubinách žíznivě, hltavě pije.
